Série "Bleach", ale třeba i "Naruto" nebo "Gantz" mají jeden základní problém. Japonci mají jiný styl vyprávění. Pokud pomineme skutečnost, že se jejich knihy čtou zprava doleva, je to v tom, že oni si na stránce, ale vlastně i v celé kapitole, dovedou trochu hrát s prostorem a vyprávět v podstatě minimum událostí. Máte pak pocit, že se toho tolik nestalo. Někdy máte dokonce pocit, že se během celé knihy nestalo vůbec nic. "The Blade and Me" není takový případ, i když jsou zde hlušší místa a vy budete chtít další knihu. Vyšlo u nás zatím celkem třináct knih, když recenzi píšu, a jsem si jistým že by se daly všechny přečíst během jednoho dne, kdyby měl člověk trochu volno, ale to by rozhodně byla škoda.
Já si raději to čtení trochu natáhnu a přeskakuji si k jiným komiksům, abych si užil všechny. To sem tam vede k tomu, že se k předchozímu dění musím vrátit, ale manga je v tomhle přístupná a krátké shrnutí, i když spíše takové obecné, je zde vždy. Události "Bleache" jsou v současné době ale docela zajímavé, a tak jsem se na pokračování těšil a byl jsem zvědavý, jestli se konečně podíváme do Soul Society. Můžeme být v klidu, nepodíváme. Je tu sice pár prostřihů na Rukii, která je dál vězněna, ale to je všechno. Taje Soul Society nám zůstávají utajené a vůbec bych se nedivil tomu, kdyby to tak zůstalo i v knize deváté.
Osmá kniha nám dává vědět, jestli Ičigo zvládnul trénink a zase se mu vrátila síla Sběrače duší. Vzhledem k tomu, že je hlavní postavou, asi je celkem jasné, jak to dopadlo. Co je důležitější, do dění se více zapojují další postavy a jak to tak vypadá, jejich význam skutečně nebude malý. Menší tým se pak připravuje na to, aby se vydal do Soul Society, čímž tenhle díl v podstatě končí. Je vidět, že na hrdiny čekají zajímavé události, což je dáno i podivnými pravidly, která se sem tam vyhoupnou, tentokrát je to třeba pravidlo o tom, jak vlastně vstoupit do Soul Society - je na to docela málo času. V tom nejlepším se osmá kniha uzavřela a je na nás, abychom se dostali k dalšímu dílu. Pokusím se, aby to bylo co nejdříve.
Tite Kubo trochu zabrzdil v dětinskostech, i když Ičigův táta mě pořád baví. Skvělý šílenec, který má přesně tolik prostoru, kolik by měl mít. Tentokrát zde nejsou ani moc narážky na Inoue a její velmi objemné poprsí, i když dvě bonusové kapitolky nám to vynahrazují. Tite Kubo se vyžívá ve vtípcích a funguje mu to. S "Bleachem" jako kdybych se vracel do doby, kdy všechno bylo méně problematické. Takhle nějak si představuji mainstream - odreagování, zábava, kdy se skutečně mám čemu zasmát, a do toho, skoro jako bonus, velmi zajímavý příběh, který se neustále někam vyvíjí. U amerického mainstreamu je problém v tom, že ten příběh se vlastně za roky nemusí posunout skoro nikam.
Žádné komentáře:
Okomentovat