2020-12-04

#DP113: Nejmocnější hrdinové Marvelu 95: Nick Fury Jr.

Autorem článku je Daniel Palička.


Vydalo Hachette Fascicoli v pevné vazbě v roce 2020. Původně vyšlo jako číslo 1 minisérie Battle Scars, materiál z Marvel NOW! Point One a jako čísla 1 až 5 druhé řady série Secret Avengers v nakladatelství Marvel. České vydání se prodává v plné ceně za 249 Kč na stáncích. 

Scénář: Nick Spencer, Cullen Bunn, Matt Fraction, Christopher Yost
Kresba: Luke Ross, Scot Eaton 

Upřímně, nebýt filmů, pravděpodobně bychom se Nicka Furyho Jr. nikdy nedočkali. Je na jednu stranu pravda, že se tento nápad prapůvodně objevil již v Ultimates od Marka Millara, ale do hlavní kontinuity zařazen nebyl, neboť jsme v ní tehdy měli původního bílého. A šlo navíc o alternativní ultimátní variantu, která ještě ke všemu nebyla Juniorem, což je docela důležité podotknout. To všechno se ovšem změnilo až s příchodem minisérie Battle Scars, kterou si mimo jiné můžete česky přečíst v knize "Ultimátní komiksový komplet 79: Válečné jizvy". Právě v ní jsme měli tu čest se seznámit s Marcusem Johnsonem, dnes již černošským Nickem Furym hlavní marvelovské kontinuity, a s jeho věrným parťákem Cheesem, jenž se později začal v komiksových sériích vyskytovat pod mnohem známějším přízviskem Agent Coulson. A bílý Nick Fury? Toho se Marvel "zbavil" během událostí komiksu Original Sin od Jasona Aarona. To je ostatně důvod, proč se v aktuálních komiksech vůbec neobjevuje. Proč o tom všem vlastně píšu? Protože právě u následujícího svazku se hodí - zejména pro ty neznalé - všechno uvést na pravou míru, aby se moc neztráceli.         


Jako obvykle obsahuje kniha dva komiksy, přičemž oba jsou moderní, takže opět platí, že se nemusíte bát hrůzného retro zážitku. Začínáme příběhem "Zlomení hrdinové", jenž byl původně odvyprávěn v prvním sešitě již zmiňovaných Battle Scars, ve kterém se ihned vrháme do velkolepé akce. Všude zuří válka, plameny se rozprostírají po celé krajině a vojáci se snaží ustát útokům od nepřítele, když tu náhle se na scéně objeví hlavní hrdina - Army Ranger Marcus Johnson. Dozvídáme se o něm hned několik věcí, zejména v souvislosti s jeho rodinou, ovšem ne všechny nám jsou scénáristy naservírovány okamžitě. Vzhledem k tomu, že jde o první sešit, dává vcelku smysl. Z hlediska seznámení se s Nickem Fury  Jr. jde o komiks vskutku ideální, protože se dozvíte potřebný základ a uděláte si o začátcích postavy nějakou představu. V tomto směru jsem spokojený. Dokázal mě však uchvátit i scénář?  


Děj sám o sobě není špatný, i když o nic světoborného rozhodně nejde. Jak jsem již napsal o odstavec výše, začínáme pěkně akčně. Všude samá exploze, přičemž na každém panelu vidíme vojáky, kteří vzdorují nepřátelským palbám, seč jim síly stačí. Uprostřed vyprávění mírně zpomalíme, dozvídáme se několik potřebných detailů a trochu nahlédneme do minulosti. A pak už zbývá jen závěr, který se opět nese v akčnějším duchu. Marcus je nečekaně napaden jedním notoricky známým marvelovským záporákem, načež dojde k drobné šarvátce. Následně čtete, čtete, čtete, prokousáváte se několika akčními sekvencemi a pak BUM! Přijde konec a nápis "Pokračování příště!". 


Opět se zde ukazuje velká nevýhoda, která byla patrná už u "Secret Avengers", "Novy (Sama Alexandra)" a jiných dílů kolekce. U moderních, relativně nových postav, popřípadě týmů, je chyba, dát do knihy jen jeden sešit ze série, neboť dostanete pouze ochutnávku z ucelenějšího celku, jenž nějak pokračoval dál, jenže vy se nedozvíte jak. Nebudu se teď zaobírat kvalitou celé minisérie “Battle Scars”, to je totiž povídání samo o sobě, v každém případě si myslím, že první sešit není hrozný. Jde o relativně slušný průměr s ucházející kresbou, nic víc. I přesto se však nemohu ubránit dojmu, že sešit skončil zrovna ve chvíli, kdy se zápletka začala pořádně rozjíždět, a čtenář je tak trochu ochuzen o zbytek vyprávění. Musíme však u následujícího kousku brát v potaz hned dvě věci. "Battle Scars" naštěstí vyšly česky, takže pokud chcete, můžete si je případně přečíst, a navíc se autoři nebáli - podobně jako u různých dalších svazků - a před hlavní příběh se rozhodli dát rekapitulaci, v níž se dočtete veškeré důležité informace. Za tohle rozhodně dávám palec nahoru!      


Po průměrném, relativně stravitelném úvodu se vrháme do víru dění hlavního komiksu, který nese docela symbolický název "Vizionář". V něm sledujeme Nicka Furyho Jr. ve chvíli, kdy už má něco málo za sebou. Dokázal se úspěšně začlenit mezi velké superhrdiny marvelovského vesmíru a úspěšně se o něm utvořilo jisté povědomí. Najednou má na starosti celý S.H.I.E.L.D. a novou jednotku Secret Avengers. Jak možná někteří z vás víte, právě tajná odnož Avengers si za svou relativně krátkou historii prošla hned několika obměnami. V rámci moderní iniciativy Marvel NOW!, která pro mnoho týmů a hrdinů znamenala zcela nový začátek, se Fury stal hlavním hnacím motorem nově zformovaného týmu, ve kterém kromě něj figurují také jeho věrný parťák Agent Coulson, Marie Hillová, Black Widow a Hawkeye. Společně se musí vypravit na špionážní misi, během níž se budou muset postavit zločinecké organizaci A.I.M. 


Podobně jako v případě úvodního komiksu "Zlomení hrdinové" začíná "Vizionář" v podobném duchu. Scénárista nás nejprve uvede do děje krátkým bonusem z Marvel NOW! Point One, načež se ihned vrháme do zběsilé akce. Ačkoliv je komiks někdy přehnaně upovídaný a místy i dost humorný  - v tomto směru je dost znát autorský rukopis Nicka Spencera - nezapomíná se ani na vážnější, mnohem vyhrocenější momenty. Mezi oběma styly psaní je nádherná bilance a žádný z nich nepůsobí nuceně, právě naopak. V průběhu vyprávění je velmi kladený důraz na interakce mezi postavami (hlavně na konfrontace Hawkeye s Nickem Furym Jr.), které taktéž musím vyzdvihnout, a zároveň stojí za zmínku hned několik pěkných momentů. Co považuji za negativa, jsou občas zbytečně natahované pasáže, jež by v některých konkrétních částech šlo trochu zkrátit, a neuzavřenost. Právě v případě druhého nedodělku se opět ukazuje to, o čem jsem již psal výše. Děj se sice z větší části uzavře, ale vzhledem k tomu, že původně šlo o sérii, která vyšla ve třech knihách, se bohužel nedočkáme pokračování. Finální zvrat tak zůstane nedořešen a český čtenář je ochuzen o zbytek, což je velká škoda. V případě následujícího kousku bych se klidně vrhnul do dalších částí, protože čtení jsem si vskutku užil. A pokud se mimochodem ptáte, kresba Luka Rosse by sice mohla být lepší, i přesto ji však považuji za nadprůměrně kvalitní. 


Sečteno a podtrženo, "Nejmocnější hrdinové Marvelu 95: Nick Fury Jr." je příjemná kniha, která mě svou kvalitou vcelku překvapila, protože jsem upřímně nečekal tak dobrý zážitek z četby. První příběh je sice průměrnější, svůj účel však v rámci knihy plní pěkně. Pak přijde druhý a od začátku až do konce si jej budete užívat. Spencer spolu s Rossem nám naservírovali příjemný, svižný špionážní komiks, který krásně odsýpá od začátku až do konce. Funguje nejen skvěle na seznámení s černošským Nickem Furym, ale zároveň jako dobrý startovní bod na poznání Secret Avengers, jelikož děj není centrován jenom na něj coby vůdce, nýbrž i na další členy týmu. Navíc, pokud jste si u komiksu "Ultimátní komiksový komplet 66: Secret Avengers: Mise na Mars" stěžovali na to, že je málo špionážní, pak je následující kniha přímo pro vás, protože špionáže je - minimálně v hlavním příběhu - podstatně více. Já osobně bych mohl recenzovaný kousek vřele doporučit, ačkoliv se nejedná o kvalitativní špičku celého kompletu.          

2020-11-24

#DP112: Nejmocnější hrdinové Marvelu 94: Nova (Sam Alexander)

Autorem článku je Daniel Palička.


Vydalo Hachette Fascicoli v pevné vazbě v roce 2020. Původně vyšlo jako čísla 1 až 2 a 11 až 16 páté řady série Nova v nakladatelství Marvel. České vydání se prodává v plné ceně za 249 Kč na stáncích. 

Scénář: Gerry Duggan, Jeph Loeb 
Kresba: Paco Medina, David Baldeon, Ed McGuinness

Pokud jste pravidelnými odběrateli červené řady, pak asi víte, že s jedním Novou, konkrétně mnohem vyzrálejším Richardem Riderem, jsme se již mohli seznámit v rámci knihy "Nejmocnější hrdinové Marvelu 47: Nova". Když česky vyšel svazek o mnohem mladším Samovi Alexandrovi, který je relativně novou postavou ve světě Marvelu, nijak mě to nepřekvapilo. Ze zvědavosti jsem si studoval seznam vydaných komiksů v angličtině a mezi nimi byl i tento, což se dalo pochopit. V zahraničí totiž začaly pomalu, ale jistě vycházet díly, jež se zaměřovaly primárně na nové postavy, které se ve většině případů ještě nestihly mezi marvelovskými hrdiny dostatečně ohřát. O Samovi se to dá říct dokonale. Ovšem musí se mu nechat, že od doby, kdy debutoval v roce 2011 na stránkách one-shotu "Point One", se dokázal za těch několik let v superhrdinské branži propracovat až na pozici člena týmů Avengers, New Warriors a Champions, což je náhodou dost velký úspěch. Přičteme-li k dobru fakt, že nabyl značnou várku zkušeností a se svými schopnostmi se naučil lépe zacházet, dostaneme hrdinu, jenž se bezpochyby úspěšně zařadil mezi velikány typu Iron Man, Spider-Man a další. A ačkoliv nejde o nejmocnějšího hrdinu pod sluncem, stále má čtenářům co nabídnout. 


Nyní je čas se podívat na jeho samostatný svazek a povědět si, zda bych jej mohl doporučit. Jak už bývá tradicí, kniha obsahuje dva příběhy. Podobně jako v případě minule recenzovaných Secret Avengers platí, že jsou oba moderní, takže žádných starých komiksů se naštěstí bát nemusíte. První z nich se jmenuje "Na počátku" a jde o první dvě čísla pravidelně vycházející série, která začala v rámci iniciativy "Marvel NOW!" vycházet od roku 2013. V nich zjišťujeme, že Sam je úplně obyčejný hoch z Arizony, který moc nevybočuje. Chodí do školy, kde zažívá kratochvíle mladého studenta. Sice se o něj stará jeho milá maminka, ale stýská se mu po otci, který je ze záhadných příčin nezvěstný. Jednoho dne, kdy si mladík jen tak jezdí na skateboardu, si narazí hlavu. Po chvíli se probudí a zjistí, že je v nemocnici. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby se před ním neobjevili dva členové Strážců galaxie - Gamora a mýval Rocket. Jak bude děj dál pokračovat a co se po tomto neobvyklém setkání bude dít? To vám již nepovím. 


O scénář se postaral ostřílený Jeph Loeb, který vsází nejen na rozvíjení osobností jednotlivých postav, ale také na rychlé a velmi svižné vyprávění. S ničím se nezdržuje a všechny důležité informace nám naservíruje během prvního sešitu, aby se v druhém ihned vrhnul na vývoj hlavních aktérů. Musím ocenit nejen to, jak Loeb pracuje s postavami, ale také jak se mu daří napsat odpočinkový příběh, který se nesnaží nijak zásadně vybočovat. Jde ve zkratce o příjemný nadprůměr v rámci svého žánru, který jsem si užil. Na uvedení do situace to funguje parádně. Navíc, Sam Alexander se mi coby mladý Nova zalíbil a vytvořil jsem si k němu vztah, což je ještě více umocněno jeho společnými interakcemi se dvěma členy Strážců. A některým vtipným hláškám, jež v průběhu vyprávění pronesl, jsem se dokonce zasmál. O to více je pak škoda, že se česky nedočkáme pokračování, které by někteří fanoušci rozhodně ocenili. Pokud vás nicméně zajímá, jak se sérii pod Loebovým dohledem dařilo, můžete si přečíst mou starší recenzi na svazek "Nova: Origins" ze třetí série "Ultimátního komiksového kompletu". Pokud snesete můj starší styl psaní, pak si myslím, že byste si z ní mohli udělat trochu představu.     


Úvod svazku je tedy velmi slušný. Jenže pak přichází hlavní příběh jménem "Přízrak Nova Corps". Ten si vzal na paškál scénárista Gerry Duggan, což je autor, který je schopný napsat dobré, vcelku kvalitní příběhy, ale zároveň průměrné až podprůměrné kusy, které vás bohužel ničím neoslní. Jeho Nova patří naneštěstí do druhé jmenované kategorie. Přitom zápletka zpočátku nebyla špatná. Přece jenom, jak moc často vidíte spolupracovat nezkušeného superhrdinu s Betou Rayem Billem? Vůbec! Takže v tomto směru byla má očekávání překonána. Podobný tah bych nečekal a nedokázal bych si jej představit. Shodou okolností funguje a jde asi o největší klad celého příběhu. Interakce mezi oběma hrdiny jsou funkční, ba dokonce zábavné, někdy i okouzlující. Líbí se mi navíc dost zřetelný kontrast. Zatímco Sam Alexander je normální kluk ze Země, z něhož číší mladistvá energie, Beta patří mezi jedny z nejsilnějších kosmických hrdinů v okolí. Prožil si toho opravdu hodně, takže o své zkušenosti z minulosti se může s mladým Novou podělit, a zároveň mu může dát pár dobrých rad. Vztah obou dvou je zkrátka překrásný. 


Co se však týče děje jako takového, ten je k uzoufání nudný. Kdyby si jej na paškál vzal jiný autor, pravděpodobně by šlo o průměrný superhrdinský mainstream, který by zapadl a neštěkl by po něm ani pes. Jenže se jej chopil Duggan a z neznámého důvodu vytvořil komiks, který bohužel absolutně nefunguje. Hlavní hrdina je vám nesympatický už od prvních stránek, čemuž vůbec nerozumím, když vezmu v potaz, jak jej Loeb dokázal napsat s grácií. Dějová linie vás bude po celou dobu nudit. Ničím vás neohromí a vy se budete prodírat stránkami plných nezáživných, místy až výplňových pasáží, jež tak akorát zpomalují tempo vyprávění, nudných postav a nezajímavých akčních sekvencí, které, ačkoliv jim k dobru musím přičíst, že je kreslíři pěkně nakreslili, byly ve výsledku strašně generické. 


Dobře, abych nebyl vůči "Přízraku Nova Corps" jen kritický, vyjádřím se k několika kladům. O vzájemném vztahu mezi Novou a Betou jsem se již rozepsal o několik řádků výše, čili vypíchnu ještě pár dalších aspektů. Kresba sice není tak kvalitní jako v případě Eda McGuinnesse, který bravurně kreslil Loebův příběh, ale je na ni znát, že si s ní jak Paco Medina, tak David Baldeon dávají záležet. Jde o vcelku ucházející nadprůměr. Oba výtvarníci vsází na výrazné panely s důrazem na designy postav, jež vyniknou zejména během akčních pasáží. A mimo jiné musím ocenit civilní linku, z níž by se dalo vytěžit o poznání více, ale já jsem s ní byl relativně spokojený, i když má své chyby. Kupříkladu scény ve škole byly pěkným pohlazením po duši.  


Následující klady však Dugganův příběh nezachrání. Ve výsledku mi tak nezbývá nic jiného, než říct, že svazek "Nejmocnější hrdinové Marvelu 94: Nova (Sam Alexander)" bohužel nemohu doporučit. První dva sešity od Jepha Loeba a Eda McGuinnesse jsou příjemné čtení. Druhý příběh je naopak katastrofa, přestože pár kladů by se přece jenom našlo. Kdyby padla volba na jiný, mnohem kvalitnější kousek, byl bych šťastnější. Takhle musím jenom dodat následující: následující knihu si raději nekupujte. Toť mé osobní doporučení.

2020-11-23

#DP111: Nejmocnější hrdinové Marvelu 93: Secret Avengers

Autorem článku je Daniel Palička.


Vydalo Hachette Fascicoli v pevné vazbě v roce 2020. Původně vyšlo jako čísla 1 a 16 až 20 série Secret Avengers v nakladatelství Marvel. České vydání se prodává v plné ceně za 249 Kč na stáncích. 

Scénář: Warren Ellis, Ed Brubaker 
Kresba: David Aja, Michael Lark, Alex Maleev, Jamie McKelvie, Kev Walker, Mike Deodato Jr. 

Secret Avengers jsou relativně novým týmem ve světě Marvelu. Nemusí se to sice na první pohled zdát, ale uskupení debutovalo až někdy kolem roku 2010, kdy již naplno odstartovala iniciativa Heroic Age (v překladu Věk hrdinství). Ta perfektně posloužila k tomu, aby dala do popředí všemožné avengerovské týmy, jež tehdy existovaly. Zároveň krásně navázala na události z komiksu Siege (česky vyšel ve svazku "Ultimátní komiksový komplet 59: Obležení"), který sloužil jako zakončení velké moderní éry, jež započala komiksem "Avengers: Rozpad". Tajná jednotka vedená Stevem Rogersem, o níž je následující kniha v rámci Nejmocnějších hrdinů Marvelu, vznikla proto, aby superhrdinové mohli řešit tajné operace, ke kterým by se za normálních okolností nedostali a na jejichž řešení by nebyl dostatek prostoru. Přece jenom, když musíte téměř každý den bojovat proti mimozemským hrozbám z jiných galaxií, ďábelským robotům, dobyvatelům, zločineckým syndikátům a nevím komu ještě, není na akci à la Mission Impossible čas. Rozhodně šlo o zajímavou myšlenku, protože na špionážní komiksy si vždycky potrpím. Uchopili však tvůrci myšlenku správně?      


Jak už bývá tradicí, svazek obsahuje dva příběhy. Pro někoho může být výhodou, že oba jsou moderní, takže se nemusíte bát šíleného retro zážitku. První z nich se jmenuje "Utajené dějiny, část 1". a jedná se o úplně první sešit samostatné řady Secret Avengers, kterou původně začal psát Ed Brubaker. Ten jsme sice již měli možnost číst česky spolu s dalšími čtyřmi čísly ve svazku "Ultimátní komiksový komplet 66: Secret Avengers: Mise na Mars, ale jsem upřímně rád, že zde byl obsažen, protože svou funkci, tedy představení týmu jako takového, plní dokonale. Dozvíme se nejen, jak se skupina úspěšně zformovala, ale také jaké členy v ní najdete, a jak vypadala vůbec první mise. Jde bohužel jen o první část ucelenější dějové zápletky. Pokračování zde není naneštěstí obsaženo, avšak vyšlo v 66. knize "Ultimátního komiksového kompletu". Takže v případě, že by se vám úvodní sešit zalíbil, můžete teoreticky pokračovat dál, ale pokud nechcete, nemusíte. Záleží zkrátka na vás. Dle mého názoru je to férový přístup. 


Kdybych měl okomentovat scénář, mám k němu hned řadu výhrad. Brubaker je bezpochyby zkušený scénárista, jenž má dar napsat výborné komiksy, ať už superhrdinské nebo kriminální, jenomže svůj talent v následujícím kousku nevyužil naplno. Musím vyzdvihnout akční pasáže, které scénárista dokázal napsat dynamicky a s přehledem, a sjednocení Secret Avengers dle mého názoru také nebylo špatné. Ze čtení jsem ovšem měl celou dobu pocit, jako kdyby byl tvůrce limitovaný a nemohl ze sebe dostat to nejlepší. Nevím, čím to bylo způsobeno. Možná nebyl zvyklý psát superhrdinskou týmovku. Možná musel pracovat s postavami, jež nemá - až na Captaina Ameriku a Sharon Carterovou -- zrovna v oblibě. Nedokážu si to vysvětlit. Po dočtení ve mně převažovaly spíš smíšené dojmy, ačkoliv musím uznat, že pár kladů by se najít mohlo. Kapitolou je pak sama o sobě kresba Mikea Deodata, jež zážitek povyšuje o několik úrovní výš, avšak z celkového hlediska se jedná spíše o průměr až podprůměr ve svém žánru. Nic víc. 


Přecházíme k druhému příběhu "Nenápadně zachraň svět", na němž pracoval neméně zkušený Warren Ellis. Ten vyšel později v rámci první pravidelně vycházející série tohoto uskupení a je postavený na podobné bázi jako svazek "Nejmocnější hrdinové Marvelu 43: Moon Knight", který je mimo jiné od stejného autora. Namísto jedné ucelené dějové linky nám scénárista naservíruje hned několik jednosešitových povídek, jež jsou kompletně uzavřené a nijak na sebe nenavazují. Rozdíl tkví v tom, že na rozdíl od Moon Knighta, který se z větší části odehrával v jednom městském celku, jsou jednotlivé příběhy mnohem rozmanitější a odehrávají se v několika různých lokalitách. Ellis nespolupracuje jen s jedním výtvarníkem, takže každý sešit má na starosti jiný kreslíř, od čehož se mimo jiné odvíjí atmosféra jednotlivých zápletek. Dojde na zběsilou honičku, operaci v Symkarii, sólové dobrodružství Black Widow a jiné příhody.         


Musím osobně říct, že Warren Ellis odvedl vcelku slušný kus práce. Nejprve je důležité zmínit, že každá povídka má něco do sebe. Výtvarné styly se střídají jako na běžícím pásu, což ve výsledku vůbec nevadí, neboť se skvěle hodí k celkovému vyznění. Zatímco Michael Lark se vyžívá v kreslení krásného zasněženého města, David Aja si pohrává s panelováním, jak to jenom jde. Alex Maleev vsází na svůj specifický styl, jenž je postavený hlavně tmavých linek, naopak Jamie McKelvie pracuje s výraznými barvičkami a co nejdetailnějšími panely, u kterých si dává opravdu záležet s designem postav. A co se týče Keva Walkera, ten se vyžívá ve velkolepých akčních sekvencích, což k němu docela sedí. Různorodost je v knize opravdu velká a každý si v ní najde svého oblíbence. Objektivně však musím uznat, že ne každému mohou sednout všichni. Mně osobně například vadil Walkerův styl, u něhož mi zejména neseděly obličeje postav,  jež byly občas přehnaně hranaté. Jinak si nemám moc na co stěžovat. 


Co se týče kvality všech příběhů, je obecně nadprůměrná. Před čtením vás varuji, nepočítejte se zážitkem podobným Moon Knightovi, protože ten se překonává opravdu těžce. Místo toho čekejte spíš zkoušení nových věcí a experimentování. Jak jsem již psal výše, místo klasické jednolité zápletky dostanete hned několik menších ucelených celků. Některé se čtou příjemně (úvodní povídka, operace v Symkarii, sešit se Shang-Chim), jiné by si zasloužily pár stránek navíc, popřípadě menší přepracování (honička, Black Widow). Obecně jsou však čtivé, zábavné a rychle odsýpající. Mají svižné tempo, dokážou vás vtáhnout, a hlavně, to je podle mě nejdůležitější, vám dokážou perfektně představit jednotlivé členy. Výhodou je, že v každé povídce je skvadra hrdinů mírně obměněná. Jistě, někteří členové se opakují, ovšem i přesto dává autor prostor dalším hrdinům, na něž se může  fokusovat, a s nimiž mimo jiné může lépe pracovat. 


Svazek "Nejmocnější hrdinové Marvelu 93: Secret Avengers" rozhodně patří k lepším kouskům z druhé série červené řady. Přestože Brubakerův příběh funguje a vysvětlí vám vše důležité, vaše pocity budou vesměs smíšené. Pak ale přijde Warren Ellis a váš zážitek ze čtení je najednou úplně odlišný. Neřekl bych, že jde o jednu z nejlepších knížek kompletu, ale rozhodně se jedná o svazek, který naplno plní svůj účel. Perfektně vám představí tým jako takový, obeznámí vás s jednotlivými členy a naservíruje vám příběhy, jež jsou pro nováčky naprosto ideální. Já osobně jsem spokojený.

2020-11-13

#DP110: The Joker 80th Anniversary 100-Page Super Spectacular

Autorem článku je Daniel Palička.


Scénář: Různí 
Kresba: Různí 

Sešit "The Joker 80th Anniversary 100-Page Super Spectacular" je, jak již název napovídá, stostránkový komiks, jenž vyšel ku příležitosti osmdesáti let od komiksového výskytu Jokera, samozvaného Korunního prince zločinu a jednoho z největších Batmanových záporáků pod sluncem. Není to poprvé, co se DCčko rozhodlo jít cestou obdobného  speciálu. Dříve k tomuto kroku přistoupilo při vydání sešitu "Action Comics #1000". Po něm vyšlo hned několik dalších, o kterých bych se chtěl někdy v budoucnu zde, na Comics Blogu, podrobněji rozepsat. Ovšem nyní přichází pravý čas na zhodnocení Jokerova samostatného sešitu. 


Komiks obsahuje hned několik různých příběhů, přičemž každý má na starosti jiný kreativní tým. Právě proto bude následující recenze vypadat trochu jinak, než jak je u mě zvykem. Místo toho, abych se zaměřoval na komiks jako celek, se podívám na zoubek každé povídce zvlášť a krátce ji zhodnotím. A abyste si udělali o výtvarném stylu dané povídky představu, přikládám vždy ke každé jednu ukázku.

Nač otálet? Můžeme se rovnou vrhnout na hodnocení!    

1. Scars (Scénář - Scott Snyder, Kresba - Jock) 
Je to asi jedna z nejlepších povídek celého sešitu. Rozehrává se v ní docela zajímavá zápletka. Jde o obyčejnou konverzaci mezi neobvyklým pacientem Garym a dospělým psychologem, během níž oba dva řeší Jokera. Líbí se mi, jak Snyder dokázal pracovat s atmosférou, která je skvěle doplněna o kresbu Jocka, a obecně se mi líbí konec, který byl výborně ukočírován. Navíc, pokud jste fanoušci hororu a psychologických příběhů, myslím si, že vás “Scars” budou bavit o to více. 


2. What Comes After a Joke? (Scénář - James Tynion IV, Kresba - Mikel Janín)  
Po jednom z nejkvalitnějších příběhů přichází asi jeden z nejslabších. Jde o krátký původ nové záporačky Punchline, která se poprvé objevila v aktuálním sešitě "Batman #89", kde se mihla v jedné scéně, načež se začala objevovat častěji, aby Batmanovi pořádně zatopila. Co se kvality následujícího příběhu týče, není bohužel převratný, ani nijak zvlášť originální. Docela jej zachraňuje kresba Mikela Janína, ovšem i tak bych jej mohl s přehledem řadit do vod průměru až lepšího podprůměru.    


3. Kill The Batman (Scénář - Gary Whitta a Greg Miller, Kresba - Dan Mora) 
Příběh odehrávající se po Batmanově smrti, to rozhodně nezní na první dobrou špatně. Myšlenka sice není nikterak originální, každopádně musím ocenit oba scénáristy za to, že se snažili co nejvíce zaměřit na názory postav k celé nešťastné události. Kresba byla vcelku příjemná a styl vyprávění, který je upovídanější a pomalejší, mi nevadil. Nápad byl rozhodně zajímavý. Jeho provedení sice mohlo být ještě o stupeň lepší, ale já jsem veskrze spokojený. Na druhou stranu se však nejedná o žádný zázrak, to si nemyslete.  


4. Introducing The Dove Corps (Scénář - Denny O'Neill, Kresba - José Luis García-López) 
Zatímco ostatní autoři pojali Jokera jako vážnou postavu, Denny O'Neill se snažil jej v následující povídce pojmout odlišněji, dalo by se říct mnohem klasičtěji. Je zobrazen spíš jako lehkovážný šprýmař, jenž si chce všechno užít, ovšem i přesto se nebojí zabíjet. Byť povídka není moc kvalitní, a to hlavně kvůli hloupému stylu psaní, považuji ji i tak za příjemné zpestření, protože konečně někdo píše Jokera trochu jinak než jen jako psychopata, který rád páchá zlo a škodí ostatním. Přidejte si k tomu barevnější kresbu a máte o zábavu postaráno. Ale nalijme si sklenici čistého vína, název Dove Corps je snad jeden z nejhloupějších názvů pro tým vojáků, jaký jsem kdy viděl. A to je slabé slovo, vážení! Schválně mi pověz, O'Neille, používají vojáci Dove Men + Care?      


5. The War Within (Scénář - Peter J. Tomasi, Kresba - Simone Bianchi) 
Za mě to je favorit na nejlepší povídku celého speciálu. Jde o čistě lyrický příběh, kde musíte dávat pozor a všímat si každé drobnosti. Když si nevšimnete detailů nebo různých myšlenek, tak nevadí, objevíte je až při dalším čtení. Doslova jsem si užíval každičkou stránku. Bavil mě výtvarný styl Simona Bianchiho, přičemž Peter J. Tomasi opět dokázal, jak bravurně umí napsat úderný příběh se skvělou pointou. Bravo! Tohle se skutečně povedlo!    


6. The Last Smile (Scénář - Paul Dini, Kresba - Riley Rossmo)
Pokud čekáte, že Diniho povídka bude patřit mezi jedny z nejlepších, pak jste šeredně na omylu. Děj je rozvleklý a příliš pomalý na to, aby si jej čtenář dostatečně užil. Není podle mě nikterak záživný, a dokonce bych si dovolil tvrdit, že není ani vtipný, přestože je v několika pasážích vidět snaha o v rámci možností funkční humorné dialogy. Konec je pak úplnou třešničkou na dortu. Ne, tohle je příběh, k němuž se podruhé nebudete chtít vracet. Ale abych nebyl úplně kritický, tak aspoň pochválím pěknou a docela hravou kresbu Rileyho Rossma.  


7. Birthday Bugs (Scénář - Tom Taylor, Kresba - Eduardo Risso)
Další trefa do černého! Taylor dokazuje, že umí napsat nejen série, které jsou zábavné a odlehčené, ale také temné povídky. To, jakým způsobem pracuje s Jokerem, se mi neskutečně zamlouvalo. Líbily se mi veškeré interakce mezi Korunním princem zločinu a mladým klukem, jež byly napsány úžasně, a zároveň musím vypíchnout kresbu Eduarda Rissa, který dokazuje, že umí excelovat i v jiných komiksech než jen v Azzarellových "100 nábojích".


8. No Heroes (Scénář - Eduardo Medeiros & Rafael Albuquerque, Kresba - Rafael Albuquerque) 
Tohle jsem si docela užil. Povídka o obyčejném pracovníkovi, kterého jednou zaskočí Jokerovi kumpáni, kteří se rozhodnou vykrást Gothamskou banku, se četla příjemně. Byla navíc obohacena o Albuquerqueho výtečnou kresbu, jež vyniká ve dvou směrech, a to jednak ve výrazných linkách, jednak v stínování. A samozřejmě nesmím zapomenout ani na barvy, ty jsou též k nezaplacení. Čtení mě bavilo a pointa byla uspokojivá, takže si v podstatě nemám na co stěžovat. Rozhodně šlo o pěkný kus práce.  


9. Penance (Scénář - Tony S. Daniel, Kresba - Tomeu Morey) 
Kdybych následující příběh nečetl, vůbec nic by se nestalo. Jde o krásný příklad komiksu, který se snaží působit jako něco, co vás oslní, a už od první stránky se snaží postupně dopracovat k finálnímu zvratu, který je však klišoidní a strašně neoriginální. Potvrzuje se mi, že Daniel je výborný kreslíř, ale bohužel špatný scénárista, který na jednu stranu má dobré nápady, na druhou stranu s nimi nedokáže dobře pracovat. 


10. Two Fell Into The Hornet's Nest (Scénář - Brian Azzarello, Kresba - Lee Bermejo) 
Závěrečná povídka je mnohem odlišná než všechny předchozí. Tváří se jako klasický psychologický komiks, který prohlubuje Jokerovu osobnost, ovšem opak je pravdou. Opět doporučuji, aby si člověk dával pozor na drobnosti, protože některé myšlenky jsou pěkně skryté. Samostatnou kapitolou pak je kresba, která je na poměry Bermeja úplně jiná, než jak by si někdo mohl zprvu myslet. Nečekejte klasický do detailu propracovaný styl. Kdo chce, může se podívat na přiloženou ukázku a posoudit sám, ti ostatní se mohou nechat překvapit výsledkem. Dle mého názoru sice nejde o nejlepší jokerovskou povídku, každopádně jde o vskutku zajímavý experiment, kterému dávám palec nahoru. 


A tím jsme se dostali až na samotný závěr, kde vám nyní v krátkosti shrnu svůj názor na recenzovaný speciál. 

Komiks "The Joker 80th Anniversary 100-Page Super Spectacular" ve mně zanechal docela smíšené dojmy. Z deseti příběhů byly čtyři na vysoké úrovni kvality, tři na průměrné až podprůměrné. A zbylé dva pak byly ryzí experimenty, z nichž jeden nebyl špatný, ale mohl být lepší, druhý byl vskutku interesantní. Pro fanoušky Jokera jde o sbírku, kterou byste si neměli jen tak nechat ujít. Těm ostatním radím, ať se prvně zamyslíte, jestli do následujícího sešitu chcete investovat. Podle mě totiž nejde o něco, co byste nutně měli mít ve své sbírce, popřípadě co byste museli mít co nejdříve přečtené. I přesto si však myslím, že každý si mezi jednotlivými příběhy najde své oblíbené, ačkoliv některé kousky moc kvalitní nejsou.

2020-11-12

#DP109: Nejmocnější hrdinové Marvelu 92: Deathlok

Autorem článku je Daniel Palička.


Vydalo Hachette Fascicoli v pevné vazbě v roce 2020. Původně vyšlo jako Astonishing Tales #25 a jako čísla 1 až 4 minisérie Deathlok v nakladatelství Marvel. České vydání se prodává v plné ceně za 249 Kč na stáncích. 

Scénář: Dwayne McDuffie, Gregory Wright, Rich Buckler, Doug Moench 
Kresba: Denys Cowan, Rich Buckler  

Deathlok není postava, jež by v našich luzích a hájích byla moc známá. Sice to není poprvé, co zuřivému běsnícímu kyborgovi vychází komiks v češtině, neboť díky Ultimátnímu komiksovému kompletu jsme si již mohli přečíst první příběhy z řady Astonishing Tales, nicméně i přesto nejde o hrdinu, jehož by velké množství fanoušků u nás znalo. A co víc, v česky vydávaných komiksech se neobjevuje skoro vůbec, pokud tedy nepočítám několik drobných výjimek. Někteří z vás, kteří se zajímají o marvelovské hrané seriály, jej možná znají ze seriálu "Agents of S.H.I.E.L.D." v podání J. Augusta Richardse, kde se objevil  hned v několika vybraných epizodách, ovšem předpokládám, že jde jen o hrstku z vás, čtenářů. A abych se sám přiznal, až na pár kousků jsem s ním moc sérií nečetl. Nikdy mě zkrátka nezaujal natolik, abych jeho samostatné, pravidelně vycházející komiksy okusil. Ovšem díky kompletům jsem se aspoň k něčemu dostal, takže to beru vcelku pozitivně. 


O svazku "Nejmocnější hrdinové Marvelu 92: Deathlok" mohu ještě před samotným zhodnocením zmínit docela pěknou perličku. Jedná se o jeden ze tří mezinárodních svazků, který byl určený pouze pro vybranou část světa. Pokud bych nepočítal nás, tedy Českou republiku, vyšla následující knížka exkluzivně v Brazílii, Argentině, Francii a Polsku. V rámci kompletů sice není žádnou žhavou novinkou, že se v různých zemí najdou exkluzivní svazky, popřípadě i takové, jejichž obsah je oproti původnímu vydání výrazně pozměněný, ale právě tento patří do speciální samostatné skupiny spolu se svazky "Killraven", který na Comics Blogu recenzoval Martin, a "Secret Avengers", které si podrobně zrecenzujeme již příště. Tyto tři byly určené pouze pro všechny výše jmenované země, a právě proto je nikde jinde neseženete. Z jednoho úhlu pohledu to je docela škoda, na druhou stranu se aspoň máme čím pyšnit. 


Nyní můžeme přejít k hodnocení samotné knihy. Podobně jako jiné svazky ze série "Nejmocnější hrdinové Marvelu" obsahuje i tento dva příběhy. První z nich, "Zuřivost chladného rytíře", byl původně odvyprávěn v sešitě "Astonishing Tales #25", jenž vyšel někdy během sedmdesátých let, a který mají mimo jiné na svědomí tvůrci Doug Moench a Rich Buckler. Druhý jmenovaný se dokonce podílel nejen na scénáři, ale také na výtvarné stránce, k níž se chci v průběhu recenzování dostat. Důležité ovšem je, abych zdůraznil jednu zásadní informaci. Sešit se vymyká klasickým superhrdinským mantinelům, a to hned v několika ohledech. Zatímco jiné marvelovské řady, ať už šlo o Spider-Mana, Avengers, Hulka, X-meny či jiné, si zakládaly (a stále si zakládají) na jednom obřím světě, jenž byl vzájemně propojený, a v němž se zároveň mohlo odkazovat na starší události, které se udály za zcela odlišných okolností v jiných komiksových sériích, scénáristé Deathloka na to jdou úplně jinak. Nesnaží se jej totiž zapojit do hlavní kontinuity Marvelu. Naopak se snaží mu vytvořit vlastní separátní vesmír, který je přizpůsobený čistě jemu. A co víc, svět, který je postapokalyptický a plný mechanoidů, zabijáků, šílených vědátorů a šílenců, vás nepřestane při čtení překvapovat.


U "Zuřivosti chladného rytíře" rozhodně nesmím jen tak opomenout děj, neboť i v tomto směru nejde o klasický superhrdinský kousek tehdejší doby. Hlavní hrdina, jímž je původní Deathlok, tedy Luther Manning, by se dal z dnešního pohledu připodobnit k zárodku populárnějšího Terminátora (ten mimochodem vznikl až několik let po Deathlokovi). Je to drsný hrdina, jenž se nebojí své cíle zabíjet. Aby toho nebylo málo, v hlavě má zabudovaný rozšířený počítačový mozek, díky němuž může lépe analyzovat prostředí a všímat si detailů v terénu. V některých chvílích mu však počítačová mysl leze na nervy, a to doslova. Není tedy divu, že Deathlok občas ke své mysli promlouvá. Říká jí, ať mu poradí v obtížné situaci, někdy naopak povídá, ať raději mlčí. Jestli bych k tomuto prvku měl něco říct, tak asi následující: bylo to slušné osvěžení. Interakce mezi pololidským člověkem a jeho vlastní naprogramovanou myslí na mě fungovala, byť objektivně uznávám, že na některých místech rozhodně mohlo být méně hranatých oken s myšlenkami, jež někdy zbytečně překážely. V každém případě musím vyzdvihnout jednak slušně napsané dialogy spolu s poutavým stylem vyprávění a úžasnou akcí, která měla spád a tempo, a druhak skvělou kresbu Riche Bucklera. Někdo by mohl říct, že kresba byla až moc jednoduchá a nikterak detailní, což je na jednu stranu pravda, na druhou stranu mi to nijak nevadilo. Koloristé si totiž dali záležet s barvami a Buckler si pohrál s panelováním, jak jenom mohl, a skutečně se to vyplatilo! V některých ohledech je výtvarný styl revoluční a mohl bych o něm básnit dlouho, ale to by recenze byla podstatně delší. Proto jenom v krátkosti shrnu, že můj názor na první sešit celé knihy je vysoce pozitivní.


Po skvělém prvním sešitě, jenž nám krásně představil Deathloka coby postavu, se přesouváme k druhému, mnohem rozsáhlejšímu příběhu jménem "Oživlá noční můra Michaela Collinse". Šlo původně o uzavřenou čtyřdílnou minisérii od Dwayna McDuffieho a Gregoryho Wrighta, která měla za úkol představit úplně nového Deathloka. Pokud se dostanete úplně na závěr knihy a přečtete si historii, zjistíte, že kromě Luthera Manninga, který byl historicky prvním Deathlokem, se na postu robotického hrdiny vystřídalo hned několik různých lidí. Právě historicky třetím v pořadí byl Michael Collins, zcela normální člověk, pracující jako počítačový programátor u firmy Roxxon Oil, který žil zcela poklidným životem se svou manželkou a synem. Jenomže díky okolnostem se z něj stane hrozivá mechanická stvůra, která jen vzdáleně připomíná hodného manžela. Jeho cílem je proto nejen zjistit, kdo jej přetvořil v něco, co nepřipomíná lidskou bytost, ale hlavně kdo celou dobu v pozadí spřádá ďábelské plány. 


Zde již bohužel nemohu chválit podobně jako v případě prvního komiksu. Na jednu stranu musím říct, že si autoři dali práci s co možná nejdetailnějším představením Michaela Collinse čtenářům, aby se s ním mohli ztotožnit. S tím nemám vůbec žádný problém, naopak oceňuji snahu autorů o rozvinutí jeho osobnosti a poukázání na jeho interakce s ostatními postavami, jež se v průběhu vyprávění objeví. A teď nenarážím jen na jeho rodinu, ale taktéž na několik vedlejších aktérů. Abych nic neprozradil, nebudu se o nich nijak zvlášť rozepisovat. Bohužel, problém nastává v ději jako takovém. Scénáristé nesázejí na svižné akční dobrodružství, naopak se snaží odvyprávět pomalejší a rozvleklejší příběh, který je komplexnější a o něco složitější než první. To je však hlavní kámen úrazu. Je poznat, že se tvůrci snaží napsat něco, co by za normálních okolností fungovalo jako vcelku příjemné sci-fi, jenomže ve výsledku jde jen o bezduchou, překombinovanou a nezáživnou nudu, která nemá až na pár světlých chvil (pompézní bitva s mechanickými brouky, Collinsovo setkání s rodinou, závěrečná scéna apod.) jak zaujmout. Z kalných vod ryzího podprůměru ji nahoru zvedá kresba, jež ve mně v některých konkrétních pasážích evokovala staré kreslené filmy. Jenže to nestačí. Díky tomu je "Oživlá noční můra Michaela Collinse" jen nezajímavým kouskem, který rozhodně mohl být o poznání lepší. 


Sečteno a podtrženo, svazek "Nejmocnější hrdinové Marvelu 92: Deathlok" nám nabízí dva příběhy, z nichž jeden je i přes pár drobných chybiček úžasný, druhý - v tomto případě mnohem delší - je naopak silně podprůměrný a strašně nezáživný. Pokud hledáte skvělý komiks s Deathlokem, jenž by vás mohl bavit, pak raději zkuste sáhnout po komiksu "Deathlok: Počátek" z Ultimátního komiksového kompletu. Ten dle mého názoru splňuje svůj účel a nabízí neortodoxní zážitek, a zároveň slouží jako ideální startovní bod pro seznámení se s jedním z nejznámějších kyborgů celého Marvelu. Od rudého svazku raději dejte ruce pryč, ačkoliv historie postavy, kterou naleznete úplně na konci, vás může seznámit nejen se dvěma Deathloky, o nichž si přečtete právě v této knize, ale také s několika dalšími, kteří by vás též mohli oslovit. Jenže historie je jen bonus. A i když jde o pěkné počtení, kde se dozvíte opravdu hodně informací, v komiksových recenzích je důležité se zaměřit hlavně na kvalitu jednotlivých komiksů, která, bohužel, byla z celkového hlediska spíš mizivá.

2020-11-10

#DP108: Batman: Three Jokers

Autorem článku je Daniel Palička.



Scénář: Geoff Johns 

Kresba: Jason Fabok 

Na příběh "Three Jokers" jsme od vydání speciálu "Znovuzrození hrdinů DC" čekali vážně dlouho. Pokud jste jej četli, pak asi víte, že jedna z největších záhad, která se od prvopočátku celé iniciativy řeší, je případ tří Jokerů. Ten už byl trochu nastíněn v závěru "Justice League" z "New 52" od Geoffa Johnse, ovšem nebudu vám to nijak zvlášť komplikovat, a tak jenom zdůrazním, že vzhledem k jistým okolnostem Batman dumá nad jednou jedinou otázkou: Proč jsou ve skutečnosti tři Jokerové a ne jen jeden? To bylo neobjasněné tajemství, na jehož odpověď jsme si museli počkat čtyři roky. Bylo to způsobeno tím, že Johns měl tehdy před sebou velký kus práce s dopisováním maxisérie "Doomsday Clock" (česky "Hodiny posledního soudu"), jež měla naplno propojit svět DCčka se světem Watchmenů. Mělo se jednak navázat na moment, kdy Batman objevil v Batjeskyni Komediantův zakrvácený odznak, ale taktéž mělo dojít k navázání na crossover “The Button” (česky Odznak), tedy na společný příběh Temného rytíře a Flashe. Když konečně věhlasný scénárista velkolepý projekt dopsal, začal se naplno věnovat uzavřenému batmanskému příběhu, jenž nakonec spatřil světlo světa pod záštitou dospělejší iniciativy Black Label. Všechny tři vydaná čísla již vyšla, a tak nám nezbývá nic jiného, než si následující počin podrobně zhodnotit a povědět si, jestli čekání, které jsme museli protrpět, stálo za to. 

Přiznám se hned na úvod k jedné věci. Od doby, kdy bylo oficiálně oznámeno vydání prvního sešitu, jsem byl nadšený. Řekl jsem si: "JUCHŮ! Konečně Johns dokončí projekt, který sliboval tak strašně dlouho. JUPÍ!" Nic jsem si nezjišťoval, jen jsem nahlédl dovnitř prvního sešitu, abych aspoň trochu tušil, do čeho jdu. První ukázky vypadaly naprosto úchvatně, a tak jsem se těšil o to více, až vyjde závěrečná třetí část. Hned v okamžik, kdy byla dostupná digitálně, jsem si celou minisérii přečetl za bezmála hodinu. Po dočtení musím konstatovat, že jsem dostal velmi zajímavý počin. Ale je důležité si položit otázku, kterou jsem trochu nastínil o odstavec výše. Vážně to za několik let čekání stálo? Odpověď je dle mého názoru někde na pomezí. Zbytečně však nepředbíhejme. 

Nejprve se hodí aspoň trochu nastínit příběh. Začínáme několikastránkovým úvodem, kde dostáváme detailní pohled na tři hlavní hrdiny celého příběhu - Batmana, Batgirl a Red Hooda. Všichni měli s Jokerem co do činění. V prvním případě jde o největší nemesis Temného rytíře, jež mu již několikrát znepříjemnila superhrdinský život, ovšem u dvou zbylých jde o mnohem bolestivější okolnosti. Zatímco Barbara Gordonová byla nešťastnou náhodou postřelena, když k ní Korunní princ zločinu jednoho temného večera došel a vystřelil na ni ze zbraně, Jason Todd, druhý Robin, byl brutálně zmlácen páčidlem. Každý si odnesl trauma, na které vzpomíná dodnes. Když proto jednoho večera nalezne GCPD rovnou tři těla mrtvých dospělých mužů, kteří byli na místě činu oblečeni do hávu původního Red Hooda a ďábelsky se usmívali, nebojácní strážci Gothamu budou muset zasáhnout a vyřešit případ, který odkryje nejedno tajemství o jednom z největších gothamských záporáků vůbec. A jak se ukáže, ve městě není jenom jeden, nýbrž rovnou tři smějící se klauni. 

Co se týče hlavních záporáků, trojice Jokerů je založená na archetypech, jež byly definovány už od prvopočátků batmanovské historie. Z ní si mimo jiné Johns bere hned několik důležitých aspektů. A abych to ještě lépe upřesnil, každý šašek vychází z jednoho ze tří hlavních období Jokerovy komiksové historie, což se projevuje jednak na vizáži, druhak na personalitě. První z nich - The Criminal - je založený na Zlatém věku komiksů, kdy se Korunní princ zločinu poprvé objevil během čtyřicátých let v sešitě Batman #1 a teprve se obeznamoval s Gothamem jako takovým. Moc se neusmívá, je naopak velmi vážný a vypočítavý. Snaží se mít plán, podle něhož se pak řídí během svých zločineckých akcí, přičemž situaci vždycky bere seriózně. Druhý - The Clown - je inspirovaný etapou mezi čtyřicátými a padesátými, částečně dokonce i šedesátými lety, a právě proto je mnohem vtipnější a lehkovážnější. Joker se chová jako vtipálek, takže zločin bere jako jednu obrovskou show. Z toho důvodu je u něj všechno barevnější, šílenější a humornější. Mohu prozradit, že se při jeho scénách dočkáte nejednoho zábavného odkazu na starší komiksy. A třetí - The Comedian - je ztělesněné zlo. V jeho případě by se také dal trefně použít termín "monstrum", protože jde o šílence, jenž se povahově podobá psychopatovi. Hodí se zmínit, že autoři se u něj inspirovali v příběhu "Kameňák" od Alana Moora. A abych nezapomněl, vždycky se ďábelsky usmívá. VŽDYCKY! 

Tohle je nápad, se kterým Johns v celé minisérii pracuje naprosto geniálně, a tři Jokerové tak nejsou jen prachobyčejní protivníci bez nápadu. Jsou ďábelští. Vůbec nevíte, co od nich máte očekávat, přičemž interakce mezi nimi fungují na sto procent, což je vskutku chvályhodné. Tohle se dá též říct o hlavních hrdinech. Ústřední trojka z Batfamily má ve zkratce co nabídnout, přičemž dost společných momentů, kde jde hlavně o dialogy, dokážou na člověka zapůsobit, a to nejen proto, že jsou silně napsané, ale také proto, že perfektně rozvíjejí osobnosti jednotlivých hrdinů. Líbí se mi například Red Hood, jenž byl využit na maximum. V průběhu vyprávění se hned několikrát ocitne v konfrontaci s Batmanem a Batgirl. Docela se mi navíc zamlouvá jeho odlišné vnímání své práce, na které Johns často poukazuje. Zatímco on se nebojí použít zbraň, aby zločince na místě zabil, jeho parťáci spíš upřednostňují mírnější, mnohem superhrdinštější cestu. Díky tomu jsou vztahy mnohem vyhrocenější a uvěřitelnější.                

Ve výčtu kladů bych mohl ještě pokračovat. Vyzdvihnout mohu kresbu Jasona Faboka. Myslím si, že Geoff Johns si nemohl vybrat nikoho lepšího, protože jeho styl je nejen dost temný, ale zároveň detailní. U některých panelů se až zarazíte nad tím, jakou práci si s nimi dal. Pochválit musím taktéž styl vyprávění, včetně tempa, kdy je správně vyvážená akce nad vývojem postav, zvraty, které jsou někdy opravdu nečekané, a bitvy, které mají spád a dynamiku. Komiks se však neobejde bez několika negativ. Nemohu se o nich bohužel detailně rozepsat, neboť bych prozrazoval zásadní části příběhu, každopádně se o nich aspoň krátce zmíním. Závěr přinesl hned několik zásadních odhalení, která jsou rozhodně zajímavá, nicméně i přesto jsem měl po dočtení dojem, jako kdyby scénárista byl limitovaný a nemohl si dovolit více. Navíc, jedno z největších překvapení, k němuž dojde úplně v závěru, je v rozporu s tím, co bylo řečeno již na konci Johnsovy "Ligy spravedlnosti". Nedává to svým způsobem smysl. Ti, kdo četli, ví, na co narážím. A co je ještě smutnější, některé dějové linky, jež jsou od začátku pěkně vystavěny, vyzní docela prázdně, což je ve výsledku docela velká škoda. Zvlášť u jedné příběhové zápletky mi bylo líto, jak byla ukončena, přestože chápu proč. 

Co na závěr říct k "Batman: Three Jokers"? Dle mého názoru se jedná o minisérii, která má čtenářům co nabídnout. Líbí se mi námět, zároveň musím pochválit práci s postavami, kresbu a styl, jakým je minisérie vyprávěna. Na jednu stranu si myslím, že kdyby komiks vyšel mnohem dříve, dejme tomu někdy na začátku celého "Rebirthu", celý komiks by určitě vypadal úplně jinak a podle mě by některé linky byly dořešeny o něco lépe. Když se však podrobně zamyslím, svůj účel komiks splnil. Díky němu jsme se z větší části (schválně nepíšu “úplně”) dozvěděli odpověď na jednu z největších otázek současného DC. Dočkali jsme se parádních odkazů na staré, někdy až kultovní příběhy, a zároveň jsme se dozvěděli i několik nových, doslova nečekaných zjištění. Je velkým otazníkem, zdali se na Three Jokers bude navazovat, každopádně to nemění nic na tom, že čtení jsem si - odmyslím-li si několik chyb - rozhodně užil. A ačkoliv nejde o nejlepší komiks pod sluncem, podle mě bude dříve nebo později zařazen mezi moderní batmanovskou klasiku.

2020-11-06

#DP107: Nejmocnější hrdinové Marvelu 91: Multiple Man (Jamie Madrox)

Autorem článku je Daniel Palička.


Vydalo Hachette Fascicoli v pevné vazbě v roce 2020. Původně vyšlo jako Giant-Size Fantastic Four #4 a jako čísla 1 až 5 minisérie Madrox v nakladatelství Marvel. České vydání se prodává v plné ceně za 249 Kč na stáncích. 

Scénář: Peter David, Len Wein, Chris Claremont 
Kresba: Pablo Raimondi, John Buscema 

U recenzí na svazky z kolekce "Nejmocnější hrdinové Marvelu" dochází od nynějšího článku k drastické změně. Jak možná víte, Martin, který hodnotil všechny doposud vydané svazky, skončil s recenzováním této série ve chvíli, kdy dopsal recenzi na komiks "Nejmocnější hrdinové Marvelu 90: Killraven". Když jsem se to dozvěděl, v hlavě mě napadla jedna idea. Co kdybych všechny zbylé svazky zhodnotil já? Přece jenom, v zahraničí tato řada skončila s vydáním 130. svazku, takže předpokládám, že u nás to dříve nebo později také skončí. Jestli se dočkáme záporáckých svazků, sice ještě není v tuto chvíli známo, ovšem to v podstatě vůbec nevadí. A tak jsem se s ním nakonec úspěšně domluvil. Štafetu oficiálně přebírám já, přičemž z celého srdce doufám, že vás mé články budou bavit podobně jako ty Martinovy a že si z nich něco odnesete. Nyní nezbývá nic jiného, než se naplno vrhnout do rozboru svazku "Nejmocnější hrdinové Marvelu 91: Multiple Man (Jamie Madrox)".


Abych pravdu řekl, Madrox nepatří mezi mé nejoblíbenější postavy. Mám jej sice vcelku rád, obzvlášť díky jeho schopnosti, která se v ideálním případě dá použít na sto tisíc způsobů, ale nikdy jsem neměl důvod si přečíst komiksy, kde účinkoval. Co si matně vzpomínám, naposledy jsem s ním jen tak z čisté zvědavosti četl moderní minisérii od Matthewa Rosenberga, která začala vycházet po drobné události Death of X, již jsem mimochodem také četl, a která - bohužel - byla naprosto katastrofální. Uběhla sice docela dlouhá doba, každopádně kruté vzpomínky na ni mám dodnes. Jsem nicméně rád, že následující svazek vyšel česky. Multiple Man přece jenom není postava, jež by u nás byla kdovíjak populární, a navíc jde o mutanta, který si jisté povědomí v České republice zaslouží, byť se to na první pohled nemusí zdát. Právě on totiž pod dohledem scénáristy Petera Davida zažil svou největší slávu, ale k tomu se dostaneme až za chvíli. 


Jak už bývá zvykem, svazek obsahuje dva příběhy - jeden starší a druhý novější. Začneme tím prvním, který se jmenuje "Madrox alias Multiple Man". Jde o komiks, kde Madrox coby postava poprvé vystupoval. Někteří z vás by čekali, že to bylo na stránkách pravidelné x-menské řady, ovšem to jste zcela na omylu. Původně se totiž poprvé objevil na scéně ve speciálu "Giant-Size X-Men #4", kde musel bojovat s Fantastic Four. Všechno začíná docela nevinně. Thing si jde se svou přítelkyní Aliciou zajít na fotbalový zápas. Tentokrát měl docela štěstí, protože na poslední chvíli chytil poslední spoj. Jenže to by nebyly superhrdinské komiksy, kdyby plány Bena Grimma nebyly od základu zruinovány. Na scénu totiž přichází nový tajemný nepřítel v zeleném obleku, jenž má vskutku unikátní schopnost: umí vytvářet klony sama sebe. Takhle nám začíná velkolepá bitva, do níž se kromě Thinga také zapojí zbytek týmu. A možná se přece jenom ukáže někdo od X-Menů. 


Scénáře se chopili dva mistři ve svém oboru, a to konkrétně Len Wein a Chris Claremont. Jsou to scénáristé, kteří podle mě umějí pracovat jak s dějem, tak s postavami. Co se týče prvního jmenovaného aspektu, děj příjemně odsýpá. Když dojde na akci, jednotlivé pasáže mají dostatečnou dynamiku, a když naopak přijde řada na pomalejší pasáže, v nichž jde hlavně o interakce mezi postavami, scénáristé se snaží, aby dialogy nebyly napsané hloupě. Sešit vyšel někdy v polovině sedmdesátých let, takže se upřímně nedivím tomu, že je na to kladen důraz. Kdybych měl něco říct k postavám, ty mě bavily od samého začátku. Thinga jako obvykle píšou humorně, přičemž u ostatních hrdinů se drží jejich mantinelů. Reed Richards je inteligentní, v každičké situaci seriózní a přemýšlivý, Human Torch je spíš lehkovážný a podobně. Co se však týče Madroxe, kolem něhož se točí celá zápletka, musím ocenit, jak se Wein a Claremont popasovali s jeho původem. Líbí se mi retrospektivní pasáže, kdy nahlédneme do jeho komplikované minulosti, a zároveň se mi zamlouvá, jak jeho schopnosti byly zakomponovány do děje. Obecně jsem byl z prvního příběhu neskutečně překvapený. Nečekal jsem, že starý komiks bude až takhle svěží, a to i po stránce kresby, kterou měl na starosti bravurní John Buscema. Dle mého názoru nemohli autoři kompletu vybrat na úvod nic lepšího.             

 
Přesouváme se k druhému příběhu jménem "Možnosti volby". Ten začal vycházet v roce 2004 a sloužil jako předehra k třetí řadě série "X-Factor", jež odstartovala roku 2006. Z dnešního pohledu jde o pomyslný kult, neboť příběh, který byl odvyprávěn na stránkách uzavřené pětidílné minisérie, vyniká hned v několika ohledech. Fanoušci si jej doteď nemohou vynachválit, a když se podíváte například na Goodreads, případně na jiné zahraniční knižní databáze, zjistíte, že názory lidí jsou z velké části pozitivní. Není se upřímně čemu divit. O scénář se totiž postaral Peter David, jeden z nejosobitějších moderních scénáristů vůbec, který umí zajímavě pracovat s marvelovskými postavami. Aspoň já si to tedy myslím. Umí je posunout někam, kam by si jiní netroufli, a dokáže si s nimi vyhrát. V případě Madroxe se rozhodl odvyprávět dospělejší, mnohem civilnější komiks, který místy připomíná detektivku. Hlavní hrdina musí vyřešit případ, avšak ne tak ledajaký. Jde totiž o případ smrti jeho duplikátů, které jednoho po druhém kdosi zabíjí z neznámých důvodů. A tak se nám pomalu rozehrává akční jízda, ve které nejenom poznáme Jamieho z trochu jiného soudku, ale také se seznámíme s jeho mutantskými kolegy. 


Co na minisérii musím ze všeho nejvíce pochválit, je již zmiňovaná osobitost. Když se začtete, nebudete mít pocit, že čtete klasický superhrdinský příběh. Naopak se vám honí myšlenky typu “tohle na mě celou dobu působí jako autorská řada od jiného vydavatelství” a jiné. Všechno je značně dospělejší, vážnější a temnější. David se vůbec ničeho nebojí, a proto se snaží sázet na akční vyprávění, jež je obohaceno o svébytně napsané vnitřní monology, postavy, na něž si chvíli musíte zvykat, a vyprávěcí postupy, které čtenáře mohou docela překvapit. Na tohle všechno dojde. Scénárista s tím vším pracuje vcelku dobře, i když podle mě občas neuměl nejlépe ukočírovat určité dějové linky. Někdy tak máte pocit, jako kdybyste se prodírali stránkami plné vaty, jež zápletku nikam neposouvají, naopak ji ještě více protahují. Určité pasáže by šly zkrátit, případně rovnou vyškrtnout ze scénáře, a hned by výsledek byl ještě o stupeň lepší. A abych pravdu přiznal, chvíli jsem si musel zvykat na kresbu, jež mi zpočátku moc neseděla. Až někdy v polovině komiksu jsem si na ni úspěšně zvykl a docela si ji užíval, přestože by mohla být i lepší. 


Pojďme si to krátce shrnout. Svazek "Nejmocnější hrdinové Marvelu 91: Multiple Man (Jamie Madrox)" určitě není tím nejlepším, co v rámci kompletu vyšlo, a rozhodně nejde o dokonalý komiks. I přesto si nicméně myslím, že má čtenáři co nabídnout. Úvodní příběh je sice pro někoho moc jednoduchý, na druhou stranu je svižný a zábavný. Druhý z pera Petera Davida sice má několik nedostatků, ovšem nakonec jsem si jej vcelku užil. Upřímně, po dočtení byly mé pocity z větší části kladné. Měl jsem hlavně pocit, že mi svazek něco předal. Jednak mi perfektně představil postavu Jamieho Madroxe, což je ideální zpráva pro nováčky, kteří si chtějí rozšířit obzory, druhak mě podnítil k tomu si přečíst další příběhy, ať už jde o později vydávaný "X-Factor", jenž funguje jako plnohodnotné pokračování, nebo jiné. Doslova mě nalákal na další díly, ačkoliv minisérie nebyla to nejlepší, co jsem měl tu čest v rámci Nejmocnějších hrdinů Marvelu číst. A když to vezmu kolem a kolem, čtení následujícího komiksu zkrátka nebyla ztráta času. Byla to docela slušně investovaná tři čtvrtě hodina. Tak by to podle mě u svazků z Nejmocnějších hrdinů Marvelu mělo být vždycky.