2020-10-15

#DP102: Immortal Hulk: The Threshing Places

Autorem recenze je Daniel Palička.


Scénář: Jeff Lemire 
Kresba: Mike Del Mundo 

Jak jsem kdysi dávno psal v mé starší recenzi na uzavřený one-shot "Immortal Hulk: Great Power" scénáristy Toma Taylora, v dubnu letošního roku jsme se měli dočkat dalšího hulkovského sešitu, který si měl tentokrát vzít na starost úspěšný scénárista Jeff Lemire. Situace ovšem vyústila docela nešťastně, protože celý svět zasáhlo nejmenované zvěrstvo z Číny, a tak se muselo vydání přesunout až na konec září. Pro mě to byla docela smutná zpráva, neboť jsem se neskutečně těšil na to, co můj velký oblíbenec udělá s postavou zeleného obra a jak se popasuje s příběhem, který by měl fungovat jako samostatná povídka. Byl jsem zpočátku zaskočený, když jsem se o posunutí data vydání dozvěděl, ovšem čas šel dál, a nakonec jsem se dočkal. Lemirův Hulk, přesněji řečeno příběh "Immortal Hulk: The Threshing Places", konečně vyšel, čehož jsem využil a okamžitě jsem si jej v den vydání stihl přečíst. Stojí podle mě za váš čas? To se dozvíte v následující recenzi.     


Jak asi pravděpodobně víte, já k Lemirovi coby jednomu z aktuálně nejpopulárnějších a nejžádanějších komiksových tvůrců mám velmi pozitivní vztah. Líbí se mi jeho práce s postavami, zamlouvají se mi témata, jež ve svých projektech zpracovává, a vyhovuje mi jeho osobní rukopis, který je z jeho děl cítit na každé druhé stránce. Jakmile jsem konečně měl možnost si přečíst "The Threshing Places", byl jsem plný očekávání. Nevěděl jsem, co  dostanu, ani co na mě vyskočí na stránkách plných hrůzy a děsu, protože od výtvarného talentu Del Munda se dá čekat opravdu cokoliv. Navíc, když je spisovatel etablovaný a jedná se o vašeho oblíbence, máte na všechno úplně jiný pohled. Jenže co se nestalo, dostal jsem se na poslední příběhovou stránku a nevěděl jsem, co si mám pořádně myslet. V mysli mi hned naběhla myšlenka "čekal jsem víc", a to zcela oprávněně.


Abych všechno uvedl na pravou míru, z hlediska námětu není sešit "Immortal Hulk: The Threshing Places" mizerný, právě naopak. Líbí se mi, jak se tvůrci vrací ke klasickému hulkovskému modelu, na který jsme byli dříve zvyklí, tedy že Hulk je v podstatě antihrdina, nikoliv čistokrevný superhrdina. Je to monstrum, jež touží po klidu a hledá si své místo ve světě. Jeho vztah k lidem je komplikovaný, a proto to s nimi nemá moc jednoduché, což se projevuje i na ději jako takovém. Ten je umírněnější, klidnější, místy dost zaměřený na osobní pocity a na interakce mezi jednotlivými postavami. Bruce Banner v něm musí pátrat po malé ztracené holčičce z farmy v Kansasu, která stále není k nalezení. Nebude to ovšem mít tak jednoduché, protože místní lidé vnímají Hulka jako běsnící zrůdu bez špetky slitování. Když se navíc v okolí pohybuje nový tajemný nepřítel, o němž se toho moc neví, je situace o to složitější. Tohle všechno zní na papíře opravdu krásně. Teď si však řekneme, jak to vypadá v praxi.


A nemohu začít nikým jiným než Hulkem samotným. Ten je na jednu stranu psán tak, aby nijak zásadně nevybočoval z mantinelů aktuální řady od Ewinga, a to až tak, že se zde pracuje s jedním prvkem, jenž byl výrazněji definován na stránkách hlavní vycházející série. Bohužel se ohledně něj nemohu výrazněji rozepsat, protože bych vyzrazoval zásadní část děje. Jak už jsem ovšem psal o odstavec výše, scénárista se zároveň snaží zeleného obra pojmout po svém a zobrazuje ho spíše jako antihrdinu, jehož vztah k lidem se nepopisuje jednoduše. Tato poloha, musím říct, Lemirovi sedla perfektně. Sám totiž s podobnými postavami má zkušenosti již z několika svých předešlých projektů, takže to pro něj nebyla žádná výzva. Nesmím však také opomenout lidské alter ego, tedy profesora Bruce Bannera, které též v příběhu hraje dost velkou roli, a to zejména na začátku celého komiksu. Bohužel, to už není tak zajímavé a nápadité jako jeho přerostlejší já, neboť v příběhu plní roli postavy, jež jen přemýšlí, uvažuje nad vším možným a rozpráví s ostatními vždy, když je to zrovna nutné. Přestože jsou vnitřní monology místy dost zajímavé, občas dokonce pěkně promyšlené, můj pohled na věc to nemění. A co se týče vedlejších postav, ty v ději fungují docela pěkně, přestože nikterak zásadně nevybočují.  


S one-shotem "Immortal Hulk: The Threshing Places" se však pojí i několik dalších faktorů. A tady se dostáváme k prvnímu problému, který se sešitem mám. Na jednu stranu se kreativní duo snaží, aby byl děj co nejvážnější, a aby nálada byla hutnější a o poznání serióznější. Ano, budování atmosféry vcelku funguje, ale sráží jej dolů jednak skoky z místa na místo, jež mi přišly strašně nepřirozené, někdy i strašně nepromyšlené, a druhak nudnější pasáže, během nichž neprobíhá nic jiného než obyčejný dialog dvou libovolných postav. A abych nezapomněl, finální souboj je bohužel dost krátký na to, aby mě dokázal jakkoliv zaujmout. Nevím, jak to máte například vy, každopádně všechny výtky vyplývají hlavně z limitace. Kdyby sešit měl o dvacet až třicet stran více, mohl by Lemire s dějovým rozuzlením, úvodní předehrou a postupnou dějovou gradací pracovat o poznání lépe, jelikož by měl mnohem větší prostor. 


Na závěr se ještě vyjádřím ke kresbě Mika Del Munda, která je ve zkratce naprosto úchvatná. Už dlouho zastávám názor, že Mundo patří mezi jedny z nejlepších kreslířů, jaké Marvel aktuálně má pod svými křídly, neboť jeho styl je dost detailní, ovšem mimo to z něj číší osobitost, což vždycky dokážu ocenit. I když se jedná o typický příklad kreslíře, jenž se snaží mít každičký panel propracovaný podobně jako mistr Alex Ross, nemůžete mu zapřít jeho hravost se zadaným materiálem. Ať už se podíváte na obálky nebo na stránky z vybraných řad, je na nich poznat, že si se vším dává záležet a dává do své práce ze sebe všechno, co to jenom jde. A pokud mi náhodou nevěříte, zkuste se podívat na vybrané ukázky. Svůj názor podle mě dost rychle přehodnotíte. 


Suma sumárum, "Immortal Hulk: The Threshing Places" není špatný one-shot. Podle mě se naopak jedná v rámci aktuální komiksové produkce o jeden z lepších uzavřených sešitů, které na trhu najdete. Nemohu se nicméně zbavit dojmu, že jsem přece jenom čekal o poznání více. V příběhu najdete nespočet pozitiv, o nichž jsem se již rozepsal výše, jenže kromě nich také řadu negativ, jež výsledný produkt kvalitativně sráží dost dolů. Ve výsledku tak dostanete nevyvážený kousek, u něhož si celou dobu říkáte, že by stačilo pár stránek navíc, aby byl děj vykonstruován a dořešen mnohem lépe. Kdybych měl Lemirovu práci srovnat s minule recenzovaným sešitem od Taylora, shrnul bych to následovně. Zatímco dnešní recenzovaný kousek je z objektivního hlediska lepší, protože svým pojetím může zaujmout mnohem širší spektrum lidí, u minulého jsem se bavil o poznání více.

2020-10-13

#DP101: Once & Future, Vol. 1: The King is Undead

Autorem recenze je Daniel Palička.


Scénář: Kieron Gillen 
Kresba: Dan Mora

Ceny Eisnera letos byly opravdu zajímavé. Jsem rád, že jsem se za těch několik měsíců mohl dostat ke komiksům od různých vydavatelství, které si zasloužily vaši pozornost a které podle mého názoru stály za zrecenzování. Celá "eisnerovská mánie" na Comics Blogu pro mě byla něco tak neskutečného a úžasného, že se to nedá ani popsat. Bohužel, něco musí skončit, a tak touto recenzí oficiálně ukončuji recenzování titulů, jež v letošním roce byly nominovány, abych se mohl posunout dál k těm, které si taktéž zaslouží pozornost. Abych vás trochu navnadil, očekávat určitě můžete něco málo ze stáje Marvelu, ovšem na konkurenční DC též dojde. Více prozatím neřeknu. Ovšem vraťme se k poslední eisnerovské recenzi, ve které se tentokrát podíváme na první knihu ze série "Once & Future", jež nese podtitul "The King is Undead". 


"Once & Future" je série vydávaná pod taktovkou vydavatelství BOOM! Studios, kterou jsem si chtěl už delší dobu přečíst. Samotný koncept se mi totiž velmi zamlouval, a navíc na postu scénáristy byl můj velký oblíbenec Kieron Gillen, jenž mě již několikrát dokázal přesvědčit o tom, že nejen superhrdinské řady, ale taktéž své vlastní autorské dokáže napsat nápaditě, neortodoxně a poutavě. První čísla mi však díky nedostatku času dlouhodobě unikala, a tak jsem se k samotnému projektu dostal teprve s vyhlášením letošních Eisnerů. V té chvíli jsem si řekl: "Hm, je to nominováno v kategorii Nejlepší nová série. Že bych si to konečně přečetl?" Nakonec jsem tak učinil a knížku, který obsahuje prvních šest sešitů, jsem během jednoho dne dočetl. Ale teď přichází ta nejdůležitější otázka. Stojí podle mě úvodní svazek za přečtení? 


Komiks pojednává o dvojici hrdinů - Bridgette McGuire, postarší lovkyni monster, a jejím synovi Duncanovi, pracujícím jako správce místního muzea - kteří se musí společně postavit zločinecké nacionalistické skupině, jejímž hlavním cílem je pomocí magického artefaktu probudit z mrtvých starodávnou bytost z artušovských legend, díky které by mohli úspěšně ovládnout celý svět a podmanit si jej. Nebudou to mít ovšem tak jednoduché, protože když se do něčeho vloží duo dobrodruhů, nedopadne to nikdy dobře. Navíc, jak se později ukáže, ne vždycky může oživený tvor s neuvěřitelnou mocí pomoci ku prospěchu věci, a tak se nám zápletka ještě více zkomplikuje.  


Pokud vám při popisu děje v hlavě ihned naskočil Indiana Jones, pak se vám ani nedivím. Když se totiž začtete, začnete si uvědomovat několik věcí. Jednak je tempo velmi rychlé a svižné. Autor se snaží všechno servírovat, co nejzběsileji to jde, takže už v prvním čísle se dočkáme hned několika zásadních zvratů. Střihy, respektive přechody mezi jednotlivými scénami, mají dynamiku na úrovni filmové produkce, přičemž postavy a jejich vlastnosti nám jsou průběžně prezentovány za pochodu pomocí jejich osobitého chování a reakcí v určitých situacích. Gillen se zkrátka nijak nezdržuje nepodstatnými zbytečnostmi a snaží se věnovat podstatným věcem, důležitým pro hlavní příběhovou linku, což rozhodně musím ocenit. A druhak se musím pozastavit nad titulní dvojicí, jejíž vztah je podobný rodinnému poutu mezi Indym a Henrym Jonesem z "Poslední křížové výpravy". Naštěstí však nejde jen o líné kopírování. Jak Duncan, tak Bridgette vás budou bavit a jejich vzájemné interakce vám určitě vykouzlí úsměv na tváři. Přestože nejde o nejlépe napsané postavy vůbec, dokážou si vás i tak získat.  


Všechno krásně doplňuje kresba Dana Mory, jehož hravý styl s jemnějšími linkami perfektně pasuje k atmosféře komiksu. Umí si pohrát jak s lidskými postavami, tak i s nadpřirozenými, přičemž zejména u druhé jmenované skupiny si mohl krásně vyhrát s designy. Když navíc dojde na brutálnější sekvence, kde stříká krev do všech stran a přijde čas na hromadné zabíjení, nepůsobí to lacině, ani přehnaně nuceně. Naopak to některé scény, přesněji řečeno jejich celkové vyznění, ještě povyšuje. Připočtěte si k tomu barvitý coloring Tamry Bonvillain a rázem je čtenář z výtvarné stránky doslova nadšený. 


Abych ovšem jenom nechválil, musím se pozastavit nad několika negativy. Jak jsem psal už výše, tempo je zběsilé, což je na jednu stranu dobře, jelikož komiks aspoň lépe odsýpá, na druhou stranu si myslím, že by občas neuškodilo, kdyby scénárista trochu zpomalil, protože člověk pak může důležité informace, jež jsou pro vyprávění důležité, vstřebat lépe. Snaha tady občas je, ale k dokonalosti to má ještě daleko. Co se týče záporáků, nejsou podle mě špatní, avšak u příštího dílu bych ocenil větší důraz na rozvinutí jejich osobností. Při čtení jsem je sice vnímal zcela bez problémů, nicméně po dočtení jsem si na ně dokázal sotva vzpomenout. Je to způsobeno hlavně tím, že jsou koncipováni strašně genericky. Přece jenom, vojáci zločinecké organizace a hrozba sahající až do pradávné mytologie není nic originálního. O záporácké motivaci už raději vůbec nepíšu. Na jednu stranu pro to mám pochopení, neboť k dobrodružným příběhům to již odjakživa patří, na druhou stranu bych byl příště rád, kdyby se tvůrci trochu zamysleli a zlosyny udělali propracovanější. Aspoň jejich designy nejsou k zahození, když už nic jiného.


"Once & Future, Vol. 1: The King is Undead" je příjemná odpočinková záležitost, která je vtipná, svižná a šíleně akční. Přestože první svazek není dokonalý a zároveň se ani nejedná o to nejlepší, co jsem v rámci letošních Eisnerů měl tu čest číst, stále bych mohl první knihu označit za nadprůměr v rámci aktuální komiksové produkce. V případě, že hledáte komiks, u kterého se budete hlavně bavit a nebudete nad ním moc přemýšlet, je tento kousek určený přímo pro vás. Do druhého dílu s velkou pravděpodobností půjdu, jelikož jsem dost zvědavý na to, jak si Gillen pohraje s osudy postav a jejich postupným vývojem, ovšem jestli se k sérii někdy v budoucnu vrátím, nadále zůstává otázkou. Zatím jsem někde na hranici a v hlavě se nedokážu pořádně rozhodnout. Tak uvidíme. Možná svůj názor ještě od základu přehodnotím.

2020-10-09

#DP100: Snow, Glass, Apples

Autorem recenze je Daniel Palička.


Scénář: Neil Gaiman 
Kresba: Colleen Doran 

Nemohu ani popsat, jaký to pro mě byl pocit, když jsem následující recenzi mohl dopsat, protože jsem se díky tomu aspoň utvrdil v tom, že psaní jako takové mi předává hodně. Člověku to otevírá statisíce možností, kam se posunout, a při tom všem mu v jeho širé tvůrčí cestě vlastní svědomí říká, na co by se měl zaměřit, jakým směrem by se měl v rámci kreativního psaní vydat a jaký styl by měl primárně upřednostnit. Tyto faktory totiž v zásadě hrají velmi důležitou roli. Na jednu stranu se to, o čem tady celou dobu píšu, může zdát jen něco jako prázdná slova, ovšem opak je pravdou. Když na sobě totiž jedinec usilovně pracuje, může si splnit své velké sny a může dojít k velkým cílům. A co tím vším chci říct? Podívám-li se na svůj první číslovaný článek a porovnám jej s některým novějším, je na něm patrný veliký posun. Stovka je vskutku krásné číslo, to vám nebudu lhát, a dostat se k němu je něco neskutečného. Ve skutečnosti by to sice měla být sto jednička, protože první komiksový článek mi vyšel ještě dříve, ale to už je vedlejší. Abych oslavil tak překrásný milník, rozhodl jsem se v rámci "eisnerovské mánie" tentokrát zrecenzovat komiks od autora, jehož si obecně velmi vážím, a není jím nic jiného než "Snow, Glass, Apples". 


Uzavřený grafický román "Snow, Glass, Apples" je opravdu unikátní projekt. Na první pohled se může zdát, že jde pouze o další bezvýznamný autorský počin, jenž spadá pod fantasy žánr, ovšem opak je pravdou. Ve skutečnosti se totiž jedná o adaptaci jedné starší stejnojmenné povídky Neila Gaimana, kterou mistrný spisovatel napsal kdysi dávno v roce 1994. Mělo jít o dospělejší pojetí dnes již klasického příběhu o Sněhurce, které bylo jednak vážnější, druhak mnohem temnější než její pohádkový předchůdce. Není tedy divu, že komiks byl nominovaný v kategorii Nejlepší adaptace z jiného média, u které - buďme zcela upřímní - nebylo moc z čeho vybírat. Cenu tak nakonec úspěšně získal, nicméně teď přichází ta nejdůležitější otázka. Stojí podle mě následující kousek za váš čas? 


U mých recenzí obvykle začínám nejprve s hodnocením děje a s jeho klady i zápory. Teď nicméně udělám výjimku, neboť jako první začnu hodnotit výtvarnou stránku. Tu si na starost vzala zkušená kreslířka Colleen Doran, se kterou Gaiman v rámci své plodné komiksové kariéry již párkrát spolupracoval. Ta má velmi osobitý styl, jenž se v komiksech jen tak nevidí. Když budete listovat jednotlivými stránkami, začnete si uvědomovat jednu věc. Tohle rozhodně není typická kresba, neboť vyniká hned v několika směrech. Tím nejzásadnějším je rozvržení. Nevím, jak to vnímáte vy, každopádně já jsem si při čtení místy připadal jako v jedné velké galerii, a to až tak, že jsem se občas jednotlivými "obrazy" kochal. Abych pravdu řekl, komiks jako takový byl už od začátku koncipovaný tak, aby hned zapůsobil na čtenáře. Proto není příběh vyprávěn skrz klasické panely, nýbrž prostřednictvím větších a propracovanějších maleb, jež mi připomínaly do detailů propracované fresky, tapiserie a klasické středověké obrazy. To "Snow, Glass, Apples" šíleně napomáhá a zvedá jej o několik úrovní výše. 


Co se týče děje jako takového, Gaiman jej dokázal ukočírovat bravurně a s přehledem. Přece jenom, když adaptaci kratší povídky píše její původní autor, jenž má navíc v komiksové branži nemalé zkušenosti, a ještě ke všemu se jedná o ostříleného spisovatele, který je mezi fanoušky uznávaný, můžete mít jistotu v tom, že scénář rozhodně nedopadne špatně. To se mi nakonec potvrdilo! V příběhu máte postavy, jež jsou psané tak, aby nebyly jednotvárné a aby vás dokázaly něčím překvapit. Tísnivá, magická a poměrně hutná atmosféra fantasticky promyšleného fiktivního světa tomu perfektně dopomáhá, a tak čtenář nedostane naservírovaný komiks, kde má jasně řečeno, kudy se bude směřovat od začátku až do samotného konce, nýbrž přesný opak. Je to jenom ku prospěchu věci, protože díky tomu je "Snow, Glass, Apples" uvěřitelnější a čtivější. Co mi občas vadilo, byla přehnaně dlouhá vyprávěcí okénka, kde bylo občas až moc textu, nicméně v tomto případě to dokážu pochopit. Navíc to nikterak neuškodilo na celkové kvalitě díla. 


Kromě výše zmíněného musím vypíchnout ještě jednu věc. Dospělé pasáže fungují bezchybně. Scénárista si může dovolit více, protože není jakkoliv limitován věkovým omezením, takže v komiksu se kromě násilí dočkáte také několika intimních scén. V ději fungují, nijak zásadně nenarušují vyprávění a působí přirozeně. I tak se však v komiksu najde pár nudnějších částí, na něž dojde přibližně ke konci, ovšem není jich naštěstí příliš mnoho. A abych nezapomněl, musím ještě vychválit designy, a to nejen postav, ale i celkového prostředí. Všechno podle mě vypadá naprosto úchvatně. Navíc, tím, že je všechno do detailů propracované, různé reálie a lidské obličeje nepůsobí naprosto obyčejným dojmem, za což si tvůrci rozhodně zaslouží uznání.             


Po dočtení musím konstatovat, že "Snow, Glass, Apples" bych mohl zařadit mezi jeden z nejlepších kousků, jaký jsem měl tu čest v rámci letošních Eisnerů přečíst. Mezi tvůrčím duem proběhla dokonalá symbióza, a zatímco Gaiman rozehrává zápletku, která je vskutku promyšlená, Darrenová se snaží umělecky vyřádit na každé stránce. Byl jsem až překvapený, jak nápaditě se dá se sněhurkovským námětem pracovat a jak scénárista může hravě experimentovat, když má kompletně volnou ruku. Tohle je zkrátka kousek, jenž se jen tak nevidí, a já jej mohu vřele doporučit každému fanouškovi fantasy, který si potrpí na dospělejší, temnější a výborně napsané příběhy. Dávám tím pádem oba dva palce nahoru! A abych nezapomněl, mám pro vás ještě jednu zajímavost. Kdo by si chtěl přečíst původní povídku, z níž Gaiman vycházel, nechť přejde na následující odkaz, kde je příběh volně dostupný k přečtení v angličtině.

2020-10-07

#DP99: Ghost Tree

Autorem recenze je Daniel Palička.


Scénář: Bobby Curnow 
Kresba: Simon Gane 

Po minule recenzovaném kousku "Little Bird" se v dnešní recenzi podíváme na další komiks, který bych v rámci "eisnerovské mánie" mohl označit za velké překvapení. Tentokrát opět půjde o minisérii, jež ovšem nevyšla u Image, nýbrž u konkurenčního vydavatelství IDW. To můžete znát hlavně díky řadám modernizujícím dnes již klasické značky, ať už jde o "Želvy nindža", "Transformers" nebo jiné. Kromě nich však vydává i řadu autorských počinů. Právě na jeden z nich, konkrétně na uzavřený příběh jménem "Ghost Tree", se dnes podrobně podíváme. Tak na co čekat? Můžeme se na to rovnou vrhnout! 


U limitované řady "Ghost Tree" se mi stalo něco podobného jako u minule recenzované minisérie "Little Bird". Prapůvodně jsem se k následujícímu komiksu vůbec nechtěl dostat, protože mě zkrátka nelákal. Na druhou stranu musím přiznat, že tady mě aspoň zaujala obálka a stylizace. I přesto jsem však neměl motivaci si tento kousek přečíst. Neměl jsem prostě dostatečný důvod se na čtení něčeho takového vrhnout. Pak ovšem přišly letošní ceny Eisnera a já všechno musel od základů přehodnotit. K minisérii, kterou scénárista Bobby Curnow (pro mě absolutně neznámé jméno) vytvořil s kreslířem Simonem Ganem, jsem se nakonec úspěšně dostal a přečetl jsem ji až do samotného konce. Po dočtení musím konstatovat, že "Ghost Tree" patří mezi jedny z nejzajímavějších počinů, jež jsem měl tu čest číst v rámci "eisnerovské mánie", a to z důvodů, o kterých se v následujících několika odstavcích podrobně rozepíšu.


Začnu dějem, který je sám o sobě vskutku pozoruhodný. Sledujeme dospělého muže s jeho manželkou a dítětem, který žije vcelku obyčejný život. Se svým vztahem je poslední dobou velmi nespokojený, a tak - aby našel svůj vnitřní klid - se vypraví zpátky do své rodné krajiny, přesněji do Japonska. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby se v této lokalitě nenacházel strom duchů, což je místo, kam jsou přemístěny duše dávno zemřelých lidí, jež zde následně přebývají a žijí v jednom velkém společenství. Zde potká svého dávno zesnulého dědečka, na kterého se obrátí, protože vážně neví, co má dělat. A tak se nám začíná pěkně rozehrávat neobyčejný příběh pojednávající o lidské smrti, údělu člověka, vzpomínání na nešťastné vzpomínky z naší minulosti a smyslu lidského bytí.


Minisérie "Ghost Tree" vyniká hned v několika ohledech. Prvním z nich je příběh, jenž jsem detailně popsal o odstavec výš. Nejenom, že jeho zpracování je na vysoké úrovni, protože scénárista si dává záležet s každičkým detailem a postavou, která se v komiksu objeví, ale taktéž se snaží, aby zvraty, vztahy mezi jednotlivými aktéry a všelijaké dějové linky byly dostatečně uvěřitelné. Curnow chtěl všechny zmíněné prvky pojmout mnohem lidštěji a přirozeněji, díky čemuž komiks vyniká o poznání lépe. Ke každé postavě si proto vytvoříte silný vztah, jelikož autor klade důraz na jejich postupný vývoj a na emocionálně silné interakce, jež vás občas dokážou dost zasáhnout. A možná také proto si budete každého z hrdinů pamatovat, neboť nejde jenom o archetypální postavy bez špetky esenciálnosti a rozmanitosti, nýbrž o propracované lidské osobnosti, se kterými se dokážete dokonale ztotožnit. Nejde totiž o nadpřirozené bytosti, všemocné bohy, ani o postavy oplývající magickým darem. Jde zkrátka o normální lidi, kteří to v životě nemají vždycky jednoduché. A když už se přece jenom pracuje s něčím supernaturálním - většinou jde o duchy - nepůsobí to nuceně, ani přehnaně kýčovitě. Je to naopak velmi přirozené a osobité.


Druhým faktorem, kvůli kterému je minisérie tak výjimečná, je kresba. Simon Gane ve zkratce odvádí naprosto úžasnou práci. Když k tomu připočítáme coloring, jenž každou stránku povyšuje o několik úrovní výše, dostaneme zajímavý svébytný styl, na němž je znát, že kreslíř si dává s jednotlivými stránkami opravdu záležet. Prostředí je sice jednodušší a ne moc propracované, nicméně i přesto z něj dýchá pravá japonská atmosféra. Kdykoliv se na scéně objeví duch, perfektně to na vás zapůsobí. Cítíte vnitřní znepokojení a máte pocit, jako kdybyste se zrovna nacházeli na daném místě. Všechno navíc krásně doplňují barvičky, jež na jednu stranu nejsou tak výrazné, díky tomu lépe vyniká tajemná a mysteriózní atmosféra, na druhou stranu ve vás dokážou vyvolat silnou dávku emocí. V tomto směru jsem tedy taktéž naprosto spokojený a nemohu nic zásadního vytknout.  


Co se týče posledního aspektu, tím není nic jiného než styl vyprávění. Komiks nesází na překombinovaný akční děj. Scénárista se namísto vytváření obrovského spektáklu snaží usilovně pracovat s pomalejším tempem, aby nejen z postav, ale také z mytologie dokázal vykřesat co nejvíce. A daří se mu to s přehledem! Ačkoliv je hlavní dějová linie pomalá a vyžaduje vaši velkou čtenářskou koncentraci a vnímání detailů v dialozích, tvůrcům se daří neustále čtenáře překvapovat, ať už tím, že před něj hází nečekané zvraty, nebo tím, že jednotlivé hrdiny předkládá do situací, v nichž to vážně nemají moc jednoduché. Všechno krásně podtrhuje překvapivý konec, jenž v rámci autorských komiksových projektů funguje na jedničku, ba dokonce s přehledem překonává mnohé stereotypní superhrdinské řady z moderního mainstreamu, jež jsou vyprávěné podle stejné, neustále se opakující se šablony. V tomto směru je minisérie Bobbyho Curnowa vážně unikátní.                                      


"Ghost Tree" si podle mě cenu Eisnera zasloužil zcela oprávněně, jak vám asi došlo z odstavců výše. Na komiksovém trhu jde o záležitost, jež by s přehledem fungovala i v psané podobě, a jde o jeden z nejzajímavějších počinů, jaké jsem v rámci "eisnerovské mánie" mohl číst. Originální námět doplňují lidské, přirozeně napsané postavy, jejímž emocím, pohnutkám, vnitřním myšlenkám a rozhodováním v nelehkých situacích plně věříte. Nejde o hrdiny, na které byste po dočtení zcela zapomněli, to si jen tak nemyslete. Když k tomu přičteme jako bonus parádní stylizaci, osobitou kresbu a originalitu, která z projektu jako takového doslova hýří, dostaneme výtvor, za který se vydavatelství IDW rozhodně nemusí stydět. Pokud hledáte vážný, místy až smutný, kvalitní a kompletně uzavřený počin, je "Ghost Tree" určený přímo pro vás. V případě, že jsem vás touto recenzí nalákal a chtěli byste se v blízké době pustit do čtení, upozorním vás předem na jednu zásadní věc. Až se dostanete na samotný závěr, uvědomíte si, jak je lidské bytí vážně složité. A to doslova! 

2020-09-21

#DP98: Little Bird

Autorem recenze je Daniel Palička.


Scénář: Darcy Van Poelgeest 
Kresba: Ian Bertram 

Díky letošním Eisnerům jsem se dostal k několika komiksům, které by mě za normálních okolností vůbec nenapadlo číst. Dříve recenzovaný "Doctor Doom", který mě příjemně překvapil, toho budiž příkladem, ovšem tohle nebyl jediný případ. V kategorii Nejlepší uzavřená série byly nominovány hned dva komiksy výrazně vybočující mezi ostatními. Společné mají to, že svým pojetím a stylem vyprávění nepůsobí jako druhořadý komiks na trhu. Každý se zaobírá úplně rozdílnou tématikou, zkoumá naprosto odlišné myšlenky, jež postupně s každou další stránkou prohlubuje, a pracuje jak s fiktivním světem, tak s postavami v něm žijícími vskutku zajímavě. Jako první jsem se rozhodl zrecenzovat uzavřenou minisérii "Little Bird", která původně vycházela u mého oblíbeného vydavatelství Image, a která nakonec Eisnera v již zmiňované kategorii dostala. Teď se ovšem nabízí otázka. Je to opravdu zasloužené vítězství? 


Hned na úvod bych podotknul jednu zásadní věc. K minisérii "Little Bird" jsem zpočátku přistupoval s velkým sebezapřením. Co jsem si pročítal názory lidí z blízkého okolí, říkal jsem si: "Hm, toto bude přesně ten typ komiksu, který budu nucen číst v rámci eisnerovské mánie a nebude mě vůbec bavit." Už když jsem se díval na obálku, na níž je vyobrazena titulní postava, byl jsem ke komiksu jako takovému velmi skeptický a nedával jsem mu moc velké naděje. O to větší překvapení mě čekalo po dočtení. Ve chvíli, kdy jsem se dostal na poslední příběhovou stránku, jsem doslova a do písmene nemohl uvěřit tomu, že jsem četl něco, co kvalitativně přesahuje kdejaké moderní komiksy z mainstreamu. Ovšem to už předbíhám, začneme pěkně postupně. 


Dějově jde o velmi netradiční záležitost. Původně vyšel "Little Bird" pod taktovkou již zmiňovaného vydavatelství Image, kde mají kreativní týmy naprostou tvůrčí svobodu, takže si mohou se svými projekty naložit tak, jak oni sami chtějí, a mytologii mohou spolu s budováním světa dělat podle svého. Zde se to projevuje v celé své kráse. Ocitáme se v daleké dystopické budoucnosti, kde je svět ovládaný mocnými vládci. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby jejich vláda nebyla extrémní verze klasické teokracie. Všichni musí uznávat jednoho všemocného boha a musí poslušně sloužit systému. Jestliže půjdou proti, budou nejprve pronásledováni a následně zabiti. Hlavní hrdinka se nachází v situaci, kdy v krutém světě plného bezpráví a nespravedlnosti se musí coby bojovnice za lepší zítřky postavit proti zlým krutovládcům, úspěšně přežít a pomoci jejím přátelům, jež postupně potká na své dlouhé výpravě. 


Ano, uznávám, někdo by mohl správně namítat, že jde jenom o klasickou dystopii s prvky post-apokalyptických příběhů, která nepřináší nic objevného. Já bych s tímto tvrzením tak úplně nesouhlasil. Podle mého skromného názoru totiž jde o unikát ve svém žánru. Na jednu stranu sledujeme jednoduše koncipovaný akční příběh, který je ve výsledku dobře pochopitelný, na druhou stranu je vyprávěný docela chaoticky a složitěji, než se může na první pohled zdát. K tomu všemu je doplněný o několik filosofických a sofistikovaných myšlenek, čili ve skutečnosti není tak jednoduché se komiksem prokousat. Pokud navíc nedáváte dostatečně pozor, mohou vám uniknout některé drobné detaily. A přesně tohle se mi líbí asi ze všeho nejvíce! Nejde jenom o hloupou bezduchou akci bez nápadu, což vždycky ocením, protože tím tvůrci nejen dokazují svůj vypravěčský talent, ale také nám tím ukazují, jak se na první pohled zcela obyčejný nápad dá pojmout neokoukaným způsobem. 


Co se týče kresby, o té bych se mohl obsáhle rozepsat, ale pro účely recenze to raději trochu zkrátím. Ian Bertham má vskutku osobitý styl, který se jen tak nevidí a který na vás dýchá už od několika prvních stránek. To se projevuje hlavně na postavách, jež vypadají specificky, doslova unikátně. Všimnout si toho můžeme hlavně na očích. Ty jsou totiž výrazné, dovolil bych si říct i trochu karikaturní, ale kromě toho to jde poznat i na designech jednotlivých postav. S tím se pojí skvělý coloring, jenž je postavený hlavně na bledých a méně výrazných odstínech všech možných barev, a také panelování, jež i přes občasnou chaotičnost a přehnanou zmatečnost povyšuje čtenářský zážitek o stupeň výš. Zejména v akčních pasážích fungují oba dva prvky na výbornou, ovšem i v pomalejších částech pomáhají naprosto dokonale vykreslit atmosféru pustého světa.  


Abych jenom nechválil, musím komiksu jako takovému vytknout pár věcí. O chaotičnosti jsem tady již napsal své, nicméně trochu bych se vyjádřil k začátku celé minisérie. Přiznám se, že mi chvíli trvalo, než jsem se naplno začetl a autory vymyšlený svět mě dokázal naplno vtáhnout. Občas jsem si musel zvykat na hlavní hrdinku, která mi na můj vkus přišla zpočátku dost nezajímavá. Naštěstí se postupně všechno mění a vy si k ní dokážete vybudovat jisté sympatie. A z objektivního hlediska musím uznat ještě jednu výtku. Některé skoky v ději komiksu tak akorát škodí a neprospívají mu, přičemž některé konkrétní pasáže, o nichž tady moc psát nemohu, jsou docela nudné. Je to škoda, protože jinak bych neměl moc co vytknout. 


Sečteno a podtrženo, kreativní duo ve složení scénárista Darcy Van Poelgeest a kreslíř Ian Bertham vytvořilo specifický projekt. Podle mého názoru stojí za vyzkoušení, protože takhle podivné a netradičně napsané kousky se jen tak nevidí. Jak už mnozí lidé v diskuzích na internetu správně poznamenali, pojetím a svým osobitým prezentováním působí "Little Bird" jako počin od tvůrčího dua Alejandro Jodorowsky a Moebius, pod což bych se mohl hrdě podepsat. Pokud tedy máte styl mistra Jodorowského v oblibě, neměli byste tuto minisérii minout. Pro Image je to opět trefa do černého. A dle mého názoru to je opět ukázka toho, jak autorské projekty u jiných menších vydavatelství mohou kvalitativně překonat i ty největší řady ze superhrdinského mainstreamu. Ačkoliv nejde o nejlepší komiks, jaký kdy budete číst, stále jej mohu zařadit mezi to lepší z letošních nominací.

2020-09-16

#DP97: Daredevil Vol. 1: Know Fear

 Autorem recenze je Daniel Palička.

Scénář: Chip Zdarsky

Kresba: Marco Checchetto

Daredevil od Chipa Zdarskyho je jedna z nejoblíbenějších řad, která u Marvelu aktuálně vychází v rámci iniciativy "Fresh Start". Fanoušci si ji nemohou vynachválit a směr, jakým se série ubírá, je vskutku netradiční. Není tedy divu, že letos byla nominována v cenách Eisnera, konkrétně v kategorii Nejlepší pokračující série. V té nakonec vítězně neobstála, nicméně i tak je její zařazení hodno zmínky. Podle mého názoru si navíc "Zdardevil", jak se občas této sérii legračně říká, zaslouží v rámci "eisnerovské mánie" na Comics Blogu menší zmínku, a tak vám přináším následující recenzi.

Abych pravdu přiznal, s aktuální daredevilovskou řadou už jsem trochu napřed, neboť jsem skončil u čtvrtého svazku a již netrpělivě čekám na pátý, jenž by snad měl dříve nebo později vyjít. V rámci následujícího článku se budu věnovat pouze prvnímu příběhovému oblouku s podtitulem "Know Fear" a budu jej hodnotit nezávisle na sobě. Právě z toho důvodu jej nebudu brát v kontextu celé série, nýbrž čistě samostatně. S tím se také pojí, jestli mě coby čtenáře dokázal začátek nově nastartovaného Muže beze strachu natolik zaujmout, abych pokračoval dál, na což samozřejmě budu klást velký důraz, jako tomu ostatně bývá u mých recenzí zvykem. A ještě před rozebíráním jednotlivých aspektů bych rád podotkl, že scénáristu Chipa Zdarskyho mám dost rád. Pokud pro to chcete jasný důkaz, můžete si přečíst mou recenzi na jeho digitálně vydávanou autorskou minisérii "Afterlift". 

Teď se však vraťme k recenzovanému komiksu, k němuž se hodí dodat menší kontext. Před zmiňovanou iniciativou psal Daredevilovu pravidelnou sérii Charles Soule. Toho například můžete znát ze sérií "She-Hulk", "Vader: Dark Lord of the Sith" nebo z již recenzované "Undiscovered Country", kde se scénářem vypomáhá Scottu Snyderovi. Tento autor s Mattem Murdockem pracoval velmi zajímavě. V jeho životě, ať už v superhrdinském nebo civilním, udělal několik zajímavých změn a začal s ním pracovat více noirově. Mnozí fanoušci směr, jakým se scénárista vydal, kritizovali a nebyli s ním moc spokojení. Po konci příběhového oblouku "The Death of Daredevil" začala vycházet minisérie "The Man Without Fear" od Jeda MacKayho, jež sloužila jako nástavba pro Zdarskyho řadu. Tím jsme se dostali až sem. Matta vidíme v situaci, kdy je opět psychicky na dně a musí se vypořádat s dalšími velkými problémy v Hell's Kitchen. Po jedné nešťastné události to navíc bude mít dost těžké, zvlášť když je v hledáčku místního detektiva, a proto se musí dostatečně připravit na výzvy, jež ho čekají. 

Co musím jako první obzvlášť vychválit do nebes, je kresba Marca Checchetta. Podle mého názoru jde o jednoho z nejlepších kreslířů, které má Marvel aktuálně pod svými křídly, a není se vůbec čemu divit. Jeho styl je osobitý, velmi propracovaný a opravdu detailní. Už od prvních stránek na vás hýří výrazné syté barvy, jež parádně doplňují městské scenérie a krásně dokreslují hutnou atmosféru Hell's Kitchen. A mimo jiné musím vypíchnout jeden neobvyklý jev, kterého jsem si při čtení všiml. Nevím, čím to je, ale Checchetto má hodně ve zvyku dávat do panelů, odehrávající se někde v otevřeném prostranství, pomyslný kouř, jehož si okamžitě všimnete, pokud dáváte dostatečně pozor. Ano, na jednu stranu to může v kontextu recenze vyznít jen jako naprosto zbytečná a nicneříkající informace, nicméně tento prvek místy dost prospívá kreativnímu týmu. Díky vloženému dýmu máte rázem pocit, jako byste byli součástí městské čtvrti. Připadáte si jako doma a jednotlivé scény na vás působí živěji a uvěřitelněji, což je něco vskutku neuvěřitelného.     

Dalším důležitým prvkem jsou postavy. Co se týče hlavního hrdiny, s ním jsem neměl sebemenší problém. Ve svazku "Know Fear" dokázal scénárista Chip Zdarsky skvěle vybudovat první větší zápletku a podařilo se mu perfektně vystavět problém, který Matta dost trápí a šíleně se podepisuje na jeho povaze. Ohledně toho se nechci moc rozepisovat, jelikož bych vyzrazoval důležitou část příběhu, ovšem mohu vám zaručit, že z nového pojetí Matta Murdocka rozhodně budete nadšení, přestože to zprvu nemusí být váš šálek kávy. Kromě Daredevila se však v komiksu setkáme s několika dalšími aktéry. Jde většinou o staré známé, takže se o nich podrobně rozepisovat nebudu. Mezi nimi však najdeme i jednoho, který dost vyčnívá, a to detektiva Northa. Je to zcela nová postava, která se nikdy předtím v daredevilovských řadách neobjevila, a tak má scénárista možnost si s ní více pohrát. Abych pravdu řekl, North je napsaný výborně. A co víc, paralely mezi ním a samozvaným Mužem beze strachu fungují naprosto bezchybně! 

Příběh je nabitý od začátku až do konce. Nenajdete zde slabá místa, jelikož styl vyprávění je svižný a krásně odsýpá. Akce je zde požehnaně. Dojde na několik skvěle zpracovaných bojových sekvencí, každopádně autoři také nezapomínají na pomalejší pasáže. V nich totiž mohou dokonale rozvinout osobnosti jednotlivých hrdinů a více je prohloubit. Ke každé si podle mě najdete cestu a vytvoříte si k ní určité sympatie, přesto však musím podotknout, že směřování děje může pro někoho zpočátku být docela divné. To, s čím přišel Zdarsky, je totiž něco, co se v nejnovějších moderních komiksech jen tak nevidí, a nedivil bych se, kdyby se našli tací, kteří se směřováním celé řady nebudou moc spokojení. Navíc, někdy budete mít pocit, jako byste viděli v praxi použité nápady, které už jste však viděli někde jinde, ať už v seriálu nebo jiném marvelovském komiksu. Zase na druhou stranu, ve výsledku jde naštěstí jen o drobné nuance, jež komiks nijak zásadně nekazí, čili nečekejte nic hrozného.  

Podtrženo a sečteno, kniha "Daredevil Vol. 1: Know Fear" je skvělým začátkem série, která má šanci zaujmout zejména svým specifickým, svěžím a velmi osobitým pojetím. Jako úvod funguje první svazek výborně a musím říct, že pro člověka, který by chtěl s Daredevilem začít, je série z "Fresh Startu" ideální volba, a to hlavně z důvodů, které jsem jmenoval výše. Je mi docela líto, že "Zdardevil" nakonec Eisnera neobdržel, ale tajně doufám v možný úspěch při dalším ročníku, který se bude konat už příští rok. Tak snad se Mattovi příště poštěstí!

2020-09-14

#DP96: Crowded, Vol. 1: Soft-Apocalypse

 Autorem recenze je Daniel Palička.

Scénář: Christopher Sebela 

Kresba: Ro Stein 


V rámci letošních Eisnerů jsem se setkal s různými komiksy. S většinou z nich jsem byl spokojený, některé mě dokonce příjemně překvapily, ovšem našlo se i pár takových, které mě moc nebavily. Musím však ihned podotknout, že v posledním jmenovaném případě to byly série, které jsem dokázal na jeden až dva pokusy úspěšně dočíst a které navzdory mým negativním dojmům měly aspekty, kvůli nimž jsem měl aspoň trochu důvod se dostat na samotný závěr. Ačkoliv to nebyla většinou převratná díla, stále jsem měl pocit, že tím autoři chtěli něco říct a věděli, jaké nápady a myšlenky by chtěli předat čtenářům. U prvního svazku komiksu "Crowded" jsem se však setkal s něčím vskutku výjimečným, a přesně o tom vám povím v následující recenzi. 

Víte, každému z nás se občas za život stane situace, kdy si chce přečíst kvalitní komiks, avšak namísto toho si přečte totální hnůj. Mně se to stalo v případě prvního svazku série "Crowded", která usilovala o cenu v kategorii Nejlepší pokračující série. Abych všechno uvedl na pravou míru, k řadě jako takové jsem se - podobně jako u několika dalších nominovaných - dostal úplnou náhodou. Měl jsem o ní jisté povědomí a věděl jsem, že pravidelně vychází u mého oblíbeného vydavatelství Image, nicméně nikdy jsem neměl důvod si ji přečíst, protože mě zkrátka nelákala a neměla mě jak oslovit. Pak ovšem přišlo vyhlášení jednotlivých kategorií a já si o jednotlivých projektech, jež jsem v té době neměl ještě načtené, zjišťoval více a začal jsem si je postupně načítat. V případě recenzovaného kousku jsem došel k několika zajímavým zjištěním, jednak k tomu, že kreativní tým pro mě byl úplnou neznámou, i když o Sebelových autorských projektech "High Crimes" a "Shanghai Red" jsem slyšel jen to dobré, a druhak k tomu, že na "Crowded" se názory různí. U nás v Česku ovšem převážně panuje názor, že v cenách Eisnera neměla série vůbec co dělat. A pod toto tvrzení se naprosto podepisuji!  

Pokud si přečtete anotaci, hned si řeknete: „Hm, ten námět náhodou není špatný!” Děj se odehrává ve světě předaleké budoucnosti, přičemž v hlavní roli máme Charlie Ellison, mladou dívčí hrdinku se světle růžovými vlasy, která si žije úplně obyčejný život plný zábavy a pokušení. Jenže co se nestane, sama se stane cílem speciální platformy jménem Reapr. Jde o službu, jež je součástí každodenního života (tj. využívat ji může úplně kdokoliv) a která slouží k legální asasinaci lidí. Z toho vyplývá, že na Charlie je vypsaná odměna v hodnotě milionu dolarů, a tak je nucena se vydat na dlouhou cestu, kde bude muset nejenom zjistit, kdo ji chce vidět mrtvou, ale také, proč se jí tohle všechno musí dít. A ano, předem uznávám, nápad je dost zajímavý a věřím, že pokud by se něčeho takového chopil jiný scénárista, dokázal by z toho vytěžit opravdu hodně. Jenomže namísto toho máme na postu scénáristy Christophera Sebelu, který tohle všechno vzal a doslova spláchl do záchodu.  

Nevím, jak to cítí někteří z vás, v každém případě jsem byl nesmírně zklamaný z toho, jakým směrem se příběh ubíral. Zpočátku člověk nabude dojmu, že na jednu stranu bude mít komiks trochu odlehčenější nádech, na tu druhou se bude snažit aspoň trochu ukázat nejistotu hlavní aktérky. Přece jenom, když po vás jdou elitní zabijáci a vůbec nevíte, kdo na vás může ze všech koutů číhat, ani komu můžete důvěřovat, rozhodně byste nereagovali lehkovážně a tak, jako kdyby to byla jen úplně prachobyčejná věc. Přesně takhle bohužel Charlie reaguje po celou dobu vyprávění, a to ať už sama nebo se svými společníky. Budu upřímný, od začátku celého komiksu jsem si k ní nedokázal vybudovat vztah. Je sice docela pěkná, ale její osobnost je tak šíleně nezajímavá a nudně napsaná, že si k ní nevytvoříte žádné sympatie. Navíc tím, jak je strašně dokonalá, bezchybná, všechno jí vychází a nemá sebevětší potíže při všemožných přestřelkách, vás bude tak akorát vytáčet.   

Ale dobře, špatně napsaná hlavní postava by ještě nebyla takový problém, kdyby kolem sebe měla několik vedlejších, jež by byly více rozvinuté. Ovšem to je další kámen úrazu! I další postavy, ať už jde o spojence Charlie nebo o její nepřátele, jsou strašně ploché a jednotvárné. Většinou se jedná o markantně zamaskované archetypy, jež se zpočátku tváří zajímavě a nápaditě, ale ve výsledku jsou jen nevýrazné figurky, se kterými si scénárista hraje, protože to zrovna chce, ovšem aby se zaměřil na jejich postupný vývoj, už pro něj není vůbec představitelné. A když k tomu připočtu sáhodlouhé konverzace, kde se řeší témata, jež jsou pro děj naprosto nepodstatná, tak dostaneme opravdu "výbornou" kombinaci. Perfektní, Sebelo, perfektní! 

Jak už jsem psal výše, námět se mi už od přečtení anotace zamlouval, jenomže jeho realizace je mizerná. První polovina je ještě v rámci možností slušná, ovšem v druhé polovině už jsem měl pocit, jako kdybych jenom sledoval sled několika na sebe divně navazujících scén, které byly postavené hlavně na přihlouplém, nijak obohacujícím humoru. Děj se nikam neposouval, tedy až na pár zásadních scén, a několik pasáží mi přišlo úplně zbytečných. Například scény v klubu mi přišly totálně bizarní. A co teprve svět? Slyšel jsem názor, že do letošních Eisnerů bylo "Crowded" nominováno díky světu, jenž je prý rozmanitý a promyšlený. Vážně? Když jsem komiks samotný četl, nepřipadalo mi, že by autor se světem, v němž je příběh odvyprávěn, nějak výrazněji pracoval. Naopak mi prostředí jako takové připadalo místy dost prázdné a šíleně nevyužité. Kdybych nevěděl, že děj se odehrává někde v budoucnosti, tipoval bych jednotlivé lokace spíše na současnost. 

Každopádně, abych jenom nekritizoval, musím na celém komiksu ocenit akci, která byla zábavná a příjemně odsýpající, a mimoto též musím vyzdvihnout kresbu Ro Steina spolu s coloringem. Barvy jsou velmi výrazné a barvité, takže z jednotlivých panelů hýří ryzí hravost, designy postav vypadají jako z neobyčejného animovaného filmu a z jednotlivých scén, zejména z těch akčních, jde v celé své kráse cítit dynamika. Ale kromě toho musím ještě - k mému osobnímu překvapení - vyzdvihnout lettering. I když není jakkoliv převratný, písmo v barevných čtvercích mi připadalo docela pěkné a nápadité. 

Co říct závěrem? První kniha ze série "Crowded" s podtitulem "Soft-Apocalypse" pro mě bylo trýznivé čtení. Pár pozitiv bych sice našel, nicméně negativa z velké části převažují, což vám ostatně došlo, pokud jste se dostali až sem. Za mě jde zatím o nejhorší zážitek z letošních Eisnerů. Jestli jste masochista, je tento komiks určený přímo pro vás. Vy ostatní se mu raději obloukem vyhněte. A na závěr se vám ještě přiznám k jedné věci. Kdybych se nepřekonal, pravděpodobně bych se čtením tohoto kousku skončil hned v polovině druhého sešitu. Ano, až takhle hrozné to bylo!

2020-09-11

#2131: Vynálezce Alva 3


Vynálezce Alva 3

Vydala Česká televize v pevné vazbě v roce 2020. Vydání má 128 stran a prodává se v plné ceně za 269 Kč.

Scénář a námět: Klára Smolíková a Jiří W. Procházka
Kresba: Luděk Bárta

Po knihách "Vynálezce Alva" a "Vynálezce Alva 2" tu celkem logicky máme díl třetí. Celkem logicky pokud se čísel týká, ale myslím, že je docela pozitivní, že se podařilo vytvořit třetí knihu a vydat ji. Navíc na zadní obálce máte uvedenou docela zajímavou informaci: "Tyhle příhody z večerníčku neznáte!" A to je věta, která potěší. Kniha "Vynálezce Alva 3" tak není jen přepracováním toho, co jste mohli vidět v podvečer se svými dětmi, ale jedná se o příběhy originální. Některé kratší, některé o trochu delší. V knize jich najdete dohromady devět a k tomu devět doplňujících komiksů. Ano, kniha "Vynálezce Alva 3" podobně jako její předchůdci, je knihou, kde komiks nemá prim, ale je spíše doplněním k jinak bohatě ilustrovaným prozaickým textům. V případě Kláry Smolíkové si ale můžete být jistí, že trochu více textu bez problémů kousnete. A stejně jako u knihy "Vynálezce Alva 2" s ní na textu spolupracoval Jiří W. Procházka.


Jednotlivé epizody na sebe nijak zásadně nenavazují. Jejich základní spojovníkem jsou jednoduše tři dětské postavy - vynálezce Alva, to je ten rozcuchánek, ale to už určitě dávno víte, a jeho dva přátelé, sourozenci Denisa a Filip. Všechna dobrodružství prožívají společně, a tak jsou v podstatě nerozdělitelní. Sem tam si až řeknete, co jim to ti rodiče všechno dovolí a kam je dospělí bez problémů pustí. Třeba v posledním příběhu s kostrami si řeknete, jak je možné, že se vlastně dostaly do školy, když ještě ani nebyla pořádně otevřená. Ale to jen tak na okraj, že ta trojice jsou místy vlastně docela pěkní rošťáci. Ale kdo v dětském věku nebyl, že? A někdo zůstal rošťákem i v dospělosti. Všechny příběhy se pak točí kolem toho, že Alva něco vynalezne anebo se dostanou do nějaké situace, kdy se jeho vynález hodí. A ten má samozřejmě ve svém velkém modrém batohu.


A co že budou kamarádi vyvádět v tomhle třetí díle? Zúčastní se závodů veteránů na hodně speciální motorce. A on i závod bude mít hodně speciální průběh. Budou hledat zkratku do školy, což je samo o sobě podivné, ale ještě podivnější bude jejich noční táboření a ranní probuzení. Zachrání jednu uměleckou výstavu těsně před jejím koncem a Filip se bude dokonce účastnit běžeckých závodů - i když je to spravedlivé, když bude mít Alvovu pomoc? Projedou se domem hrůzy, který je v Alvově podání skutečně velmi speciální, a dokonce si dojdou i nakoupit. Ne, ani to nebude jen tak, protože Alva má zlepšovák pro všechno. Půjdou si také zabruslit, a to by člověk nevěřil, jak složitá cesta k takovému bruslení na ledě někdy vede. A nakonec si budou hrát s kostrami. Na poměrně krátkou knihu toho stihnou skutečně hodně a budete se u jejich dobrodružství bavit.


I když se kniha "Vynálezce Alva 3" tváří primárně jako něco, co by mělo být především zábavou pro děti, nebyla by to Klára Smolíková, aby do jednotlivých epizod nevložila něco trochu navíc. Ve většině z nich nechybí nějaké to morální ponaučení nebo jednoduše něco, co vám říká, že i když sem tam děti provedou nějakou tu neplechu, pořád to vlastně myslí dobře a snaží se případné problémy napravit. A to je dobře. Myslím, že takhle by měl vypadat příběh pro děti. Zábavný a s něčím navíc, co je ale podáno takovou formou, aby to nevyznělo násilně. A v knize "Vynálezce Alva 3" to rozhodně násilně nevyznívá. Kniha "Vynálezce Alva 3" je tak dalším skvělým čtením pro vaše děti a nejspíš i pro vás, kteří jim tyhle příběhy budete číst třeba před spaním. Klára Smolíková dál dokazuje, že je jednou z nejlepších autorek knih pro děti. Jiří W, Procházka jí v tomhle směru skvěle doplňuje a výsledek pak podtrhuje skvělá rozeznatelná kresba Luďka Bárty.