2021-07-16

#DP187: Transformers: Beast Wars: The Gathering

 Autorem článku je Daniel Palička 

Scénář: Simon Furman 

Kresba: Don Figuroa

Po recenzi na netflixovské Transformery (článek by měl již brzy vyjít na Deníku milovníka filmů) jsem se rozhodl podívat na zoubek uzavřené transformeří minisérii vydané roku 2006. Důvod? Oficiálně byl oznámen hraný snímek Transformers: Rise of the Beasts, ve kterém by se kromě Autobotů, Decepticonů a Terrorconů měli také objevit Predaconi a Maximalové, frakce, které byly na scénu poprvé uvedeny v animovaném seriálu Transformers: Beast Wars a které jsou doteď oblíbené mezi skalními fanoušky. V současnosti vychází pravidelná série “Transformers: Beast Wars” scénáristy Erika Burnhama pojednávající o dobrodružstvích nebojácných Maximalů na Cybertronu. Nicméně, v dnešní recenzi se podíváme zpátky do minulosti a povíme si, zda komiks “Transformers: Beast Wars: The Gathering” dokázal s tematikou dvou zvířecích transformeřích skupin a jejich vzájemného konfliktu dobře naložit.  

Na “Transformers: Beast Wars: The Gathering” jsem byl poměrně zvědavý. Postavy z Beast Wars miluji. A co víc, už nápad s bestiálnějšími, instinktivnějšími a mnohem divočejšími Transformery, kteří se mohou v cuku letu přeměnit do zvířat či dinosaurů, považuji za naprosto geniální. Scénáristům totiž nabízí nekonečné množství kreativních možností a originálních cest, jak naložit s celou zápletkou, a umožňuje jim zabrousit i do jiných, mnohem naturálnějších a nikdy neprobádaných lokací, jež pro Transformery nejsou úplně typické. Navíc, na post scénáristy byl dosazen můj oblíbenec Simon Furman, ostřílený autor, který má s transformeřími komiksy letité zkušenosti, a to nejen u vydavatelství IDW. Co se tak mohlo pokazit? Inu, všechno, co jen mohlo…

Ale pěkně popořadě. Minisérie čítající šest sešitů nás zavede na neznámou planetu, kde probíhá konflikt mezi dvěma skupinami - nebojácnými Maximaly a zlotřilými Predacony. Upřímně řečeno, zápletka na první pohled nepůsobí vůbec špatně. Na začátku čtenář dostane krátkou rekapitulaci veškerého dění, následně se více obeznamuje s mocným Magmatronem, vůdcem Predaconů, a poté má možnost poznat postavy z obou válčících frakcí. Jenže zde přichází první problém. Transformerů se v ději objeví tolik, že se v nich čtenář může sotva orientovat. Designově splývají (v robotích módech se to ještě docela dá, zvířecí jsou podstatně horší) a mnohdy ani nejsou pořádně představeni, protože autoři počítají s tím, že je pravděpodobně znáte. Jenže opak je pravdou. Kupodivu jsem narazil hned na několik postav, které mi byly úplně cizí a které jsem v životě neviděl. Soudě dle jejich vzhledu usuzuji, že jde o postavy z japonských pokračování původních Beast Wars (ano, skutečně existují), ale těžko říct. Pro mě jde o druhořadé, nijak ohromující Transformery, kteří mi v hlavě dlouho neutkví, což píšu dost nerad. 

Byť to na první pohled nemusí být moc patrné, díky velkému množství postav je scénárista značně limitován. Nemá možnost postupně rozvíjet charaktery hrdinů a záporáků a nemůže si dovolit všechno, co by chtěl, protože těch bojujících mechanoidů je prostě hodně. A přiznám se na rovinu, v druhé polovině, kdy se na scénu začalo zčistajasna objevovat mnoho staronových Maximalů a Predaconů (bližší detaily nepovím), jsem z toho všeho měl úplný guláš. Nevěděl jsem, která bije, a smysl v jednání některých Predaconů/Maximalů jsem sotva nacházel. 

Jenže postavy překvapivě nejsou ta nejhorší vada na kráse. Mnohem hůř dopadla zápletka, jejíž struktura a směřování je, povězme si to na rovinu, mizerná. Nalijme si sklenici čistého vína, když nemáte poutavou a dobře uchopenou zápletku, tak nemáte u čtenářů jakoukoliv šanci na úspěch. V případě recenzovaného komiksu se musí uznat jedno. Simon Furman se jakž takž snaží držet na uzdě. Úvod je rozvleklejší a konverzační, zároveň je však doplněn o řadu relativně snesitelných akčních sekvencí, jež neurazí, ale ani nijak nenadchnou. Ovšem někdy v polovině se autor úplně utrhne ze řetězu a začne si dělat, co se mu zrovna zachce. Tahá si Transformery z klobouku a bez sebevětšího opodstatnění je rovnou vrhne do akce, aniž by je čtenáři jakkoliv představil. Výsledek si asi dokážete představit, proto se o něm nebudu nijak detailněji rozepisovat. Ostatně, na směřování celé zápletky se to výrazně projevilo.  

Abych však jen nekritizoval, musím vyzdvihnout pár pozitivních aspektů. Prvním z nich je bezpochyby kresba Dona Figuroy, doplněná výrazným coloringem, která se k vyznění minisérie naprosto hodí. Přírodní reálie díky ní vypadají o poznání lépe a zvířecí designy Transformerů vyniknou o to více. Výtvarník si zkrátka dává záležet s každičkým detailem. Dále musím ocenit Magmatrona, hlavního záporáka. Ten je sice absolutně nevyužitý, narazil jsem však na pár světlých momentů, které mi s ním utkvěly v hlavě. A ještě bych milerád pochválil akci. Sice jsem psal o pár řádků výše, že vás ničím neohromí, ale je dynamická a ještě ke všemu pěkně nakreslené, když už nic jiného...       

Scénáristicky chaotické, zmatečné, dějově nedoladěné a zbytečně přeplácané. Takhle stručně by se dal shrnout můj osobní názor na “Transformers: Beast Wars: The Gathering”. Ač to nerad píšu, komiks je selháním ve všech možných směrech. Jistě, nejde sice o nejhorší komiks vůbec, ovšem z tak nosného tématu jako Beast Wars se rozhodně dalo vytěžit mnohem více. Pokud jste začátečníci a chtěli byste se s Predacony a Maximaly pořádně seznámit, raději zkuste vyzkoušet původní americký seriál z devadesátých let. Podle mě si jej užijete mnohem více.  

2021-07-05

#DP186: WandaVision (2021)

 Autorem článku je Daniel Palička

WandaVision (2021)


Režie: Matt Shakman 

Scénář: Jac Schaeffer, Megan McDonnell, Gretchen Enders, Bobak Esfarjani, Peter Cameron, Mackenzie Dohr, Chuck Hayward, Cameron Squires, Laura Donney

Hrají: 

Elizabeth Olsen (Scarlet Witch)

Paul Bettany (Vision)

Kat Dennings (Darcy Lewis) 

Teyonah Parris (Geraldine) 

Randall Park (Jimmy Woo)

Debra Jo Rupp (Paní Hart) 

Fred Melamed (Todd Hart) 

Kathryn Kahn (Agnes)

Streamovací služba Disney+ dorazila na americký trh v listopadu roku 2019. Platforma, jejíž popularita každým měsícem roste, zahrnuje tvorbu produkovanou studii Walt Disney Studios a Walt Disney Television. Kromě animovaných filmů a seriálů z produkce Disneyho a Pixaru na ní rovněž najdete propracované dokumenty z National Geographic, příběhy ze světa Star Wars, a mimo jiné veškerou marvelovskou produkci (tj. staré i nové hrané či animované seriály a moderní filmy z Marvel Cinematic Universe). Samozřejmě, nelze opomenout ani hrané disneyovské předělávky (Aladin, Lady a Tramp, Lví král, Kráska a zvíře apod.), filmy spadající pod dospělou sekci Disney Star (jmenovitě Vetřelec nebo Smrtonosná past), populární animovaný americký seriál Simpsonovi se svými 32 sériemi a zcela nový exkluzivní obsah. 

U exkluzivního obsahu je nutné se na chvíli pozastavit. S příchodem Disney+ bylo nutné oslovit co možná nejvíce lidí. Co si budeme povídat, to, že máte širokou nabídku filmů a seriálů, je sice pěkné, ale pokud diváky nenalákáte na obsah, který nikde jinde nenajdete, nemáte mezi konkurencí na trhu šanci. Velikáni svého oboru, jakými jsou kupříkladu Netflix nebo HBO (neboli HBO MAX), toho budiž důkazem. Proto bylo jen otázkou času, než bude vypuštěn první, úplně nový autorský projekt, který nemá obdoby. První vlaštovkou byl “Mandalorian”, seriál z předaleké galaxie, dějově zasazený mezi šestou a sedmou epizodu, jenž se dočkal velkého ohlasu ze strany kritiků a diváků. Po něm následovaly další a další filmy a seriály. Jeden z nich, “WandaVision”, si v dnešní recenzi detailně rozebereme a povíme si, zda stojí za vaši pozornost. 

“WandaVision” je vůbec první marvelovský seriál vydaný exkluzivně na Disney+, který spadá pod propojený filmový vesmír (MCU), nad nímž má primární dohled Kevin Feige. Upřímně, bylo jen otázkou času, než se filmové odvětví Marvelu dočká velké expanze a bude rozšířeno o plnohodnotnou seriálovou produkci. Ve filmech se totiž autoři nemohou naplno věnovat všem vedlejším postavám a musí je na úkor známějších, výraznějších a mnohem důležitějších upozadit a odsunout na druhou kolej. O to větší smysl podle mě seriály mají. Je v nich větší prostor na rozvinutí charakterů hlavních hrdinů, tvůrci si v nich mohou dát záležet s celkovým směřováním zápletky a mohou si pohrát s tempem vyprávění, protože mají větší prostor na budování děje, což výsledné kvalitě prospívá. Není tedy divu, že jsem se na následující seriál těšil. Wandu a jejího robotického partnera Visiona jsem si už od jejich nástupu v “Avengers: Age of Ultron” neskutečně oblíbil, takže mě zajímalo, kam jejich osudy povedou dál. 

Příběh se odehrává po událostech zobrazených v “Avengers: Endgame”. Wanda si spolu s Visionem žijí idylický život v jednom malém domečku a užívají si. Jenže jak se později ukáže, ne všechno je takové, jak se zprvu zdá, a je jenom na našich hrdinech, aby společně vyřešili nově vzniklý problém. Samozřejmě, zápletka je mnohem složitější a promyšlenější, než by si někdo mohl podle mého popisu myslet, ovšem pro účely recenze se musíte spokojit s takhle kratičkým výtahem, protože nechci moc zabíhat do detailů. 

“WandaVision” dokáže diváka ohromit hlavně díky svému jedinečnému, na poměry Marvelu dosti originálnímu pojetí. Nejde totiž o klasickou superhrdinskou taškařici, nýbrž o čistokrevný experiment, u kterého je již v prvních několika epizodách patrné, že si s ním filmaři dali opravdu záležet. Seriál, který dohromady čítá devět epizod, si povětšinou udržuje pomalé tempo. Akce je pomálu, byť sem tam na ni dojde řada (a to především v druhé polovině), přičemž do popředí se dostávají hlavně konverzační pasáže, v rámci kterých můžeme naplno proniknout do nitra ústředních postav. Máme možnost nahlédnout do jejich každodenního života a vychutnat si různé momenty, ať už romantického či humorného rázu. Někdy dokonce přejdeme na mnohem vážnější notu, k čemuž bych se chtěl vyjádřit v pozdější části článku. 

S celkovým pojetím se ruku v ruce pojí také estetika. Pokud jste viděli trailery, popřípadě jste zaznamenali obří marketingovou kampaň, tak asi víte, že celý seriál staví nejen na propracovaných dialozích, ale také na provedení. Každý díl je koncipovaný jako epizoda klasického sitcomového seriálu. Pilotní “Filmed Before a Live Studio Audience”, jenž funguje jako nástavba pro budoucí dění seriálu, je, co se zpracování týče, podobný sitcomům ze čtyřicátých let. To v praxi znamená, že záběry jsou černobílé a scénář je postavený na jednodušším humoru doplněném hlasitým smíchem z publika. S každým dalším dílem se pokaždé posouváme vpřed. Druhý díl pojmenovaný “Don't Touch That Dial” tedy pokračuje v nastoleném trendu, ovšem od třetího se již dočkáme výrazné, barvami hýřící scénografie a svébytnější koncepce. A postupně se přidávají další a další obohacující prvky, což, abych pravdu přiznal, bylo jen ku prospěchu věci. Divák se díky tomu nikdy nenudí a může zažít i jiný, trochu atypický zážitek. Jistě, z objektivního hlediska to sice pro někoho může být strašně ubíjející, ale nevěšte hlavu, dá se to snést... 

Nedílný podíl na kvalitě “WandyVisiona” mají také postavy. Ústřední dvojice, Wanda a Vision, jsou hlavními tahouny, kteří svou vzájemnou dynamikou a zajímavým vývojem (obzvlášť u Wandy musím pochválit směřování její postavy) vyčnívají nad ostatními aktéry. Neberte mě špatně, celá škála vedlejších postav má čím zaujmout, ať už jde o staré známé  (Darcy, která se objevila v snímcích “Thor” a “Thor: Temný svět” a agent Woo z “Ant-Man a Wasp”) nebo několik nově příchozích v čele s Agnes, věrnou kamarádkou Wandy, herecky ztvárněnou Kathryn Kahn, ale přijde mi, že k oběma hlavním hrdinům si utvoříte asi největší pouto, a to hlavně díky milostné, místy až rodinné lince, se kterou se brilantně pracuje po celý seriál, a patřičnému prostoru, který oba mají v ději. 

Navíc, abych nezapomněl, celá minisérie také exceluje v bilanci mezi humornými a vážnými scénami. Ano, vtipů a komických vložek je v seriálu sice hodně (někdy až zbytečně moc), ale nezapomíná se ani na seriózní momenty, jež přijdou vždy v ten pravý včas. A jako by toho nebylo málo, dojde řada i na pár příjemných překvapení, která potěší především komiksové fanoušky.    

Z předcházejících odstavců mohou někteří usoudit, že jde o bezchybný seriál. Omyl! Nyní je na čase se podívat na pár drobných negativ. Prvním z nich je strašně natahovaná délka. Na jednu stranu sice chápu, že devět epizod autoři zvolili schválně, protože chtěli mít dostatek času na budování zápletky, ale kdyby se dle mého názoru některé scény zredukovaly, popřípadě bychom přišli o jednu plnohodnotnou epizodu, nijak by se to na výsledku neprojevilo. Dále se musím trochu vyjádřit k záporákům. Ti sice nejsou špatní a minimálně dva jsou na poměry Marvelu docela dobře zpracovaní, ale rozhodně z nich šlo vytěžit mnohem více (v jednom případě to platí dokonale). Ještě bych si milerád postěžoval na vtípky, které jsem již nakousnul o odstavec výš. Ačkoliv má seriál ve valnou většinu případů dobrý humor, neobešel se i bez řady trapných, dětinských vtipů, jež potěší tak akorát malé děti. Naštěstí jich není tolik, kolik bych zprvu čekal, ale když už na ně dojde řada, zbytečně narušují pěkně vystavěné tempo. A ještě nesmím opomenout finále, které bylo na můj vkus strašně překombinované a občas lehce unáhlené (na druhou stranu mělo hned několik skvělých momentů, takže se to perfektně vyvážilo). Navíc, nevím, jak to vnímají ostatní, ale přišlo mi, že v posledních několika epizodách docela drhnuly speciální efekty.

“WandaVision” je i přes mnohé vady na kráse skvělým marvelovským seriálem s unikátním konceptem, z něhož dýchá pravá komiksová atmosféra. Jako první vlaštovka pro další plánované seriálové projekty z MCU funguje skvěle, přičemž jako předehra k plánovanému snímku “Doctor Strange in the Multiverse of Madness” posloužil naprosto dokonale. Jestli hledáte kvalitní televizní minisérii s hereckými výkony na úrovni, kvalitní režií, poutavým scénářem a solidními efekty, neměli byste recenzovaný kousek minout. Rozhodně nebudete litovat.  

2021-06-30

#DP185: Strážci galaxie od Square Enix oficiálně oznámeni

 Autorem článku je Daniel Palička 

Novinka je převzata ze slovenského herního serveru Somhráč. Původně vyšla na následující adrese. Novinka je mírně upravena a rozšířena. 

Po Avengers od Crystal Dynamics chystá vydavatel Sqaure Enix nový titul ze světa Marvelu pod taktovkou studia Eidos-Montréal. Tentokrát jím budou Strážci Galaxie, kteří nám byli blíže představeni na akci Square Enix Presents. Co všechno jsme se dozvěděli?

K překvapení všech byl titul “Guardians of the Galaxy” první oficiálně představený titul. Vývojáři se s ničím nemazali a hned nám naservírovali úvodní trailer, v němž nám nejenom byli představeni všichni členové týmu, ale taktéž byla nepatrně nastíněna hlavní zápletka.

V prezentaci jsme se kromě cinematic záběrů dočkali také ukázek z gameplaye. Jak se zdá, hratelnost by měla být hodně podobná Avengerům od Square Enix, ovšem měla by být obohacena o několik prvků, z nichž nejpatrnější je inovace v podobě drobných voleb (v traileru rozhodnutí, jestli budete chtít podpořit Draxe k tomu, aby hodil Rocketa do dálky, anebo nikoliv). A samozřejmě, nechyběly ani záběry přímo z vývoje.

V rámci hlavní příběhové kampaně se chopíme pěti hlavních členů týmu – Star-Lorda, Gamory, Groota, mývala Rocketa a Draxe – kteří se budou muset vydat na neobyčejné vesmírné dobrodružství, jež nemá obdoby. Kromě nich bychom se také měli dočkat různých klasických postav, jmenovitě psa Cosma, mimozemšťanku Mantis a mnoho dalších.

Hra má oficiálně vyjít 26. října letošního roku. Pokud si ji předobjednáte, obdržíte různé speciální bonusy, z nichž nejvíce stojí za zmínku sada skinů s klasickými komiksovými uniformami Strážců galaxie.

2021-06-28

#DP184: Avengers od Square Enix se dočkají nové expanze

 Autorem článku je Daniel Palička

Novinka je převzata ze slovenského herního serveru Somhráč. Původně vyšla na následující adrese. Novinka je mírně upravena a rozšířena. 


Avengers od Square Enix se dočkají nové expanze. Ponese název “War for Wakanda”. Jak již název napovídá, příběh se bude točit kolem Black Panthera, nebojácného superhrdiny a krále Wakandy.

V rámci kampaně se bude muset Black Panther spolu se svými wakandskými spojenci postavit svému arcinepříteli Ulyssesi Klawovi, který chce ve Wakandě nadělat pěknou paseku. Je jenom na hlavním hrdinovi, aby plány mocného záporáka zhatil.

Expanze by měla vyjít během druhé poloviny roku. Na trailer, který byl hráčům prezentován v rámci Square Enix Presents, se můžete podívat přímo zde:   

Co na novou expanzi do Avengers od Square Enix říkáte? Zaujala vás? Své názory a postřehy můžete psát dolů do komentářové sekce.

2021-06-24

#DP183: Akira #01

 Autorem článku je Daniel Palička

Scénář: Katsuhiro Otomo

Kresba: Katsuhiro Otomo


Jeden z nejvýznamnějších japonských komiksů vůbec vyšel česky. Konečně! Když byl první díl z věhlasné série poprvé oznámen, byl jsem štěstím bez sebe, protože na našem trhu mohla po tolika letech velkého čekání vyjít první kniha ze série “Akira”, kterou mnozí z vás znáte hlavně díky animovanému filmovému zpracování z roku 1988. Za scénářem původního komiksu stojí Katsuhiro Otomo a dodnes jde asi o jeho nejznámější dílo, jež i dnes má čím ohromit čtenáře.

Příběh je zasazen do budoucnosti roku 2019. Nacházíme se v Neo-Tokyu, původně Tokyu, které bylo během třetí světové války zničeno a následně kompletně přebudováno do modernější podoby. V hlavní roli sledujeme dva mladíky, kamarády Kanedu a Tetsua, kteří patří do jednoho z několika soupeřících motorkářských gangů. Během jednoho z nočních závodů narazí na mladého, divně vypadajícího kluka s tváří starého muže, načež dojde k sledu událostí, které povedou k dobrodružství, jaké nemá obdoby.  

Co musím vypíchnout asi ze všeho nejvíce, je bezpochyby výtvarné zpracování. Katsuhiro Otomo se kromě scénáře chopil i kresby, a tak má nad svým dílem plnou kreativní kontrolu, což je patrné hned v několika směrech. Může si vyhrát se scenériemi a prostředím. Každičký panel či dvojstránka jsou detailně prokresleny a Otomo si dává záležet se sebemenšími detaily. 

“Akira #01” ovšem neexceluje pouze po výtvarné stránce. Děj má spád, a ačkoliv má kniha něco kolem 350 příběhových stran, stále vás dokáže překvapit něčím nečekaným, ať už šokujícími zvraty, novým, pro čtenáře úplně neznámým prostředím nebo postavami, u nichž si nemůžete být zpočátku vůbec jistí, na jaké straně vlastně jsou. Ano, začátek je sice mírně rozvleklý a chvíli trvá, než se do vyprávění naplno ponoříte, jelikož musí být fiktivní svět čtenáři popsán co možná nejdetailněji, ale mám pro to pochopení a z objektivního hlediska nejde o velkou vadu na kráse.   

“Akira #01” je solidním svazkem, který mimo úchvatné výtvarno dokáže čtenáře zaujmout svižným stylem vyprávění a skvělými akčními sekvencemi. Osobně se nemohu dočkat další knihy, protože to, co Otomo předvedl v prvním svazku, je něco nevídaného. A jestli má “Akira #01”  být pouze začátek něčeho většího, mnohem bombastičtějšího, můžeme být zvědaví na to, co velkolepého si na nás autor připravil v dalších dílech. Nechme se překvapit... Každopádně, do dalšího svazku se rozhodně vrhnu. 

2021-06-23

#DP182: Zvrácená

 Autorem článku je Daniel Palička



Scénář: Haruto Ryo
Kresba: Haruto Ryo

Občas se stane, že do komiksu nejdu s velkým očekáváním. Nepřečtu si anotaci na zadní straně, nepodívám se na ukázky - maximálně si komiksem párkrát prolistuji, ať mám trošičku představu o kresbě - a nehledám si žádné obsáhlé recenze. O to větší překvapení pak přijde po dočtení. Člověk je plný pocitů a emocí, protože četl něco, co jej uchvátilo. Něco, co se na českém komiksovém trhu jen tak nevidí a co nemá obdoby. V případě mangy “Zvrácená” můžeme mluvit o zcela výjimečném kousku. Ale nepředbíhejme.

Vydávání mangy u nás má již dlouholetou tradici. Díky nakladatelství Crew a mnoha dalším jsme se mohli dočkat nejen populárních, pravidelně vycházejících japonských sérií (jmenovitě třeba Naruto, Bleach nebo Útok titánů), ale také řady unikátních, zcela výjimečných děl, jež se od klasických sérií liší. V tomto případě jde hlavně o obsáhlejší, značně komplexnější a promyšlenější knihy, a to například “Ghost in the Shell”. “Zvrácená” od Haruty Rya patří do druhé zmíněné skupiny.

Není to poprvé, co u nás vychází hororová manga. Již v minulosti jsme se dočkali hned několika zajímavých počinů, ať už “Tokijského ghúla”, “Skrýše” nebo hrůzyplných děl Junji Ity. Všechny nám ukázaly, že se strachem a napětím lze ve fikci pracovat osobitě, jedinečně, bez jakýchkoliv limitů. Tak aby čtenář měl při čtení husí kůži, pociťoval jistý druh napětí, a především aby měl strach o hlavní postavy. Mezi výše zmíněné tituly se může “Zvrácená” s klidem zařadit, a to hned z několika důvodů.

Děj může někomu zpočátku připadat jednoduchý a nikterak výjimečný. Jenže jak se postupně dostáváte dál a dál, zjistíte, že “Zvrácená” má čím zaujmout. Už zápletka je postavená na velmi solidních základech. Dle jedné městské legendy se lidem uprostřed noci objeví u odpadků tajemná dívka v kostýmu lolity. Vždy se jich zeptá, jestli nechtějí sestřičku. To, jak konkrétní člověk dívence odpoví, je čistě na něm. Nicméně, následky si pak ponese sám, což platí i v případě hlavního hrdiny.

Ponurá, perfektně vykreslená atmosféra je doplněna precizní výtvarnou stránkou, jež ohromí nejen díky výrazným linkám, ale také výbornou prací se stínováním. O to více pak vyniknou některé drobné detaily, ať už výrazy v obličejích či emoce titulních hrdinů. Scénář díky svižnému tempu, příjemným, byť leckdy jednodušeji napsaným postavám, dynamickému panelování a poutavému stylu vyprávění nepřestane ani na vteřinu bavit. Čtenář má důvod se dějem prokousávat dál a dál, jelikož chce vědět, co se stane. A ano, ačkoliv má kniha téměř 400 stran, děj uplyne jako voda.

Haruto Ryo dokázal odvyprávět intenzivní, napínavý a nervy drásající zápletku, jíž nechybí sympatické postavy, perfektní budování atmosféry, precizní, do detailu propracované výtvarné zpracování a stvůra, která není tak předvídatelná, jak se může na začátku zdát. Dvě závěrečné povídky jsou pak příjemným bonusem. Hlavní části sice nesahají ani po kotníky (ostatně, to, co fungovalo na hlavním příběhu, nelze zopakovat v kratičkých povídkách), ale i navzdory tomu jsou kvalitní, plynulé a skvěle vypointované. Obzvlášť ta první se vám zaryje do paměti. Když to tedy vezmu kolem a kolem, “Zvrácená” je svazek, jenž na českém trhu má své právoplatné místo. Pro všechny fanoušky mangy a hororového žánru jde o povinnost!

2021-06-20

#DP181: Zabiják démonů #01: Krutost

 Autorem článku je Daniel Palička

Scénář: Koyoharu Gotōge

Kresba: Koyoharu Gotōge

Komiks “Zabiják démonů #01: Krutost” je vůbec první mangou, kterou na Comics Blogu recenzuji. Jistě, v minulosti jsem se sice věnoval několika Východem inspirovaným komiksům, většinou šlo o kousky z vydavatelství Marvel (jmenovitě třeba povídka z minisérie “X-Men: Fairy Tales”), ale o ryze japonské počiny rozhodně nešlo. O to více jsem rád, že jsem se k první knize jedné z nejpopulárnějších mang současnosti mohl dostat.

Abych pravdu přiznal, o sérii “Zabiják démonů” (v angličtině Demon Slayer neboli Kimetsu no Yaba) jsem v životě neslyšel. A to mám s mangami nemalou zkušenost! Vůbec jsem netušil, do čeho jdu, a nevěděl jsem, co mám očekávat, takže jsem mohl být jedině překvapen. Jaké jsou mé celkové pocity ze čtení? Hodně pozitivní! Ale zbytečně nepředbíhejme.

Děj pojednává o chlapci jménem Tandžiró, který se živí prodejem uhlí, což, jak sami asi uznáte, není úplně nejzábavnější práce pod sluncem. Obzvlášť když žijete v Japonsku během období Taišó (roky 1912-1926). Nicméně, to nejzajímavější teprve přijde. Když se jednoho dne vrátí domů, uvidí celou rodinu mrtvou. Jak nasvědčují okolnosti, padla za oběť démonovi. A jako by toho nebylo málo, jeho sestra Nezuko se sama stane démonem. Hlavní hrdina se proto bude muset vydat na dlouhou výpravu, během níž bude muset nejen zjistit způsob, jak z Nezuko udělat zase člověka, ale také najít a pomstít se vrahovi jeho rodiny.

Z výpravného hlediska si zatím nemám moc na co stěžovat. Přece jenom, jsme na samotném začátku a Koyoharu Gotōge teprve rozjíždí zápletku celé série, čili není důvod hned vytasit všechna esa z rukávu. Ústřední dvojice je nám představena tím nejlepším způsobem, jakým mohla být. Dynamika mezi oběma hrdiny funguje perfektně, což je obzvlášť umocněno - pro mě velmi překvapivě - Tandžiróvými vnitřními monology, jež hravě ozvláštňují vyprávění. Navíc, autor klade důraz nejen na vývoj charakterů Tandžiróa a Nezuky, ale také na postupné uvedení nových postav do děje a na skvostnou akční složku, jež vám vyrazí dech. A abych nezapomněl, výtvarná stránka je neuvěřitelná!

Co se týče negativ, není jich naštěstí mnoho, navzdory tomu jsem ovšem pár drobných vad na kráse přece jenom našel. Jako první musím zmínit přehnanou zkratkovitost v druhé polovině. Hrdina si musí projít několika tréninkovými sekvencemi, které jsou bohužel strašně krátké. Jistě, někdo může argumentovat, že se odehrály ve větším časovém úseku a bylo by zbytečné se jim dlouze věnovat, ale mně osobně přišly strašně odbyté. Dále si musím trošičku postěžovat na úvod, který byl docela rozvleklý, a ještě na konec, který byl useknut v té nejlepší možné chvíli (tohle ovšem není nějaká velká vada na kráse, jde spíš o můj subjektivní problém).

“Zabiják démonů #01: Krutost” funguje především jako úvod k sérii, která se má dříve nebo později rozjet. A co si budeme povídat, to nejlepší nás teprve čeká. Každopádně, to nic nemění na celkových kvalitách první knihy. Má svižné tempo, sympatické hlavní postavy, skvělou akci, parádní panelování, scénář, který má čím překvapit, a kupodivu i solidní práci s prostředím, což jsem nečekal. Za mě ryzí spokojenost. První kniha mě dokonale navnadila na další část a už teď se nemohu dočkat, až si budu moci druhou knihu přečíst.

#DP180: King-Size Conan

 Autorem článku je Daniel Palička

Scénář: Roy Thomas, Kurt Busiek, Chris Claremont, Kevin Eastman, Steven S. DeKnight

Kresba: Steve McNiven, Pete Woods, Roberto de la Torre, Kevin Eastman, Jesús Saiz


Barbar Conan minulý rok oslavil 50 let od doby, kdy se poprvé objevil v sešitě “Conan The Barbarian #1”. Marvel se u příležitosti významného jubilea rozhodl, že vydá speciál “King-Size Conan”, prostřednictvím něhož zmapuje významná období Conanova života. Přizval si jedinečné scénáristy a výtvarníky, kteří jsou s Conanem neodmyslitelně spjatí, a nebojácného barbara z Cimmerie jim dal na hraní. Dostali kreativní volnost a mohli si dělat, co se jim zachtělo. Výsledkem byl útlý speciál, jenž nám dohromady nabídl pět zcela uzavřených povídek. Na každou z nich se detailně podíváme, přičemž na samotný závěr si řekneme, zda následující sešit vůbec stojí za vaši pozornost. 


Nač otálet? Můžeme se vrhnout rovnou na věc!


The Barbarian - Aftermath -- And A Beginning (Scénář - Roy Thomas, Kresba - Steve McNiven) 

Roy Thomas je nejen jedním z nejproslulejších marvelovských tvůrců, jenž stvořil postavy jako Vision, Adam Warlock, Ultron a mnoho jiných, ale také tvůrce, který postavu nebojácného hrdiny z románů Roberta E. Howarda převedl začátkem 70. let do komiksové podoby. Není tedy divu, že celý sešit otevírá povídka, na níž spolupracoval se Stevem McNivenem (známý díky komiksům jako Starý dobrý Logan, Občanská válka nebo Uncanny Inhumans).   

Jde o svižnou povídku, jíž nechybí akce, ani skvělá práce s titulní postavou. Navíc, McNivenovi se perfektně daří pracovat s prostředím, díky čemuž je čtenářský zážitek ještě lepší. Už úvodní stránka vám vyrazí dech, to mi věřte. 

Opravdu skvělý kus práce, který mimo jiné funguje jako skvělá předehra ke Conanově komiksovému debutu (až budete číst, pochopíte). Royi Thomasovi Conan jde, což v “Aftermath -- And a Beginning” plně dokazuje. Na začátek jsme si nemohli přát nic lepšího.


The Thief - In The City of Thieves (Scénář - Kurt Busiek, Kresba - Pete Woods)

Kurt Busiek má podobně jako Roy Thomas v one-shotu “King-Size Conan” své právoplatné místo. Když práva na Conana získalo vydavatelství Dark Horse, chopil se jeho hlavní řady právě on. Scénárista, který má na kontě věhlasné komiksy jako Astro City nebo Marvels (česky Zázraky), dokázal z Conanovy mytologie vytěžit maximum, a tak není divu, že se Busiekova série dočkala chvály a obdivu. 

Co se týče jeho povídky, jejíž název zní “In The City of Thieves”, není vůbec špatná. Scénář mi sedl a zobrazení tehdejší etapy Conanova života (v tomto případě éry, kdy tuláci, zlodějíčci a lupiči byli v Hyborii na vzestupu) se povedlo na jedničku. Příběh má spád a při čtení se v žádném případě nudit nebudete. Kresba Peta Woodse sice není nijak objevná, ale pro účely povídky se docela hodí. Dokonce nechybí ani pár humorných scén, které nejenom že zpestřují vyprávění, ale také skvěle odlehčují některé pasáže (a co víc, dokážou vám vyčarovat úsměv na tváři, co se vždycky počítá). A abych nezapomněl, závěrečná pointa je fantastická. 

Ano, je pravda, že Busiek rozhodně mohl ze zápletky vytěžit o poznání více. Kdyby si dal s některými postavami více práce a mírně by pozměnil některé dílčí momenty, možná by výsledek byl ještě o stupeň lepší. I přesto však jde o solidní kus práce. Žádný velkolepý zázrak to sice není, ale Busiekovy kvality na něm jsou patrné. Za mě spokojenost. 


The Mercenary - Die By The Sword (Scénář - Chris Claremont, Kresba - Roberto de la Torre)

Povídka od legendárního Chrise Claremonta, duchovního otce X-Menů, a Roberta de la Torry mě ohromila, a to doslova! 


Emotivní příběh, jenž se celou dobu odehrává během jedné kruté bitvy, vám vyrazí dech nejen stylem vyprávění, ale také úchvatnou kresbou, s níž si dal de la Torre opravdu záležet. Akční scény jsou úchvatné a krásně krvavé, což v kombinaci s výrazným tmavým coloringem Carlose Lopeze vytváří skvělou kombinaci. Atmosféra krutého bojiště na vás rázem dýchá ještě více, a navíc se dokážete lépe ponořit do celkového vyprávění. 

Claremont precizně bilancuje mezi akčními, mnohem zběsilejšími pasážemi a pomalejší, o poznání intimnější složkou, díky čemuž je děj koherentní a drží pohromadě. S hlavním hrdinou dokážete sympatizovat (to naštěstí platilo i v případě předchozích dvou příběhů, ovšem zde je to umocněno ještě více) a několik závěrečných emotivních stránek vás dokáže solidně zasáhnout u srdíčka.    

Dávám velký palec nahoru! Povídka “Die By The Sword” se neskutečně povedla!


The Avenger - The Requiem (Scénář a kresba - Kevin Eastman)

Asi největší experiment, jaký v sešitu “King-Size Conan” najdete. Scénáře i kresby se chopil Kevin Eastman, spoluautor původních komiksů s Želvami nindža a drsného, nekompromisního uzavřeného příběhu Počítání mrtvých (v originále Body Count), který čtenářům naservíroval čistokrevný akčňák s názvem “The Requiem”. 

Ze všech příběhů jsem Eastmanův přečetl nejrychleji, což bylo způsobeno hlavně malým množstvím textu. Upřímně, že by šlo z výtvarného i výpravného hlediska šlo o nějakou bombu, se tvrdit nedá. Nicméně, z nějakého záhadného důvodu mě čtení strašně bavilo, ačkoliv si jsem vědom veškerých nedodělků a vad na kráse. 

Eastman umí naservírovat solidní akční béčko, a to na něm musím ocenit. Objektivně jde asi o nejslabší kousek sbírky, to bezpochyby, ale ve výsledku jde pouze o příjemný snesitelný průměr, který ve vás sice nebude rezonovat dlouho, ale slupnete jej jako malinu a pobaví vás. Svůj účel splnil dokonale.  


The Corsair - Ship of the Damned (Scénář - Steven S. DeKnight, Kresba - Jesús Saiz) 

Závěrečný kousek od Stevena S. DeKnighta bylo asi největším překvapením one-shotu. Povídka “Ship of the Damned” svou tématikou a celkovým pojetím výrazně vybočuje. Z výpravného hlediska jde o vskutku unikátní kousek, který zaujme nejen svým vizuálem od Jesúse Saize, ale také zvraty a scénářem, jenž je svým způsobem originální. Proč ne? Čtení jsem si nesmírně užil. 

Sečteno a podtrženo, “King-Size Conan” je výborný one-shot, který funguje jako dokonalá oslava Conanových 50. narozenin. Povídky jsou rozmanité, díky čemuž si mezi nimi každý najde svou oblíbenou, a mají co nabídnout. 


Co říci závěrem? Tvůrčí týmy zkrátka dokázaly s Conanem pracovat výtečně a já mohu jen dodat, že recenzovaný sešit je povinností pro každého conanovského fanouška. Marvel odvedl úžasnou práci!