2021-04-21

#DP156: Shang-Chi by Gene Luen Yang, Vol. 1: Brothers & Sisters

 Autorem článku je Daniel Palička

Scénář: Gene Luen Yang
Kresba: Dike Ruan, Philip Tan

Shang-Chi by se ještě letos měl dočkat svého prvního hraného filmu jménem “Shang-Chi and the Legend of the Ten Rings”, zapadajícího do propojeného filmového světa Marvelu (MCU). Není tedy divu, že se vydavatelství rozhodlo jednoho z nejznámějších mistrů bojového umění představit čtenářům, kteří neměli tu čest se s ním dosud seznámit. Kromě uzavřeného one-shotu “The Legend of Shang-Chi” od Alyssy Wong rovněž vyšla minisérie “Shang-Chi”. Ta se letos v březnu dočkala souborného vydání “Shang-Chi by Gene Luen Yang, Vol. 1: Brothers & Sisters”, které si podrobně zhodnotíme v dnešní recenzi.

Abych pravdu řekl, s Shang-Chim jsem nečetl kdovíjak převratné počiny. Mám rád kung-fu filmy a bojové umění mě - nehledě na její formu - vždycky dokázalo uchvátit. Nicméně, že by komiksy s již zmíněným hrdinou byla mistrovská díla, se říct v žádném případě nedá. Neberte mě špatně, vždy šlo o zábavné, akcí nabité a svižně odsýpající příběhy, jež jsem si naplno užíval, ovšem za nějaká veledíla bych je rozhodně označit neodvážil. Když jsem proto viděl recenze pějící chválu, zbystřil jsem. Yang na postu scénáristy upoutal mou pozornost, přičemž obálka od Jima Cheunga na mě udělala dojem. Měl jsem tedy o to větší motivaci se pustit do čtení. Otázka ovšem zní, byl jsem s výsledkem spokojený?

Výjimečně nebudu v recenzi do detailu popisovat děj. Čím méně totiž o recenzované minisérii víte a jdete do ní s nulovým očekáváním, o to více pak budete nadšení z výsledku. Osobně však mohu poznamenat, že z výpravného hlediska je “Shang-Chi by Gene Luen Yang, Vol. 1: Brothers & Sisters” na velmi slušné úrovni. Scénárista Gene Luen Yang klade důraz na postupný vývoj postav a na představení okolního světa, díky čemuž si nejen naplno vychutnáte přenádherné scenérie, v nichž se zápletka odehrává, ale mimo jiné oceníte propracované charaktery hlavních hrdinů. Kromě Shang-Chiho, jehož osobnost je perfektně rozvinuta nejen skrze dobře napsané dialogy, ale také prostřednictvím parádních retrospektivních pasáží, které poodhalují detaily z jeho nelehkého mládí, narazíte i na řadu nových, nikdy předtím viděných hrdinů. Ti jsou natolik sympatičtí, že si je již od prvního okamžiku, kdy se objeví na scéně, dokážete zamilovat. To podle mě něco značí!  Koho možná vnímám jako hůř napsanou postavu, je hlavní záporák, který, ač má dostatek prostoru na to, aby se dostatečně projevil, je lehce klišoidní a značně neoriginální.

Samozřejmě, kromě klidnějších, mnohem usedlejších pasáží, jež skvěle posloužily k tomu, aby si čtenář udělal lepší obrázek o hlavních protagonistech, dojde řada i na několik překvapivých zvratů, dynamických akčních scén a vtipných momentů, a to obzvlášť během druhé poloviny. A abych nezapomněl, závěrečná gradace v podobě velkolepého finále mě ohromila. Doslova! Až budete číst, určitě si budete souboje naplno užívat. Menší vadou na kráse je dle mého názoru občasná předvídatelnost, která zbytečně kazí čtenářský prožitek, a někdy až okatá klišé, která jsou ovšem s žánrem kung-fu spjatá od nepaměti.        

Co se týče výtvarné stránky, o tu se postarali hned dva ostřílení marvelovští kreslíři. Prvním je Philip Tan, který svůj talent naplno zužitkoval při kreslení scén z minulosti. Vsází především na jemnější a uhlazenější linky v kontrastu s výraznými sytými barvami. To má za následek fakt, že designy postav jsou o poznání detailnější, okolní prostředí je nápaditější a stínování více vynikne. Takže za mě osobně spokojenost. U některých panelů jsem si doslova rochnil blahem. A pokud mám napsat něco k druhému výtvarníkovi, Diku Ruanovi, který si vzal na paškál scény ze současnosti, jeho kresba mi zpočátku vůbec nesedla. Byla mnohem jednodušší, zároveň ne tak detailní než Tanova. Možná právě z toho důvodu mi chvíli trvalo, než jsem se začetl, poněvadž mě Ruanův jednodušší styl zpočátku šíleně rušil. Každopádně, v průběhu čtení jsem si na něj zvykl a postupně jej o to více docenil (a o to více také užíval). Objektivně asi nejde o nejlepší výtvarno, jaké jsem kdy viděl, ale k celkovému vyznění minisérie výborně sedí. Pokud se tedy přenesete přes Ruanovu jednodušší stylizaci, jež může zpočátku působit jako pěst na oko, budete si během čtení jednotlivé stránky naplno užívat. Aspoň takhle jsem to měl já...

Hledáte-li ideální a zároveň kvalitní start na seznámení s Shang-Chim a nestačí vám česky vydaný svazek “Nejmocnější hrdinové Marvelu #33: Shang-Chi”, je “Shang-Chi by Gene Luen Yang, Vol. 1: Brothers & Sisters” naprosto ideální volba. Mě samotného po dočtení závěrečného sešitu překvapilo, jak hravý, sem tam humorný a řemeslně dobře zpracovaný kung-fu komiks plný příjemně napsaných postav a dynamických soubojů jsem vůbec četl. Dle mého názoru se jedná o výborný kousek, který je povinností nejen pro skalní Shang-Chiho fanoušky, ale zároveň pro čtenáře, kteří touží po skvělém čtenářském zážitku. Dávám oba palce nahoru a těším se na chystanou pravidelně vycházející sérii pod Yangovou režií, které bychom se měli dočkat v květnu. 

2021-04-19

#DP155: Nejmocnější hrdinové Marvelu #100: Spider-Gwen

 Autorem článku je Daniel Palička

Scénář: Mike Costa, Jason Latour
Kresba: David Baldeon, Robbi Rodriguez 

Po knize “Nejmocnější hrdinové Marvelu #99: Silk” přichází na řadu další pavoučí bojovnice, která tentokrát debutovala během spidermanovského eventu “Spider-Verse”. Řeč je o Spider-Gwen, která se v rámci české edice Nejmocnějších hrdinů Marvelu představuje v již 100. čísle kompletu. Pomalu, ale jistě se tak začínáme blížit ke konci. Nicméně, abych se vrátil zpět k recenzovanému kousku, musím podotknout, že já osobně mám Spider-Gwen coby postavu velmi v oblibě. Její samostatnou sérii od Jasona Latoura miluji a s jejím vývoj, který si za dobu její komiksové existence prožila, jsem spokojený. Proto jsem byl zvědavý  na to, jaký komiks tvůrci vyberou do hlavní částí. Bohužel, jejich volba nedopadla zrovna šťastně. Ale začněme pěkně popořadě.    

Svazek - podobně jako minule recenzovaná Silk - obsahuje dva příběhy. První z nich, “Na okraji Spider-Verzu”, původně vyšel v minisérii Edge of Spider-Verse, která vynikala tím, že každé číslo bylo zaměřeno na stěnolezce z jiné alternativní reality. Vždy jste se dozvěděli původ samotného hrdiny, jakými oplývá schopnosti, v čem oproti jiným Spider-Menům vyniká a jaké jsou jeho slabiny. Velká výhoda jednotlivých originů tkvěla v kreativní svobodě, ale především v žánrové rozmanitosti. Nehrozilo, že byste četli jednu a tu samou šablonovitou zápletku pořád dokola, a tvůrci si aspoň mohli více vyhrát s některými nápady. Co se týče původu Spider-Gwen, ten se opravdu vyvedl. Úvodní sešit je hravý, svižně odsýpající a akčně nabitý. Postavy spolu se světem, ve kterém se děj odehrává, jsou propracované a z hlediska charakteru dostatečně zajímavé, abyste si k nim utvořili silnou citovou vazbu. Tohle všechno je doplněno o nápadité výtvarno Robbiho Rodrigueze, jež je umocněno coloringem Rica Renzy. Za mě spokojenost, na představení ústřední hrdinky naprosto ideální. 

Přesouváme se k hlavní části, konkrétně k pětisešitovému “Světu podle Electra”, původně vydaném v sérii Web Warriors. Děj se odehrává po událostech velkého eventu Spider-Verse. Gwen Stacy se spojila s dalšími pavoučími ochránci a úspěšně porazila Morluna s celou jeho rodinou. Uběhla však nějaká doba a je načase, aby se hrdinové ze všech možných koutů multivesmíru opět spojili a postavili se nové nebezpečné hrozbě. Jak již název příběhu napovídá, jde konkrétně o Electra, který se se svou mocnou armádou bude chtít vypořádat se všemi Spider-Meny a Spider-Women, kteří se mu postaví do cesty.     
Bohužel, zde už to jde trochu z kopce. Největší problém osobně vnímám hlavně v tom, že “Svět podle Electra” se v žádném případě nehodí do “Nejmocnějších hrdinů Marvelu”. Původní série totiž byla koncipovaná jako čistokrevná týmovka, nikoliv jako klasická série o jedné ústřední postavě. Záměr autorů tedy v žádném případě nebyl se co nejvíce věnovat Gwen Stacy, ale dát prostor těm nejznámějším a sem tam i méně známým hrdinům ze všech koutů Spider-Verza. Už z principu byl totální nesmysl zahrnovat příběhový oblouk podobného rázu.

Každopádně, tohle bych komiksu ještě mohl prominout. Jsem si totiž plně vědom, že tehdy neměli autoři kompletu moc volnou ruku. V zahraničí paralelně vycházel Ultimátní komiksový komplet, v němž přišla řada na pár příběhů ze sólové řady Spider-Gwen, a v době vydání, čili někdy během roku 2018, nebylo z čeho vybírat. Nicméně, to nemění nic na obecných kvalitách komiksu. Bohužel, interdimenzionální dobrodružství selhává hned v několika bodech. Mike Costa se snaží za každou cenu využít co nejvíce postav, což vede k tomu, že jejich charakter moc nevynikne a nezbyde moc prostor na jejich vývoj. Scénář je sem tam chaotický, zbytečně se skáče z jednoho místa na druhé a Electro mě coby záporák nijak neuchvátil. Co se týče kresby, neřekl bych, že je špatná, ovšem ve srovnání s úžasným Rodriguezovým stylem jde o výrazný propad. Neurazí, ale nenadchne. Ale abych jen nekritizoval, musím pochválit humornou sekvenci ze začátku prvního sešitu, pár příjemných momentů, několik solidně napsaných interakcí mezi postavami a ucházející akci. Tyto aspekty však komiks nijak nezachraňují. Bohužel… Že bych byl ze čtení kdovíjak odvařený, se říct nedá. Naopak, byl jsem štěstím bez sebe, když jsem se konečně dostal na konec. Ryzí satisfakce!      

Abych to krátce shrnul, “Nejmocnější hrdinové Marvelu #100: Spider-Gwen” je špatný a naprosto zbytečný svazek, jehož úvod sice začíná bravurně, poté ovšem sklouzne do podprůměrných kvalit. Upřímně, pro lepší seznámení se Spider-Gwen vřele doporučuji její samostatnou sérii od Jasona Latoura, která je naprosto výborná. Pokud ji vyzkoušíte, nebudete litovat. Minimálně se dozvíte více a budete po dočtení mnohem spokojenější s výsledkem. Recenzovaný kousek si raději ani nepořizujte. 

2021-04-16

#DP154: Batman/Fortnite: Bod nula - Představení

 Autorem článku je Daniel Palička


Dne 20. dubna letošního roku česky vychází první sešit minisérie Batman/Fortnite: Bod nula. Počkat, cože? Ano, je tomu skutečně tak. V našich luzích a hájích není zvykem, že by komiksová série vydávaná v zahraničí vycházela souběžně i u nás, obzvlášť když jde o projekt tak velkého vydavatelství, jakým je DC Comics. Proto zbystřete, protože již v úterý se všechno změní!


Ale pěkně postupně. 


Nejprve je nutné si samotný projekt představit. Batman/Fortnite: Bod nula (v originále Batman/Fortnite: Zero Point) je avizovaná minisérie o šesti sešitech, která bude vycházet nejen v Americe, ale také souběžně v několika dalších vybraných zemích. Nepočítáme-li Českou republiku, jedná se konkrétně o Německo, Itálii, Mexiko, Brazílii a Španělsko, přičemž v plánu je také vydání celé minisérie v Japonsku, Koreji a Francii během podzimu letošního roku. Jak již název napovídá, jde o crossover Batmana s populárním battle-royale titulem Fortnite od studia Epic Games, od čehož se odvíjí i příběh, pojednávající o přežívání Temného rytíře a dalších hrdinů DC univerza v šíleném, barvičkami hýřícím fortnitovském světě, ve kterém neexistují žádné limity.   

Aby bylo jasno, Batman/Fortnite: Bod nula není prvním pokusem o crossover Fortnitu s jinou populární značkou. Pomineme-li experimenty s různými licencovanými postavami (např. Vetřelci)  nebo hrdiny z jiných herních sérií (jmenovitě Masterchef nebo Kratos z God of War), na poli komiksů již došlo k propojení dvou zcela odlišných světů, a to u konkurenčního Marvelu, kde byl vydán uzavřený one-shot “Fortnite X Marvel - Nexus War: Thor”, dějově předcházející časově omezenému marvelovskému eventu přímo v šíleném světě Fortnitu. Ten sice nebyl kdovíjak kvalitní, spíš naopak, ovšem šlo o první vlaštovku, což se vždycky počítá.

Jak jsem již zmínil výše, komiks bude mít dohromady šest sešitů. Ty u nás budou vycházet souběžně s vydáváním v zahraničí, přičemž každý z nich bude obsahovat jeden speciální kód, který vám po aktivaci zpřístupní unikátní předměty, které můžete uplatnit přímo ve hře. První číslo nabídne kostým Harley Quinn z DCčkovské iniciativy Rebirth, u zbylých pěti zatím nevíme bližší detaily. Nicméně, je oficiálně potvrzeno, že pokud zákazník získá a aktivuje všech šest kódů, dostane jako dárek navíc speciální oblek Armored Batman Zero Point Outfit.  

Pro více detailů o minisérii samotné si můžete přečíst na oficiálních stránkách studia Epic Games. O českém vydání si veškeré důležité informace můžete přečíst na webu vydavatelství Crew.

První díl vychází již 20. dubna. Na Comics Blogu se v nejbližší době můžete těšit na recenzi prvního čísla. 

2021-04-15

#DP153: Nejmocnější hrdinové Marvelu: Magneto

 Autorem článku je Daniel Palička

V zahraničí vydalo Hachette Fascicoli jako 122. knihu ze série "Nejmocnější hrdinové Marvelu". Původně vyšlo jako one-shot X-Men: Magneto War #1, čísla 86 až 87 druhé řady série X-Men, čísla 366 až 367 série Uncanny X-Men a jako čísla 1 až 3 minisérie Magneto Rex v nakladatelství Marvel. Ve Velké Británii vyšlo v srpnu 2018. 


Scénář: Joe Pruett, Fabian Nicieza, Alan Davis 

Kresba: Brandon Peterson, Lee Weeks, Leinil Francis Yu, Alan Davis


Na kvalitu dosud zrecenzovaných záporáckých dílů kolekce “Nejmocnější hrdinové Marvelu” jsem si vůbec nemohl stěžovat. “Thanos” byl podle mě dobrým, na seznámení s Šíleným titánem naprosto ideálním svazkem, který sice nepatří ke kvalitativní špičce celého kompletu, ovšem nutno podotknout, že na rozdíl od jiných ryze průměrných či vysoce podprůměrných dílů měl od začátku jasnou koncepci. Navíc, komiksy v něm obsažené byly z větší části příběhy cílené na nováčky, kteří by se o Thanosovi chtěli něco dovědět, takže nehrozilo riziko v podobě odkazování na bambilion dávno zapomenutých událostí nebo na propojování s jinými tehdy vydávanými sériemi. Pak přišla řada na “Red Skulla” a “Doctora Octopuse”, knihy, jež jsou nejen informačně nabité, ale zároveň jsou na vysoké kvalitativní úrovni. Dosud jsem byl s kvalitou zločineckých “en-há-emek” spokojený. Někde ale musel přijít zlom, a tím se přímo dostáváme k recenzovanému kousku. 

Abych se přiznal, už od prvopočátku jsem se na NHM o Magnetovi vůbec netěšil. Teď mě neberte špatně, Magneta mám hodně v oblibě a považuji jej za propracovanou postavu, která má i dnes co nabídnout, ale když jsem se ze zvědavosti díval na rozpis sešitů samotné knihy, zděsil jsem se. Opět se vybrala vykopávka z devadesátých let, a jako by to nestačilo, tvůrci se rozhodli vsadit na crossover xmenských řad. Co více si přát, že? Nicméně, bral jsem to optimisticky. Nedopadne to tak hrozně, říkal jsem si a tajně jsem doufal v to, že dostanu aspoň příjemný průměr, nic víc. Jaký však byl výsledek?   

Kniha tentokrát nabízí pouze jeden ucelený příběh jménem “Magneto War”. Jak jsem již psal výše, jde o crossover, původně vydaný v druhé polovině devadesátých let, který byl zaměřený na Magneta, největšího nepřítele X-Menů. Ten se triumfálně vrátil se svými věrnými kumpány a rozhodl se zrealizovat svůj ďábelský plán. Elitní tým ve složení Wolverine, Rogue, Gambit, Storm, Colossus, Kitty Pryde, Marrow a Nightcrawler se tak pod vedením Charlese Xaviera musejí vydat na nebezpečnou misi, v jejíž sázce bude záchrana celého světa. Zda se hrdinům podaří zamezit globální hrozbě, samozřejmě vyzrazovat nebudu.

Na první pohled se může zápletka jevit vskutku zajímavě. Každopádně, opak je pravdou. Děj začíná úvodním one-shotem Magneto War #1, za jehož námětem stojí Alan Davis. Scénář si vzal na starosti ostřílený Fabian Nicieza, který se spojil s kreslířem Leem Weeksem, aktuálně známým především díky příběhovému oblouku “Cold Days” z Batmana od Toma Kinga. Musím říct, že ačkoliv kreativní tým tvoří profesionálové ve svém oboru, výsledek nebyl kdovíjak převratný. Příběh byl zbytečně uspěchaný a výtvarná stránka, ačkoliv byla pěkná, mě nijak zvlášť neuchvátila. O pár divných momentech se raději ani nerozepisuji. Úvod se však i přes několik mnou zmíněných negativ dal relativně snést. Sice nešlo o žádný velký zázrak, ale číst se to dalo. 

Následně se přesouváme k hlavní části, která bohužel za moc nestojí. Jde o typický výplod své doby. Děj skáče z jednoho místa na druhé, postavy se střídají jak na běžícím páse a řada podzápletek, včetně jedné kolem Josepha, Magnetova hodného klona, který pomáhá X-Menům, je vyřešena naprosto stupidně. A finále? To je teprve nuda k uzoufání. Ani generické výtvarno od několika různých kreslířů, které je pro devadesátá léta typické, nezachraňuje výsledný dojem z četby. A co se týče závěrečné části v podobě minisérie “Magneto Rex” od scénáristy Joa Pruetta a kreslíře Brandona Petersona, ta je sice vizuálně působivější, z příběhového hlediska hlubší a obecně mnohem komplexnější, což je ryze k prospěchu věci, avšak i přesto nejde o nic výjimečného. Jistě, pár výborných zvratů, několik skvělých interakcí mezi postavami a řadu dobrých nápadů bych rozhodně vypíchnout mohl, to ovšem nemění nic na tom, že minisérie není čtenářsky nikterak záživná. V budoucnu jí možná dám znovu šanci, zatím si ale budu stát za svým aktuálním názorem. 

Inu, “Nejmocnější hrdinové Marvelu: Magneto” je, bohužel, špatný komiks. Když jsem jej dočetl, byl jsem štěstím bez sebe, protože takhle nudný, těžce nezáživný a nekonzistentní svazek jsem v rámci rudé kolekce již dlouho nečetl. Kresebně vás nijak neoslní a z hlediska scénáristického jde o silný podprůměr. Navíc, na seznámení s Magnetem byly vybrány asi nejhorší kousky, jaké mohly být. Pokud si autoři myslí, že Magneto je jen generický záporák, tak jsou šeredně na omylu. Od této knihy dejte ruce pryč. Místo ní si raději přečtěte něco jiného, mnohem kvalitnějšího. Třeba X-Meny od Chrise Claremonta. Nebo moderní, kritiky vychvalovanou minisérii “Magneto Testament” od Grega Paka. O té si však povíme až příště.  

2021-04-13

#DP152: The Department of Truth, Vol. 1: The End of the World

 Autorem článku je Daniel Palička

Scénář: James Tynion IV

Kresba: Martin Simmonds


Po delší době jsem se odhodlal k zhodnocení ryze autorského komiksu. Ano, tentokrát si od superhrdinů v latexových oblecích a potrhlých bláznů s plášti dáme trochu přestávku a v rámci dnešní recenze se zaměříme na aktuální hit vydaný pod křídly vydavatelství Image Comics, jenž sklízí pozitivní ohlasy nejen ze strany kritiků, ale také od věrných fanoušků. Jde konkrétně o “The Department of Truth”, sérii, jež se stala natolik úspěšnou, že se krátce nato začalo pracovat na její seriálové adaptaci. Abyste si udělali lepší představu, komiks začal vycházet minulý rok v září. V době psaní recenze má za sebou již sedm vydaných sešitů, přičemž kopií prvního čísla se prodalo přes 100 000. Tomu, panečku, říkám sakra solidní start! Nicméně, v čem tkví její úspěch? Je to podle mě dáno hlavně tím, že Tynion přišel s celkem neotřelým nápadem. Ale pěkně popořadě.

Děj pojednává o zcela obyčejném muži jménem Cole Turner, který se po celý život zabýval konspiračními teoriemi. Jednoho dne se však jeho život změní od základu, když se na scéně objeví nová organizace jménem Department of Truth, podle níž je mimochodem pojmenovaný samotný komiks. Ta má za cíl zvítězit nad konkurenčním Black Hatem, skupinu, jejímž cílem je dokázat, že konspirační teorie, jmenovitě zastřelení Kennedyho, placatá Země, Reptiliáni a mnohé další, jsou pravdivé. Hlavní hrdina díky tomu vstoupí do stínové války, která, jak se ukáže, nebude úplně jednoduchá.

Co osobně musím na první knize s podtitulem “End of the World” pochválit, je fakt, že se autor scénáře, James Tynion IV, nic nesnaží přehnaně uspěchat. Tempo je pomalejší, což je obří výhoda, protože má scénárista možnost lépe vykreslit vztahy mezi postavami a více si pohrát s jejich vývojem. Navíc, některé nápady pak lépe vyniknou, a tak na čtenáře udělají ještě lepší dojem. Nicméně, příběh je díky tomu přehnaně rozvleklý a chvíli trvá, než se stane něco zásadního. Z objektivního hlediska nemusí tento způsob vyprávění sednout každému, já osobně jej však mám rád. Ale přiznám se, chvíli mi trvalo, než jsem se začetl. Neberte mě špatně, já si na pomalejší rozjezd obecně potrpím, avšak u recenzovaného kousku jsem měl pocit, že se hlavní příběhová linka sem tam táhne.  


Nicméně, rychlost vyprávění na úrovni hlemýždě naštěstí nikterak neshazuje obecné kvality knihy. Postavy mi připadají propracované a sympatické, přičemž jejich vývoj jsem si užíval. Jako silný aspekt vnímám kresbu Martina Simmondse, okatě se inspirující stylem legendárního Billa Sienkiewiczse, jež tísnivou, v některých částech až hororově laděnou atmosféru dokonale doplňuje. A rovněž je nutné vypíchnout záporné postavy, které čtenáře mohou ohromit nejen svými propracovanými, až lehce znepokojivými designy, ale také tajemnými, komplexními charaktery s trochou hloubky. A co víc, nápady, s nimiž Tynion po celou dobu pracuje, vás nepřestanou udivovat. Mě osobně až překvapilo, jak si s některými koncepty v druhé polovině vyhrál. Něco takového jsem opravdu nečekal.

Pojďme si to tedy shrnout. Kniha “The Department of Truth” End of the World” je příjemným počinem, který vyniká především díky originálním nápadům a výtvarné stránce. Stojím si za tím, že série má obří potenciál a rozhodně se může vypracovat k statusu jedné z nejoriginálnějších projektů nové dekády. Zápletka se mi totiž v tuto chvíli jeví natolik zajímavá, že může zaujmout široký okruh čtenářů, a zároveň je natolik unikátní, aby oslovila nejen dlouholeté komiksové nadšence, ale taktéž čtenáře, kteří s ryze autorskými komiksovými řadami nemají moc zkušeností. Uvidíme, kam se bude Tynion se svým projektem dál ubírat, protože některé dějové linky, které perfektně nastínil, určitě sehrají větší roli v budoucím dění. Navíc, z konspiračních teorií se dá bezpochyby vytřískat mnoho neokoukaných, dostatečně nápaditých konceptů, jež mají čtenářům co říct. Nechme se překvapit!  

2021-04-05

#DP151: Nejmocnější hrdinové Marvelu: Doctor Octopus

 Autorem článku je Daniel Palička 

V zahraničí vydalo Hachette Fascicoli jako 121. knihu ze série "Nejmocnější hrdinové Marvelu". Původně vyšlo jako číslo 3 série Amazing Spider-Man a jako čísla 1 až 5 minisérie Spider-Man - Doctor Octopus: Year One v nakladatelství Marvel. Ve Velké Británii vyšlo v srpnu 2018. 


Scénář: Zeb Wells, Stan Lee, Steve Ditko

Kresba: Kaare Andrews, Steve Ditko

Osobně považuji Doctora Octopuse za jednoho z nejzajímavějších spidermanovských záporáků vůbec. Byly dokonce doby, kdy jsem ho označoval za Spider-Manova záporáka číslo jedna, protože byl a doteď je mým velkým oblíbencem. Upřímně, není se čemu divit. Jeho pohnutkám a názorům člověk porozumí a svým designem ohromí na první dobrou. Navíc, univerzálně využitelná mechanická chapadla, jež člověku hravě poslouží nejen pro účely uchopení objektů, ale také na rychlejší přesun z místa na místo a na efektivní obranu před útoky, jsou prvek, díky kterému Otto Octavius oproti jiným zločincům vyniká. Připočteme-li k tomu ještě vysoký intelekt a uvěřitelnou motivaci, dostaneme vychytralého, podlého a charakterově propracovaného zlosyna, k němuž si lze utvořit silnou citovou vazbu, a dokonce s ním sem tam názorově souhlasit. Mohu tak s jistotou tvrdit, že Otto má ve světě Marvelu co nabídnout. A když se jej čirou náhodou zhostí ostřílený scénárista s roky zkušeností, dokáže s ním dělat psí kusy (Dan Slott by mohl vyprávět). Možná právě proto jsem se na svazek “Nejmocnější hrdinové Marvelu: Doctor Octopus” hrozně těšil, poněvadž jsem byl zvědavý, jaké příběhy si na mě tvůrci kompletu přichystají. 

Již tradičně nabízí kniha dva uzavřené příběhy - jeden starý a jeden moderní. Byl tedy zachován tradiční model kompletu, na jaký jsme zvyklí. Úvodní příběh, nesoucí název “Spider-Man versus Doctor Octopus”, byl původně vydaný v sešitě “Amazing Spider-Man #3” (česky je možné si jej přečíst v knize "Komiksový výběr Spider-Man #15: Počátek"). Jak již název napovídá, jde o vůbec první pořádný střet Spídi a Doctora Octopuse v marvelovském univerzu. Sešit zároveň funguje jako plnohodnotný origin, takže kromě spektakulárních akčních scén dojde rovněž řada i na několik emotivních okamžiků, které nám poodkryjí detaily z Octaviova vědeckého života.

Nutno podotknout, že ačkoliv se jedná o sešit z 60. let, je čtivý a překvapivě zábavný i dnes. Stan Lee - na rozdíl od jiných sérií, které v té době psal - nevsázel na sáhodlouhé, zbytečně upovídané pasáže. Jistě, někdo by mohl namítnout, že Lee i přesto píše strašně upovídané postavy, což je sice pravda, ale je to čistě ku prospěchu věci, protože díky tomu má scénárista možnost lépe vykreslit postavy a naplno rozvinout jejich charakter. Navíc, ve scénáři sotva najdete popisy v barevných rámečcích. A když už je tvůrčí tým použije, jsou naštěstí na správném místě a nejsou kdovíjak sáhodlouhé a popisné. Co osobně musím z hlediska scénáře trošičku vytknout, je dějová linka kolem Petera Parkera, který si není jistý svými vlastními schopnostmi. Chápu, proč ji do vyprávění Lee dosadil, ale dle mého názoru působila strašně trapně a nuceně. To je však jediná vada na kráse. Jinak si myslím, že úvodní sešit splňuje předpoklady kvalitního retro příběhu. Hravé, svižné vyprávění je krásně doplněno o kresbu Steva Ditka a postavy jsou zpracovány sympaticky, a to až tak, že si k nim utvoříte vztah. K představení Doctora Octopuse jsme si na začátek nemohli přát nic lepšího. Zazáří totiž hned v několika scénách.

Přesouváme se k moderní části, která nám nabídne minisérii “Spider-Man - Doctor Octopus: Year One”. Jméno “Spider-Man” v názvu je docela zavádějící. Ačkoliv se v druhé polovině objeví coby hostující postava, hlavní roli zde hraje především Doctor Octopus. Zato “Year One” je použito zcela oprávněně. Komiks nás totiž v rámci pěti sešitů provede Octopusovým nelehkým životem (od krutého mládí až po dospělost). Scénárista nám přes tragický příběh plný překvapivých zvratů a truchlivých momentů poodkryje minulost nepochopeného hocha a ukáže nám, jak se z na první pohled obyčejného studenta, žijícího v nelehkých podmínkách, stane arcinepřítel jednoho z nejproslulejších marvelovských hrdinů.

Zeb Wells je můj velký oblíbenec, a tak jsem byl zvědavý, jak se se zmodernizovaným zrodem Otta Octavia popasuje. Musím říct, že to zvládl s grácií. Prostor pěti sešitů využil na maximum a v každé části nám bez příkras prezentuje osudové momenty Ottova života. Celým vyprávěním se nese tísnivá, depresivní atmosféra, jež napomáhá k lepšímu vyznění jednotlivých scén. A jako by toho nebylo málo, Wells se nebojí už tak pochmurné vyznění komiksu doplnit o scény, kdy můžeme naplno prozkoumat nejen myšlenky Doctora Octopuse, ale také jeho pesimistické vnímání okolního světa (z některých panelů vás bude mrazit po zádech, doslova). Samozřejmě, dojde řada i na pár příjemných akčních sekvencí, ovšem ty jsou důležité až úplně na konci. Velká část děje je tvořena především konverzacemi mezi postavami, díky čemuž je zápletka mnohem komornější, než by kdo býval čekal. Je to čistě ku prospěchu věci. Scénárista se aspoň může věnovat důležitým věcem a nemusí řešit zbytečné serepetičky. A já nemohu dodat nic víc než jen to, že se Wellsovi podařilo vykonstruovat výtečnou zápletku, okořeněnou o jedinečnou kresbu Kaara Andrewse.

Sečteno a podtrženo, svazek “Nejmocnější hrdinové Marvelu: Doctor Octopus” je další trefou do černého v rámci záporáckých svazků. Úvod od dua Stan Lee a Steve Ditko je pěknou sondou do období Spider-Manových začátků na stránkách pravidelné komiksové série, v rámci něhož se dozvíme, jak vypadal skvělý debut Docka Ocka. Oproti tomu temná, emocemi nabitá minisérie od Zeba Wellse a Kaara Andrewse nabízí nezapomenutelný zážitek, jenž vás bude bavit od začátku až do konce. Mrazivější origin jednoho z nejproslulejších spidermanovských záporáků byste pohledali marně. Podle mě je recenzovaný kousek dalším parádním zářezem v rámci “Nejmocnějších hrdinů Marvelu”. Zároveň musím dodat, že k seznámení se s Doctorem Octopusem je následující kniha naprosto ideální. Vřele doporučuji! 

P.S.: Při menším bádání na internetu jsem narazil na alternativní obálku samotného svazku. Nevím, zda jde o oficiální výtvor, ovšem pokud by vás zajímalo, jak vypadá, můžete se podívat na přiložený snímek níže:


2021-03-31

#DP150: Scratch Wars: Návštěvníci z Overcorneru

 Autorem článku je Daniel Palička

Scénář: Notre Game 

Kresba: Dan Černý 


Po “Scratch Wars: Legenda Overcorneru” se fanoušci hry Scratch Wars dočkali dalšího komiksu Ten se liší hned v několika směrech. Prvně, na rozdíl od první knížky, která vyšla fyzicky, je komiks “Scratch Wars: Návštěvníci z Overcorneru” dostupný pouze jako e-kniha, což může kdekoho zamrzet. Na druhou stranu, autoři to vykompenzovali hned několika věcmi. Příběh je mnohem delší, přičemž v závěru se dočkáme několika bonusů, včetně speciálního QR kódu, díky němuž můžete po úspěšném naskenování získat hrdinku BO-Ženu (neboli Ženu z kmene BO), trvalé postavy, kterou následně můžete plně využít v mobilní aplikaci (lze ji zdarma stáhnout na Google Play). To někteří z vás mohou opravdu ocenit. A abych nezapomněl, menší změnou prošel i scénář. Michal Opitz se totiž na druhé knize již nepodílel. Těžko říct, kdo jej nahradil, poněvadž u kolonky “Scénář” je uvedeno vydavatelství Notre Game, jež komiks vydalo. Není mi úplně jasné, jestli se na příběhu podílelo více lidí, anebo zda to bylo úplně jinak. Kdo ví? Každopádně, dle mého názoru měl nemalý podíl na ději také Dan Černý, který i nadále zůstává na pozici kreslíře. K tomu ovšem později. 


“Scratch Wars: Návštěvníci z Overcorneru” kupodivu nezačíná tam, kde minulá část skončila. I když… Ono je to trochu složitější. Nacházíme se ve Vampirii, temné, nervy drásající a příšerami prošpikované říši, která byla čtenářům nastíněna již na konci předchozího komiksu. Nicméně, v hlavní roli tentokrát nemáme Báru a jejího přítele Ondru, nýbrž ptačí záporáky, sloužící ve jménu jejich mocného pána. Kromě nich však v ději figurují také dva zcela noví lidští hrdinové z Middlemystu, kteří jsou vskutku nerozlučnou dvojkou, a kteří se mimo jiné budou muset proti ptačím protivníkům postavit. Nutno podotknout, že souboj to tak úplně jednoduchý nebude. A jak se brzy ukáže, v ohrožení nebude jenom svět Overcorneru, ale také svět lidí. 


Nemohu si odpustit srovnání s předchozí knihou. Tu sice nepovažuji za převrat na české komiksové scéně, ale myslím si, že šlo o zábavnou nadprůměrnou jednohubku, jež dokázala svým originálním světem a hravou stylizací zaujmout. Druhý díl se snaží být mnohem rozsáhlejší a výpravnější než jeho předchůdce, čemuž hlavně napomáhá délka. Z komiksu o cca padesáti stránkách jsme se přehoupli na osmdesát osm stran, což tvůrcům umožňuje lépe rozvinout charaktery hrdinů i záporáků a jednotlivé dějové linky lépe rozvést, což je na výsledku patrné. Bohužel, celková délka je v tomto případě dvousečná zbraň. Občas totiž tvůrci příběh zbytečně protahují, popřípadě do něj vkládají scény, jež by se daly buď přepsat, anebo úplně vypustit. Třeba sekvence, kdy postavy jedou v tramvaji, by rozhodně šla přepracovat. Úvod mi například přišel strašně rozvleklý a chvíli trvalo, než se začala zápletka posouvat kupředu. Chápu, pravděpodobně šlo o jakési budování světa a nastínění důležitých událostí, ale kdyby se několik panelů vyřadilo, ničemu by to neuškodilo. A co bych osobně ještě zkritizoval, jsou postavy, které mi přišly ještě horší než v prvním díle. 


Co však musím pochválit, je snaha pracovat s originálními nápady. Líbí se mi například propojení reálného a fiktivního světa (až budete číst, tak pochopíte, na co narážím), hravé zakomponování hrdinských kartiček a mnoho dalších prvků ozvláštňujících příběh. S tím ruku v ruce jde stylizace, jež je opět úchvatná. Dan Černý si s jednotlivými panely dává záležet a vyhrává si s nimi, jak to jenom jde. Pokud jste dostatečně pozorní, můžete si všimnout pár designových perliček. Třeba že dva hrdinové z Middlemystu vypadají jako Mario a Luigi. Samozřejmě, v knize je podobných detailů mnohem více. Nechybí ani humor, který je o něco lepší než v předchozím komiksu. Některé humorné scény jsou dokonce tak zapamatovatelné, že mi utkvěly v hlavě.


Komiks “Scratch Wars: Návštěvníci z Overcorneru” je slušným následovníkem prvního dílu. V lecčems lepší a v lecčems horší. Pokud se ptáte, která kniha je dle mého názoru lepší, řekl bych asi první, ačkoliv se mnou bude valná většina fanoušků nesouhlasit. Nicméně, nemění to nic na tom, že recenzovaný kousek je slušným pokračováním, které má stále co nabídnout. 

#DP149: Future State: Superman: Worlds of War

 Autorem článku je Daniel Palička

Scénář: Philip Kennedy Johnson, Brandon Easton, Becky Cloona, Michael Conrad, Jeremy Adams

Kresba: Mikel Janin, Valentine De Landro, Gleb Melnikov, Siya Oum 

Po “Future State: Superman of Metropolis”, “Future State: Kara Zor-El, Superwoman” a týmovce “Future State: Superman/Wonder Woman” přichází na řadu další samostatný supermanský titul, který se od předchozích liší hned v několika ohledech. Zaprvé, hlavním hrdinou je Kal-El, klasický Superman, nikoliv jeho náhražka nebo kdokoliv jemu příbuzný. Zadruhé, kromě hlavního dvoudílného příběhu obsahují jednotlivé sešity také bonusové povídky od různých kreativních týmů, jež se zaměřují na několik méně známých vedlejších postav. Ovšem hlavní a ze všeho nejdůležitější důvod, proč jsem se na minisérii “Future State: Superman: Worlds of War” obzvlášť těšil, byla obálka, nastiňující zasazení hlavní části na planetě plné drsných, nemilosrdných válečníků. Dokázal však výsledek, vzhledem k mé velké natěšenosti, naplnit má očekávání?

Začneme postupně. Jako první na řadě je titulní příběh z pera vycházejícího scénáristy Philipa Kennedyho Johnsona. Ten se zaměřuje na Sadie, mladou dívku tmavé pleti, která původně žila v Metropolis. Jednoho dne se rozhodne, že se vydá do Smallvillu, aby uctila památku Supermana, hrdiny, který již dávno nepobývá na planetě Zemi. Shodou náhod se setká s několika lidmi, kteří s tímto superhrdinou mají odlišné zkušenosti, a tak se spolu podělí o různé příhody ze života a svěří se se svým názorem na Supermana coby hrdinu. Jak se ukáže, každý jej vnímá úplně jinak. 


Osobně považuji Johnsonův příběh za nejlepší, jaký v rámci minisérie vyšel, a to hned z několika důvodů. Kromě jedinečné kresby Mikela Janina rovněž vyniká z hlediska scénáře, poněvadž se na Supermana dívá z trochu jiného úhlu pohledu. Osobně v komiksech vždy rád uvítám, když se tvůrce zaměří na postoje a názory obyčejných lidí, jelikož jde jenom o obyčejné smrtelníky, kteří mají na zachraňování světa před různými hrozbami trochu odlišný pohled. Díky tomu je hlavní část o to unikátnější. Scénárista se totiž nesnaží zapůsobit pompézní akcí, nýbrž komorní, lidskou a uvěřitelnou zápletkou, jež vás svými postavami dokáže příjemně překvapit. Vedlejší dějová linie z vesmíru, ve značné míře inspirovaná Hulkovou planetou od Grega Paka, mi sice přišla o něco slabší (mnohem lepší by bylo, kdyby byla odvyprávěna samostatně), i tak jde ovšem o slušně odvedené řemeslo. Když to tedy vezmu kolem a kolem, jde o perfektní začátek. Nemám si na co stěžovat.

Nicméně, nyní přichází na řadu další povídky, u kterých dochází k výraznému kvalitativnímu poklesu. Začínáme s povídkou o novém Misterovi Miraclovi, jehož jsme již mohli zahlédnout v minisérii “Future State: Superman of Metropolis”. Nyní se vrátil, aby prožil zcela nové dobrodružství. Kreativní tým zůstal stejný, takže kromě scénáristy Brandona Eastona se rovněž vrací Valentine De Landro, aby svým specifickým výtvarnem zachránil obyčejný, nijak výjimečný scénář, jenž působí jako nedokončený náčrt z jedné epizody seriálu. Čtení sice nebolelo, o výjimečném zážitku ze čtení se však mluvit nedá. Aspoň že kresba je na slušné úrovni.

Následuje akční povídka o Midnighterovi od Becky Cloonan a Michaela W. Conrada, která je scénáristicky mnohem horší než Mister Miracle. Ačkoliv bych mohl vypíchnout hned několik výtečných akčních sekvencí, scénář doplácí na slabé dialogy, podivné směřování děje, nefunkční zvraty a kresbu Gleba Melnikova, která sice není špatná, ale mohla by být mnohem lepší. To samé v zásadě platí i u příběhu o hrdince Black Racer. Navzdory zajímavému prostředí mě četba nebavila. K hrdince jsem si - podobně jako v případě Midnightera - nedokázal utvořit vztah a její počínání mě vůbec nezajímalo. Aspoň futuristické prostředí mě dokázalo ohromit, když už nic jiného…

Kdybych to měl shrnout, minisérie “Future State: Superman: Worlds of War” vyniká především díky hlavnímu příběhu od Phillipa Kennedyho Johnsona a Mikela Janina, který se mimořádně povedl (pravděpodobně o něm napíšu samostatný článek, ale to se ještě rozmyslím). Zbytek je sestavený z nevýrazných a strašně podprůměrných povídek, jež vás sice dokážou na chvíli zabavit, ale nemají žádnou přidanou hodnotu. Ve výsledku tak, bohužel, jde o průměrný komiks, který nemá jak zaujmout. Je to strašně velká škoda, protože kdyby se povídky od ostatních autorů nesly v podobném duchu jako fantastický Johnsonův úvod, byla by nám naservírována jedna z nejlepších minisérií, jaká v rámci iniciativy Future State vyšla.  


Přehled titulů, které jsou zahrnuty do iniciativy Future State, naleznete zde.