2020-08-10

#DP88: Something is Killing the Children, Volume One

Autorem recenze je Daniel Palička.

Scénář: James Tynion IV 
Kresba: Werther Dell'Edera

"Something is Killing the Children" byla jednou z řad, která usilovala o cenu Eisnera v kategorii Nejlepší nová série. Ačkoliv ocenění nakonec nedostala, nesmíme jen tak opomenout, že už samotné zařazení mezi nominované je samo o sobě velký úspěch. Každopádně si odpovězme na základní otázku. Stojí tato série za to, přestože Eisnera neobdržela, anebo je to řada, která byla nominována jen tak do počtu? Na tuto otázku si odpovíme v následující recenzi. 

Nejprve si však projekt trochu představíme. "Something is Killing the Children" má na svědomí oblíbený scénárista James Tynion IV, známý hlavně coby autor česky vycházející řady "Detective Comics" z Rebirthu. Jeho autorský projekt vychází pod taktovkou BOOM! Studios, které je trochu podobné konkurenčnímu Image, ovšem patrné rozdíly zde jsou. Ačkoliv se obě dvě vydavatelství zaměřují na své autorské série, BOOM! se od Image jednak liší tím, že se snaží bilancovat mezi dospělejšími kousky a komiksy cílenými na mladší publikum, a druhak tím, že se na rozdíl od svého konkurenta nebojí vydávat licencované řady podle známých značek, ať už jde o "Power Rangers", "Adventure Time" nebo "Big Trouble in Little China". Co se týče již zmiňované série, tak ta patří do kategorie dospělejších titulů a mezi fanoušky je aktuálně docela oblíbená.

Děj pojednává o americkém městečku Archer's Peak, kde najednou začnou ze záhadných důvodů mizet děti. Hlavním hrdinou je nevinný introvertní chlapec jménem James, který nastálou situaci prožívá velmi těžce. Vzhledem k tomu, že není na něco takového zvyklý, je emocionálně vypjatý a nechce, aby se s ním o něčem takovém někdo bavil. Jako by to už tak nestačilo, musí se ještě ke všemu vypořádat s otravnými spolužáky ze školy a řešit své osobní problémy. Všechno se změní ve chvíli, kdy potká starší blondýnku, která se nebojí zabíjet a která pro svou ochranu využívá trochu drsnější metody. Ta si s ním promluví a James se jí svěří s tím, co se mu jedné kruté noci stalo. Nebudu prozrazovat, o co přesně šlo, každopádně to úzce souvisí s názvem samotné série. 

Některé detaily jsem samozřejmě vynechal, abych nic zásadního nevyzradil, nicméně vše podstatné již víte. A já hned na úvod musím říct, že zápletka není špatná. Už od prvních stránek začíná scénárista rozplétat síť záhad a čtenáře uvádí do situace, kdy neví, co má v dalších částech očekávat. První moment, kdy ne všichni zůstanou naživu, vás opravdu překvapí, a dokonce bych si dovolil tuto pasáž označit za jednu z nejděsivějších v první knize. Od tohoto momentu pak pokračujeme dál. Začínají se nám pěkně představovat postavy, prohlubovat jejich osobnosti a začínáme zjišťovat více a více detailů. V tomto ohledu všechno funguje krásně, jelikož čtenář chce vědět, kam to všechno nakonec dospěje, a je silně motivovaný číst dál. 

Všechno je navíc o stupeň lepší díky dvěma hlavním postavám. James si u mě dokázal získat sympatie. Byl napsaný výborně, přičemž v některých pasážích mi ho bylo hodně líto. A ať si každý říká, co chce, já jsem v něm viděl samotného autora, akorát převedeného do role mladšího chlapce. Podobnostmi mezi oběma tam jsou, ať už jde o stejné jméno, brýle nebo účes, takže bych se ani nedivil, kdyby to byl autorův záměr. Za mě jde o prvek, který se rozhodně nevidí moc často, a myšlenka, že autor měl osamělejší, ne-li smutnější dětství, mi v hlavě zní doteď. A co se týče Jamesovy ženské společnice, ta byla úžasná ve všech směrech! Užíval jsem si každou její scénu, v níž byla, a jedná se podle mě o nejlepší postavu celého komiksu. V porovnání s některými vedlejšími, jež v ději byly spíše do počtu, jsem s ní naprosto spokojený. 

Pokud bych měl něco říct k tempu vyprávění, je hodně pomalé. V tomto případě to dává docela smysl, neboť Tynion vsází na postupné budování světa a neřekne všechno okamžitě. Pár es si prostě musí nechat do zásoby, to se ví! Nicméně i tak jsem se nemohl zbavit dojmu, jako kdyby sám autor některé dějové linky natahoval schválně. Na jednu stranu chápu takový tah, chce budovat atmosféru a trochu vystavět příběh, ale místy by si to mohl odpustit. Některé pasáže jsou zkrátka o něco delší, než by měly být, a zkrácení by jim vůbec neuškodilo.  

S kresbou jsem vůbec neměl problém, byť uznávám, ne každému může sednout. Werther Dell'Edera má totiž hodně specifický styl s jemnějšími linkami, jenž vás ihned trkne do očí. Mně osobně hodně vyhovoval. Panelování bylo - aspoň pro mě - dostatečně přehledné, a to i navzdory tomu, že některých panelů bylo na stránce opravdu nadmíru, přičemž coloring krásně doplňoval jednotlivé sekvence. Zatímco scény ve dne jsou světlejší a detailnější, ty ve tmě jsou opravdu ponuré a strašidelné. Když navíc dojde na nějakou brutalitu, vypadá to opravdu bravurně. Sám bych jenom ještě poznamenal, že s hororovou atmosférou a napětím kreativní tým pracuje výborně.  

První kniha z řady "Something is Killing the Children" pro mě byla velmi příjemným zážitkem. Hlavní postavy mě bavily, i když vedlejší rozhodně mohly být lépe rozvinuté, atmosféra byla úžasná a kresba byla pěkná, přestože nejde o typický styl, jaký vídáme často. Když to vezmu kolem a kolem, ani mi moc nevadilo pomalé tempo, poněvadž u úvodního svazku je to ještě docela opodstatnitelné. Spíše mě mírně zamrzel konec, jenž rozhodně mohl být o něco lepší, ovšem to je jenom drobný detail. Jinak jsem zatím s prvními pěti sešity spokojený a rozhodně budu vřele pokračovat dál.

2020-08-07

#DP87: Bitter Root Vol. 1: Family Business

Autorem článku je Daniel Palička.

Scénář: David F. Walker, Chuck Brown 
Kresba: Sanford Greene

"Bitter Root" letos vyhrál cenu Eisnera v kategorii Nejlepší pokračující série a není se čemu divit. Dění v Americe bylo a stále také je, velmi vyostřené a situace kolem Black Lives Matter se čím dál víc projevuje v kultuře, umění a zábavním průmyslu. Aktuální stav však následujícímu komiksu značně napomohl. Kompletní kreativní tým ve složení David. F. Walker, Chuck Brown a Sanford Greene je totiž tvořený pouze z černochů. A co se týče komiksu samotného, tak ten rasismus a témata zabývající se nenávistí vůči černým rozebírá do značné míry. Jde v podstatě o jeden ze základních mantinelů, na kterých je postavená celá série, ovšem zbytečně nepředbíhejme. 

Já se k této sérii dostal úplnou náhodou. Dalo by se říct, že se stalo něco podobného, co se mi přihodilo u již recenzovaného komiksu "Afterlift". Úplně prapůvodně jsem si tuto řadu vůbec nechtěl přečíst. Ano, uznávám, o sérii jsem sice měl jisté povědomí a věděl jsem o jejím pravidelném vydávání u mého oblíbeného vydavatelství Image, každopádně jsem na ni pohlížel s despektem. V podstatě jsem neměl motivaci se k tomuto počinu dopracovat, protože vlastně nebyl důvod. Pak však nadešel den, kdy byly ohlášeny nominace na letošní Eisnery, a já se o jednotlivé kategorie začal zajímat mnohem více. A právě mezi několika řadami jsem našel "Bitter Root", u kterého jsem si nakonec řekl, že jej vyzkouším a uvidím, jestli mě to vůbec bude bavit. Zatím mám za sebou první knihu s podtitulem "Family Business", na kterou se v následující recenzi podíváme. 

Děj, jak už jsem nepřímo naznačil, se hodně točí kolem rasové nesnášenlivosti. Sledujeme New York, konkrétně čtvrť Harlem, v roce 1924, kdy rasismus byl na svém vrcholu. Zde bydlí černošská rodina Sangeryů, jejíž celoživotní náplní byl po celá staletí lov monster. Nešlo ovšem o ledajaké příšery, neboť napadaly lidské duše ve chvíli, kdy u člověka vzrostla nenávist nebo pocit strachu. Pro takové případy museli členové rodiny vytvořit speciální sérum, stavěné proti takovým stvůrám, což se jim naštěstí podařilo. Najednou se však začíná zjevovat čím dál tím více nových monster, s nimiž se Sangeryové nikdy předtím nesetkali, a tak se musí připravit a čelit novým hrozbám, jež na ně číhají v každém koutu. 

Co se týče scénáře jako takového, ten je svižný a odsýpá od začátku až do konce. Hned od prvního sešitu se sází na jistotu, takže čtenáři je rámcově představený svět, v němž se bude pohybovat, načež se okamžitě přesouváme k definování jednotlivých postav v akci. U některých autoři vsázejí na představování jejich osobností během souboje s nepřáteli, tudíž namísto sáhodlouhých popisů jednotlivých hrdinů se snaží na jejich vlastnosti poukázat přímo. Hned v první akční scéně celého komiksu vám dojde, kdo má jaké vlastnosti a co dovede, což může na jednu stranu znít u komiksových řad jako samozřejmost, ovšem u tohoto komiksu to obzvlášť musím vypíchnout. Tvůrčí tým si s tím totiž pohrává opravdu pěkně a hravě. 

U každé postavy je opravdu kladen důraz na to, aby byla pro čtenáře zábavná a nápaditá. Tento faktor rozhodně schvaluji, nicméně při čtení mi jednotliví hrdinové splývali do jednoho. Nedokážu si vůbec vysvětlit, čím to bylo zapříčiněno, ovšem mám takovou teorii. Ačkoliv každá z postav byla osobitá, byla jinak nadesignovaná a chovala se úplně jinak, v průběhu vyprávění jsem si k nim nevytvořil žádné sympatie, protože to zkrátka nejsou hrdinové, kteří by mi utkvěli v hlavě dlouho a kterým bych měl přehnaně fandit. Je to typický druh jednotvárných hlavních aktérů, kteří vás ve fiktivním příběhu baví, avšak po dočtení si marně vzpomínáte na to, kým byli, jakou měli roli v ději a podobně. Zkrátka vám přijdou jen jako obyčejní panáčci na hraní.  

Za toto částečně může scénář. Neberte mě špatně, tempo vyprávění mi vyhovovalo a obecně mám pocit, že jsem četl velmi příjemný počin, každopádně komiks sám o sobě je koncipovaný velmi genericky. Díky tomu spíš vyznívá jako akční komiks, kterých už tady máme vážně spoustu. Na jednu stranu se to snaží kompenzovat prostředím, tématikou rasismu, černošskými postavami a naprosto úchvatnou kresbou, která je velmi šílená, místy až karikaturní a neskutečně excelující po stránce coloringu, na tu druhou vsází na osvědčený recept, jenž není zpracován dle mého gusta. A přestože se autoři občas dost pěkným způsobem snaží poukázat na hrůzu tehdejší doby, je to celé zazděno zápletkou kolem lovu příšer, která má mnohem větší prostor, než bych si přál, což je docela škoda.  

Jak tedy "Bitter Root Vol. 1: Family Business" hodnotit? Asi byste si mohli domyslet, že bych tento komiks spíš nedoporučil, ale nemáte tak úplně pravdu. Ano, uznávám, první svazek má velkou řadu nedodělků, které mu podráží nohy, a v mých očích nejde o žádný převratný kousek, ovšem je to relativně příjemné počtení, jež je plné pěkných akčních sekvencí, několika příjemných interakcí mezi postavami, ať už humorných či vážnějších, a docela dobře navržených nepřátel. Věřím, že milovníci akcí napěchovaných komiksů si při čtení přijdou na své, protože čtení rychle utíká a čtenáři je akce dávkována ve velkém. Jestli je nicméně Eisner v tomto případě zasloužený, to ať každý posoudí sám. V mém případě si tím tak jistý nejsem. Mohu však říct, že ještě bedlivě zvážím, jestli budu v "Bitter Root" pokračovat, anebo zda tuto sérii zahodím a nebudu se k ní vracet. Prozatím se přikláním více k druhé variantě, a to i navzdory tomu, že mě čtení vcelku bavilo. Ale tak kdo ví? Možná se odhodlám a pokračování někdy zkusím.

2020-08-05

#DP86: Teenage Mutant Ninja Turtles/Usagi Yojimbo

Autorem článku je Daniel Palička.

Scénář: Stan Sakai 
Kresba: Stan Sakai 

Hned na úvod se vám musím k něčemu přiznat. S Usagim mám obecně dost komplikovaný vztah, který se popisuje docela těžce. Když jsem v ruce držel první černobílý díl z dlouhé série, říkal jsem si v hlavě, že jdu do něčeho opravdu kvalitního, když je u nás fanouškovská základna tak velká. A výsledek? Po dočtení jsem byl znechucený a nechápal jsem, co na tom lidé vidí a co je na tom tak objevného. Tak jsem jednoho dne vstal, otevřel skříň s komiksy a Usagimu dal ještě šanci, jenomže mé pocity byly podobné, možná o něco málo lepší. Šance mu naštěstí dávám i teď a začínám zjišťovat, že Sakai umí dělat dobré řemeslo a s příběhy si umí pěkně vyhrát, ovšem paradoxně na mě jednotlivé příběhy působí lépe až po dočtení než při samotném čtení. Když se totiž prokousávám jednotlivými částmi, mám pocit, jako bych byl do něčeho nucen, a v nitru cítím jistý odpor, což je docela deprimující a velmi iritující. Po dočtení si naopak začnu v hlavě uvědomovat, jak kompaktně to drží pohromadě a že Sakai umí pracovat s konkrétním materiálem.  

Vše, o čem jsem psal v odstavci výše, však nemění nic na tom, že jsem speciální one-shot “Teenage Mutant Ninja Turtles/Usagi Yojimbo” chtěl okusit, když už letos Sakai přece jenom vyhrál toho Eisnera za lettering. Sakaie mám coby výtvarníka velmi rád a musím uznat, že ve svých komiksech má hravě využité velmi netradiční prvky, jež jsou čtenáři dávkovány ve správné míře, aby toho zkrátka nebylo příliš hodně, ani moc málo. Možná proto mají komiksy s Usagim jisté kouzlo, protože vždycky autor přijde s nápadem, jenž čtenáře ohromí. A podobně je tomu i v případě následujícího sešitu, kdy se Usagi musí opět spojit s Želvami nindža. Po jedné menší bitvě totiž potká senseie Kakeru, s nímž se už v minulosti jednou setkal, a ten mu řekne, že potřebuje doručit jeden předmět do Kashimské svatyně. Povolá tak Usagiho jako svého osobního ochránce, ale kromě něj přivolá i čtyři želví nindži. Jak to udělá, vám nepovím, každopádně se nám takhle krásně začíná odvíjet celý příběh. 

Prvně musím hodně pochválit Sakaie za jeho práci s tempem. Ví, kdy má zpomalit, kdy je naopak potřeba zrychlit, a mimoto rozumí tomu, jak má správně používat dialogy. Když to není nutné, nemá zapotřebí je využívat při akčních sekvencích, kde jsou spíše přebytečné, a naopak se je snaží co nejvíce využít při poklidnějších pasážích, kdy je potřeba rozvíjet personality jednotlivých hrdinů, ať už jde o Usagiho, celou želví partu nebo senseie Kakeru. Ovšem nesmím také opomenout, že záporné postavy, které se v příběhu objeví, jsou nápadité a mají co nabídnout v rámci děje. Když k tomu připočtu hravé designy, jež jsou doplněny o velmi pěkný coloring, dostaneme po stránce kresby opravdu pěkný zážitek. A ano, barvy mi vážně nevadily. Naopak mi přišlo, že místy hezky doplňovaly některé pasáže a scenérie.

Na druhou stranu musím poznamenat, že děj byl podle mě docela krátký. Co jsem tak počítal, komiks má přibližně čtyřicet stran, což je strašně málo na to, aby měl Sakai možnost rozvinout propracovanější příběh, a díky tomu je občas všechno až moc zkratkovité. Ano, pravděpodobně budete namítat: „Jenže to bylo od začátku plánované jako uzavřenější povídka do jednoho one-shotu.” O tomto tvrzení samozřejmě vůbec nepochybuji. Pokud to tak Sakai opravdu celou tu dobu zamýšlel, nedivil bych se. To však nemění nic na tom, že pokud by komiks byl o něco delší, popřípadě by vyšel ve formátu OGN (tj. Original Graphic Novel), kvalita by určitě byla ještě o něco vyšší. 

Děj nicméně neobsahuje žádnou zbytečnou vatu. Hlavní příběhová linka pěkně odsýpá a má čtenáři co nabídnout. K postavám bych žádné výraznější výtky neměl, možná s výjimkou Želvích nindžů. Nechápejte mě špatně, byli napsaní dobře a vůbec mi nevadili, ale mám k nim hned dvě zásadní připomínky. První je mířená na jednotlivé želví hrdiny. I když s nimi scénárista pracuje poměrně dobře, měl jsem pocit, jako kdybych četl jednu a tu samou postavu, akorát rozkouskovanou do několika menších. Odlišnosti mezi nimi, pokud nepočítám barvy pásků na obličeji a jejich vlastní zbraně, nejsou, což je docela škoda. A moje druhá poznámka míří na jejich roli v příběhu, protože po dočtení jsem došel k závěru, že pokud by Želví nindžové nijak neúčinkovali v tomto one-shotu, absolutně by to nezměnilo průběh celé zápletky, tedy až na pár drobných detailů, a byla by to kratičká historka s Usagim. Ale chápu, “crossover” a “Teenage Mutant Ninja Turtles” v názvu se zkrátka více prodává. 

Obecně bych sešit “Teenage Mutant Ninja Turtles/Usagi Yojimbo” hodnotil vcelku pozitivně. Jde o klasickou jednohubku s Usagim se všemi svými klady, která vás bude bavit, ale některé aspekty vám zkrátka nebudou připadat tak zajímavě provedené, jak byste možná čekali. V obecném měřítku budu na recenzovaný one-shot vzpomínat zejména v dobrém, ale jestli se k němu budu někdy v budoucnu vracet, se ukáže až časem. Pro fanoušky Stana Sakaie je však tento sešit bez debat naprostá povinnost.

2020-08-03

#DP85: Afterlift

Autorem článku je Daniel Palička.

Scénář: Chip Zdarsky 
Kresba: Jason Loo 

Abych pravdu přiznal, úplně prapůvodně jsem "Afterlift" neměl vůbec v plánu číst, přestože čtu autorské projekty hodně rád. Ničím mě to zkrátka neuchvacovalo, ani jsem neměl pořádný důvod si k tomu sednout a vrhnout se na čtení. Když jsem se však dozvěděl, že tento komiks získal Eisnera v kategorii Nejlepší digitální komiks, byl jsem docela překvapen, a tak jsem se nakonec odhodlal a uzavřenou minisérii jsem během jednoho odpoledne úspěšně dočetl. Podle mě to rozhodně stálo za to, ale zbytečně nepředbíhejme. 

Než přejdeme k mému názoru na samotný komiks, je docela nutné podotknout, že já mám Chipa Zdarskyho docela rád. Obecně se jedná o jednoho z nejoblíbenějších scénáristů současnosti, a dokonce bych si dovolil tvrdit, že jde o jednoho z nejvtipnějších a nejsympatičtějších komiksových autorů, který aktuálně vystupuje v komiksovém rajónu. Stačí se podívat na kterýkoliv rozhovor s ním, jaký najdete na internetu, a ihned si jej oblíbíte. Jeho superhrdinské věci - ať už jde o "Spider-Mana", "Marvel Two-in-One" nebo "Daredevila" - jsou kvalitní, a tak jsem byl zvědavý na autorský počin jménem "Afterlift", jenž původně vycházel exkluzivně prostřednictvím platformy ComiXology v rámci ComiXology Originals, což byla iniciativa zaštiťující autorské (tj. creator-owned) komiksy. 

Co upřímně musím jako první velmi pochválit, je zápletka, která mě už při čtení anotace velmi zaujala. Hlavní hrdinkou je obyčejná taxikářka Janice Chen, jejíž prací je, jak už to tak bývá, zavézt lidi tam, kam zrovna potřebují. Jednoho večera se však stane něco nečekaného. Do jejího vozu nastoupí dva tajemní cestující - muž a žena. Na tom by nebylo nic neobvyklého, jenomže při jízdě se začnou dít velmi podivné věci. Řidička si říká, proč a co se zrovna děje, načež vzápětí zjistí, že muže pasažéra musí zavést rovnou do samotného Pekla. A tím se nám začíná odvíjet šílený příběh, ve kterém nechybí honičky v autě, bombastické akční sekvence a ani démoni. Je to zkrátka šílená jízda od začátku až do konce!

Děj výborně odsýpá, má spád a marně byste hledali části, kde byste se nudili. Tempo je velmi rychlé, což některým lidem může docela vadit. Sám se přiznám, že Zdarsky někdy až přehnaně sází na rychlý styl vyprávění, ale naštěstí nezapomíná na práci s postavami, která je vždycky velmi důležitá. Když chce prohloubit interakce mezi Janice a dalšími hlavními aktéry, zpomalí. Čtenáři tím dává jasně najevo, že si může dát na chvíli oddych, a zároveň mu tímto autor říká, aby si užil ty krásné chvíle, kdy se postavy jen tak mezi sebou baví a debatují na různá témata.

Pokud znáte Zdarskyho tvorbu detailněji, pak asi víte, že se nebojí - zejména ve svých odlehčenějších projektech - ve velké míře používat humor a přemíru vtipných scén. Já nejsem vůbec proti, protože scénárista s vtipy umí pracovat skvěle, dokáže je správně načasovat a zároveň je využít ke svůj prospěch. Navíc to napomáhá celkovému vyznění komiksu, čili já si v tomto ohledu nemám na co stěžovat. Možná bych jenom vytkl, že někdy humor narušoval vážnější vyznění určitých pasáží, ovšem to je pouze drobný detail. Jinak jsem s tímto aspektem neměl žádný problém. 

Velkým překvapením pro mě byla kresba, o kterou se postaral Jason Loo. Jde o talent, jehož zatím moc lidí nezná, jelikož se sám zatím nepodílel na mnoha velkých projektech, ale myslím si, že jeho styl má rozhodně co nabídnout. Sice je jednodušší, není nějak vyčpělý, ani do detailů propracovaný, ale je paradoxně velmi osobitý a nápaditý. Postavy vypadají mile, jsou zkrátka navržené velmi pěkně. Prostředí je pojato velmi neobvykle, což se dá říct zejména o Peklu, které v komiksu vypadá trochu odlišně, než jak jej znáte z různých jiných médií, a akční sekvence mají skvělou dynamiku. Já osobně jsem s kresbou velmi spokojený. Kdyby se Loo v budoucnu dopracoval i k jiným autorským řadám, vůbec bych se nezlobil. 

"Afterlift" pro mě byl příjemným překvapením ve všech směrech. Šlo o bláznivou cestu, která je na jednu stranu krátká, na druhou stranu vás naplno pohltí. Nenarazíte na žádné karamboly, jež by vám kazily váš zážitek z jízdy, jen občas dojde na pár krkolomných úseků, které pro vás naštěstí nejsou žádnou překážkou. Prostě přes ně přejedete a máte po problémech. A vzhledem k tomu, že cesta je úplně prázdná, šlápnete na plyn a jedete šílenou rychlostí jako ďábel silnic, přičemž na pár úsecích opatrně zpomalíte, abyste si trochu odpočinuli a nabrali síly. Když nakonec dorazíte spolu s hlavními postavami na samotný závěr do místa určení, řeknete si, že to vskutku stálo za to. A já nemohu dodat nic jiného, než že scénárista Chip Zdarsky a kreslíř Jason Loo odvedli dost dobrou práci. Jejich autorský výtvor vyhrál cenu Eisnera zcela zaslouženě!

2020-07-31

#DP84: Free Comic Book Day 2020: Spider-Man & Venom

Autorem článku je Daniel Palička.

Scénář: Jed Mackay, Donny Cates
Kresba: Patrick Gleason, Ryan Stegman 

V minulé recenzi jsme se podívali na zoubek sešitu "Free Comic Book 2020: X-Men & Dark Ages", ze kterého jsem byl doslova nadšený. Svůj účel splnil na jedničku a dokázal mě parádně nalákat na chystané události, jež by se v rámci aktuálně vycházejících mutantských sérií a velmi očekávané řady z temné alternativní reality Marvelu, kde došlo k Y2K, měly dříve nebo později dít. Já si zkrátka nemám na co stěžovat! Dnes se každopádně podíváme na druhý sešit z letošního FCBD, a to na sešit věnovaný Spider-Manovi a Venomovi. Ten podobně jako jeho předchůdce v sobě obsahuje dva oddělené příběhy. 

Prvním z nich je spidermanovská jednohubka, za níž stojí scénárista Jed Mackay. Toho pravděpodobně nemusí většina z vás znát, protože u Marvelu je to docela nováček, ale v krátkosti jde o autora, jenž si dokázal udělat jméno zejména díky aktuálně vycházející sérii "Black Cat". Ta v době psaní následující recenze má vydaných již jedenáct sešitů včetně jednoho odlehčenějšího annualu, takže o tuto postavu je kupodivu stále velký zájem. Není tedy vůbec zvláštní, že účinkuje i v první polovině následujícího sešitu. 

Dějově jde o klasickou týmovku Spider-Mana s Black Cat. Jejich společným úkolem je tentokrát porazit záporáka Adriana Toomese, známějšího pod záporáckým přízviskem Vulture, a zhatit jeho zlotřilé plány. Nejedná se o nic objevného, ani o něco, co by vám změnilo pohled na svět. Je to zkrátka odlehčený příběh, jenž si přečtete během volné chvíle. Sice vám na jednu stranu vykouzlí úsměv na tváři, protože v něm najdete hned několik funkčních humorných scén a plno fantastických interakcí mezi oběma hlavními hrdiny, ovšem sám nedokážu stoprocentně říct, jestli vás MacKayho příběh dokáže nalákat, ať už na Spider-Mana od Spencera, nebo na Mackayho Black Cat. Ano, závěrem nám sice scénárista říká, že se pravděpodobně něco chystá do budoucna, avšak to nemění nic na mém výsledném dojmu. 

Než přejdeme k druhému příběhu, v krátkosti se ještě vyjádřím ke kresbě Patricka Gleasona. Kreslíř je to skvělý, já ho mám rád už od dob "Batman & Robin" z "New 52" a "Supermana" od Tomasiho, ale u Marvelu se podle mě ještě dost hledá. Nevím, čím to je, ale na několika panelech jsem měl velké problémy s obličeji, což je divné, když si uvědomím, jak si Gleason obvykle s tvářemi postav dokáže bravurně pohrát. Některých výrazů Black Cat se po dočtení děsím doteď. S akcí, zábavnými designy postav a  panelováním nicméně nemám sebemenší problém. V tomto ohledu Gleason exceluje. A abych nezapomněl, krásné výrazné barvy všechno vylepšují o několik úrovní výš.   

Nyní přejdeme na část s Venomem v hlavní roli. Tu má na starosti kreativní tým, stojící za jeho aktuálně vycházející řadou, ve složení scénárista Donny Cates a kreslíř Ryan Stegman. Tito dva s postavou Eddieho Brocka a obecně s celou symbiontskou mytologií dokázali udělat šílené věci. Venomovi kompletně změnili status quo, svým způsobem ho posunuli do rovin, kam by se ho nikdo neodvážil posunout, a udělali z něj po dlouhé době výbornou postavu, které můžete fandit a která má opravdu propracovanou a silnou osobnost.

Právě v druhé části sešitu z FCBD se stavějí základy pro budoucí dění. Venom upozorňuje další hrdiny na to, že se hrozba obrovských rozměrů blíží k Zemi, což nevěstí nic dobrého. Zároveň, aby toho nebylo už tak málo, na scénu přichází zcela nový záporák jménem Virus, který se s Eddiem Brockem utká v pouličním souboji. A vím, teď, jak to tady popisuji, to možná zní strašně překombinovaně na poměry zápletky kratšího příběhu, ale všechno do sebe krásně zapadá a celá nástavba pro další dění funguje na jedničku. Cates napsal funkční svižný scénář, kde opět dokazuje, že marvelovským postavám a Venomovi dokonale rozumí, a Stegman se postaral o úžasné temné panely, plné krásných detailních scén, obzvlášť těch v dešti. 

Sečteno a podtrženo, "Free Comic Book Day 2020: Spider-Man & Venom" rozhodně není špatný sešit. První polovina je svižná, vtipná a akční. Jde zkrátka o příjemnou jednohubku, která má dost kladů, každopádně má i některá negativa, která ji nepatrně sráží dolů. A co se týče druhé části, ta je ve zkratce výborná ve všech ohledech. Kdybych měl udělat menší porovnání, tak za mě byl předchozí sešit o X-Menech a Dark Ages lepší, ale ani tento rozhodně není špatný a určitě stojí za přečtení. Tak neváhejte a jděte číst!

2020-07-29

#DP83: Free Comic Book Day 2020: X-Men & Dark Ages

Autorem článku je Daniel Palička.

Scénář: Jonathan Hickman, Tini Howard, Tom Taylor
Kresba: Pepe Larraz, Iban Coello

Free Comic Book Day, zkráceně FCBD, je den pořádaný každý rok nejen pro všechny komiksové fanoušky, ale také pro lidi, kteří by chtěli začít se čtením komiksů. Podstata tohoto dne totiž tkví v tom, že čtenáři mohou během jednoho dne zadarmo získat speciální sešity od různých vydavatelství. Nejde ovšem o komiksy, jež už v minulosti kdysi dávno vyšly, nýbrž o nově vytvořené, které vás mají nalákat na konkrétní vycházející řady. Žánrová rozmanitost je napříč vydavateli opravdu veliká, takže každý si tam může najít to své. Co se však týče superhrdinského gigantu Marvelu, u něho je již delší dobu tradicí, že na FCBD vydává hned dva sešity, aby bylo z čeho vybírat. V dnešní recenzi se podíváme na první z nich, a to na ten, který se věnuje X-Menům a plánované temné události Dark Ages.

Sešit jako takový obsahuje dva oddělené příběhy. Každý z nich dělal jiný kreativní tým, což dává docela smysl, protože každý chce svou řadu prezentovat odlišně a chce na ni upozornit trochu jiným způsobem. Je nutné podotknout, že obě dvě části dělají ostřílení tvůrci. Tu první si vzal na starost Jonathan Hickman, aktuálně scénárista řady "X-Men", který si k sobě přizval mladou scénáristku Tini Howard - ta má na starosti sérii "Excalibur" - a kreslíře Pepeho Larraze. A co se týče druhé části, scénář k ní sepsal ostřílený Tom Taylor a o kresbu se postaral Iban Coello. Kreativní týmy zkrátka nejsou vůbec špatné. 

Nejprve se podíváme na první část. Ta, musím říct, je opravdu originální! Rád bych vám prozradil, proč je naprosto úžasná, jenomže to bych vám zkazil pocit překvapení, což v žádném případě nechci, a tak musím jenom dodat, že Hickman se s tím popasoval, jak nejlépe mohl. Takhle originální způsob upoutávky na chystané události jsem již dlouho neviděl. Dovolil bych si tvrdit, že celá první polovina je pravou ukázkou toho, jak se s komiksovým médiem dá krásně pohrát a jaké originální styly vyprávění můžete při psaní uplatnit. 

Po stránce kresby si vůbec nemám na co stěžovat. Larraz kreslí detailně, pohrává si s každičkým detailem a designy postav nemá vůbec špatné. Zároveň musím vychválit coloring, protože takhle krásné barvy se u kreslířů jen tak nevidí. Však posuďte sami z přiložených ukázek, nevypadá to krásně? Odpověď je snad jednoznačná! 

Druhá část se zaměřuje na plánovanou událost Dark Ages, jež by měla naplno odstartovat na podzim letošního roku. Zatím se o ní pořádně moc neví, ale co jsem tak zjišťoval na ověřených komiksových stránkách, mělo by se pravděpodobně jednat o velkou událost/alternativní realitu, která by měla řešit Y2K, tedy Problém roku 2000, ve světě Marvelu. Technologie, veškerý provoz a elektrárny rázem přestanou pracovat, což se dotkne všech hrdinů na světě. V pomyslném uvedení do děje nám to Taylor krásně ukázal na Iron Manovi, který si při poklidném letu nad městem musí projít krušnou kratochvíli. A mohu vám už předem zaručit, že čtení to bude zajímavé, a to jak po stránce scénáře, jenž vás ohromí svou vážností, tak po stránce kresby, která je výrazná, barvitá a hravá.

Kdybych měl shrnout své dojmy ze sešitu "Free Comic Book Day 2020: X-Men & Dark Ages", jsem nadmíru spokojený. Dokonce bych si dovolil tvrdit, že oba dva příběhy překonaly má očekávání a parádně mě navnadily na chystané události. Za sebe dávám velký palec nahoru a vřele doporučuji všem fanouškům aktuálně vycházejících komiksů u Marvelu!

2020-07-27

#DP82: Fire Power Vol. 1: Prelude OGN

Autorem článku je Daniel Palička.

Scénář: Robert Kirkman 
Kresba: Chris Samnee

Nejpopulárnější a zatím nejdéle vycházející série scénáristy Roberta Kirkmana, kterou všichni komiksoví fanoušci znají pod názvem “The Walking Dead” (česky “Živí mrtví”), sice definitivně skončila číslem 197, ale to nemění nic na tom, že Kirkman se stále snaží své věrné fanoušky zásobovat novým materiálem. Relativně nedávno jsme se od něj dočkali dvou nových zajímavých komiksů. V tom prvním, v sešitě “Negan Lives!”, se ještě jednou vrací do  postapokalyptického světa plného nemrtvých a vypráví krátký samostatný příběh s Neganem v hlavní roli. A co se týče toho druhého, prvního úvodního svazku autorské řady “Fire Power”, která - podobně jako “The Walking Dead” - vychází pod vydavatelstvím Image, o něm si povíme více v následující recenzi.        
 
Hned na úvod musím vypíchnout dvě podstatné věci. Komiks samotný jednak vyšel docela netradičně, a to ve formátu OGN (tedy Original Graphic Novel). Jde o formu uceleného grafického románu, kdy kreativní tým může svůj komiks vyprávět tak, jak zrovna chce. Autoři se nemusí limitovat na počet stránek, jelikož mají dostatek prostoru na to, aby správně vystavěli děj, nemusí nutně šokovat čtenáře zvratem na každé druhé stránce a tempo komiksu si mohou řídit po svém. V tomto formátu byl vydán proto, aby tvůrčí tým mohl udělat ideální úvod k pravidelné řadě, která má začít vycházet v srpnu. A mimoto též musím podotknout, že na rozdíl od řad jako “Outcast” nebo již zmiňovaný “The Walking Dead” nejde o vážný temný příběh, nýbrž o odlehčený, humorem překypující komiks, který vás rozhodně dokáže rozesmát.

Komiks “Fire Power Vol. 1: Prelude OGN” pojednává o mladíkovi jménem Owen Johnson, který se vydá na výpravu do Číny, kde objeví tajemný Chrám Shaolin. Zde se setká se svým budoucím mistrem, který jej následně provede základy bojového umění a naučí jej různé zajímavé techniky boje. Owen se tak stane plnohodnotným studentem, jenž se bude muset nejenom přizpůsobit tamějšímu životu, ale taktéž bude nucen se naučit neobyčejnou schopnost “Fire Power”, což je dovednost, díky které dokážete vytvořit a vzápětí na nepřítele vystřelit ohnivou kouli.  

Pokud vám to ještě nedošlo, “Fire Power Vol. 1: Prelude OGN” je komiks o kung-fu. Přirovnal bych jej k starým filmům, které vznikaly na podobné bázi, takže pokud je máte nastudované, pravděpodobně vás moc věcí nepřekvapí, jelikož se zaběhlými klišé se pracuje i tady. Ovšem již tradiční stereotypy jsou zpracovány tak, aby byly poutavé, aby vás zkrátka nenudily. A co víc, nijak výrazněji vám nekazí váš čtenářský zážitek. Naopak máte díky tomu ještě větší pocit, jako kdybyste se zrovna nacházeli ve snímku s Jackiem Chanem v hlavní roli. 

Kirkman každopádně jednotlivé aspekty samotného komiksu využívá opravdu výborně. Postavy na jednu stranu působí jednoduše a někdo by si mohl myslet, že jde jenom o zaměnitelné archetypy, což upřímně chápu, ale nemůže se jím upřít, že mají něco do sebe a jsou rozmanité. Owens je sice dalším hrdinou, který musí ujít určitou cestu, aby se stal pravým bojovníkem, ale jeho postava je napsaná tak uvěřitelně, že mi to vlastně ani nijak zvlášť nepřekáželo. A takhle bych v podstatě mohl pokračovat i u dalších postav.

Co je také mistrně zvládnuté, to jsou humor a dynamická akce. Dva prvky, s nimiž Kirkman pracuje skvěle, a Fire Power díky nim je ještě o stupeň lepší. Abych nezapomněl, krásně se také pracuje s tempem. Scénárista ví, kdy má zpomalit a kdy naopak děj urychlit, aby lépe odsýpaly akční sekvence. Přesně tady se projevují výhody OGN v celé své kráse! A tohle všechno je okořeněné o úžasnou kresbu mého velkého oblíbence Chrise Samneeho, jež je navíc ještě doplněna o výrazný barvitý coloring Matta Owense.

Pokud chcete být nalákáni na chystanou pravidelnou řadu, jež začne vycházet v srpnu, je úvodní svazek skvělý, protože vás parádně navnadí, představí vám zákonitosti zajímavého fiktivního světa plného bojového umění a uvede vás do mytologie. A co víc, tato grafická novela sice je plnohodnotnou předehrou, ale můžete ji také brát jako úplně uzavřený příběh (pokud odhlédnete od závěru s “To Be Continued” na konci).

“Fire Power Vol. 1: Prelude OGN” bylo zkrátka úžasné čtení! Jediné, co mi na celé knize trochu vadilo, je uspěchanější finále, ale jinak je to z mého osobního hlediska zatím jedno z největších překvapení letošního roku. Co více říct? Jsem zkrátka nadšený! Těším se, až konečně začne vycházet “Fire Power” na měsíční sešitové bázi, neboť tuto řadu si rozhodně nenechám jen tak ujít!

2020-07-22

#DP81: Giant-Size X-Men: Magneto

Autorem článku je Daniel Palička.

Scénář: Jonathan Hickman 
Kresba: Ramón Pérez 

Magneto je nepochybně jedna z nejznámějších a nejoblíbenějších mutantských postav, jaká kdy v historii X-Menů vznikla, a to hlavně díky filmům od Foxu. Ovšem i v komiksovém médiu funguje opravdu úžasně a má co nabídnout. To už dokázalo mnoho scénáristů, ať už šlo o všemi adorovaného Chrise Claremonta, duchovního otce X-Menů, nebo o Grega Paka, který v minisérii “Magneto Testament” ukázal, kam daleko se dá zajít v Magnetově minulosti. Ovšem dnes nebude řeč ani o jednom ze jmenovaných autorů, nýbrž o Jonathanu Hickmanovi. Ten si totiž ve třetím sešitě svých speciálních one-shotů, vydávaných pod názvem “Giant-Size X-Men”, vzal na paškál tohoto slavného mutantského záporáka, i když aktuálně bychom mu tak správně neměli říkat.    

Jak asi víte, pokud jste četli mé recenze na dva předchozí vydané one-shoty, přál jsem si, aby konečně přišel sešit, který by mě opravdu překvapil. “Jean Grey and Emma Frost” sice bylo velmi příjemné dobrodružství, parádně nakreslené zkušeným Russellem Dautermanem, ale rozhodně nešlo o nejlepší věc od Hickmana, jakou jsem kdy přečetl. Byla to zkrátka svižná jednohubka na letní odpoledne. A co se týče one-shotu “Nightcrawler”, ten byl pro mě zklamáním ve všech směrech. Právě proto jsem doufal, že Hickman konečně prolomí ledy a sešit o tak komplexní postavě, jakou je Max Eisenhardt, dokáže s přehledem ukočírovat. Po dočtení musím konstatovat jedno: Jsem nadmíru spokojený. 

One-shot “Giant-Size X-Men: Magneto” se liší hned v několika směrech. Prvním důležitým faktorem je prostor titulní postavy. Magneto jej zde má tolik, aby se mohl dostatečně projevit v celé své kráse, a co víc, Hickman parádně pracuje s paralelami mezi ním a třemi zcela odlišnými postavami - obyčejným námořníkem, Emmou Frost a Namorem. Uvědomuje si, že nemá cenu psát přehnaně komplikovaný příběh, a tak se raději snaží vsadit na jednoduchost, ovšem do pomyslné jednoduchosti dokázal protlačit trochu té sofistikovanosti. Teď možná zním přehnaně komplikovaně, ale nebojte, všechno vysvětlím.

Dějově se opravdu nejedná o nic světoborného, čemuž se ani nedivím, protože hlavním cílem těchto one-shotů je primárně odvyprávět jednoduché příběhy, zaměřené na konkrétní mutantské postavy. Tentokrát mám však konečně pocit, že Hickman dokázal naplno využít limit dvaceti stránek a perfektně s ním pracovat. Jak jsem navíc psal výše, skvěle se v komiksu pracuje s interakcemi mezi Magnetem a dalšími postavami. Sešit rázem působí uvěřitelněji a k postavám si vytvoříte větší sympatie. Přestože jde pouze o prachobyčejné konverzace, jsou napsané zajímavě, přičemž občas v nich nenápadně najdete trochu hloubky. K tomu si přičteme, že je u všech aspoň v malé míře znatelný vývoj osobnosti, a můžeme se radovat o to více!   

Nesmím samozřejmě opomenout kresbu Ramóna Peréze. Zpočátku jsem si myslel, že všechno kreslí Ramon Rosanas, ale šeredně jsem se zmýlil. Kdybych měl ovšem něco k Perézovi říct, odvádí ve zkratce výbornou práci. Panely působí zajímavě, s různými kouty krajiny si také pohrává velmi pěkně a postavy vypadají přirozeně. Sice bych jej nesrovnával s Dautermanem, jelikož jsou to dva úplně odlišní kreslíři, ale kdybych se měl rozhodnout, jestli byla lepší Davisova nebo Perézova kresba, hlasoval bych jednoznačně pro druhého jmenovaného, a to hlavně z důvodů výše zmíněných. Plus musím k dobru přičíst velmi pěkný coloring.    

“Giant-Size X-Men: Magneto” je zatím nejlepší z dosavadně vydaných mutantských one-shotů Jonathana Hickmana. Na rozdíl od všech předešlých vyniká výbornou prací s postavami, která je na celkovém výsledku znát, a skvělou Perézovou kresbou. Jedinou vadou na kráse by mohly být některé slabší pasáže, jež mi obzvlášť na konci - zejména v částech pod vodou - kazily můj čtenářský zážitek, ale jinak převládá naprostá spokojenost. A já teď budu jenom doufat, že nadcházející sešit o Fantomexovi bude podobně kvalitní jako tento.