2021-02-27

#139: Ghost Rider: Return of Vengeance

 Autorem článku je Daniel Palička



Scénář: Howard Mackie  

Kresba: Javier Saltares


Abychom si od pravidelné nálože recenzí na minisérie z DCčkovské iniciativy Future State trochu odpočinuli, je načase si aspoň na chvíli odskočit ke konkurenčnímu Marvelu. U vydavatelství totiž nedávno vyšly hned dva uzavřené one-shoty, které by si podle mého názoru zasloužily prostor přímo zde, na Comics Blogu. Po dlouhém uvažování a rozmýšlení jsem se nakonec rozhodl nejprve podívat na zoubek sešitu “Ghost Rider: Return of Vengeance”. Na první pohled jde o zcela generický komiks s Ghost Riderem, ovšem nenechte se zmást. Na scénáristický post byl totiž dosazen Howard Mackie, tvůrce, jehož můžete v našich luzích a hájích znát hlavně ze sešitového Spider-Mana, který česky vycházel u Crwe. Kromě něj se však proslavil svou prací na všemožných marvelovských titulech. Série Ghost Rider, ve které uvedl na scénu Dannyho Ketche, v té době zcela nového Ghost Ridera, je dodnes jedna z jeho nejpamátnějších sérií, jakou kdy napsal. Po mnoha letech se k postavě Ghost Ridera vrátil spolu s Javierem Saltaresem, kreslířem původní série z 90. let, aby odvyprávěl krátký, zcela uzavřený příběh. Jak se jim povedl? O tom se pojďme přesvědčit v dnešní recenzi.  



Příběh se nezaměřuje na Dannyho Ketche, jak by někteří z vás zprvu čekali, ale na úplně jinou postavu - Michaela Badiliniho, známějšího pod svým přízviskem Vengeance. Jak již název napovídá, postava se vrcholně vrací na scénu v celé své parádě. Kde jinde musí děj začít, než v samotném pekle, kde je hlavní protagonista vězněn mocnými démony. A co bude následovat dál? Pokud jste tipovali, že se Badilini bude muset vydat na cestu za pomstou, během níž bude muset kosit jednoho démona za druhým a prodírat se spletitými kouty pekla, pak jste se trefili přímo do černého. 



Osobně musím ze všeho nejvíce pochválit styl vyprávění. Musím obzvlášť vypíchnout, že Mackie se nesnaží věci rozebírat přehnaně do detailů. Místo toho je čtenáři servíruje okamžitě přímo pod nos, což napomáhá tempu vyprávění. Autor se s ničím nepáře a propracované bojové sekvence vás ohromí už na první pohled. O to více při čtení doceníte hlavního hrdinu, který, sic není kdovíjak komplexní, má díky svým neobyčejným schopnostem co nabídnout. Tohle všechno je pak výborně okořeněno velmi osobitou Saltaresovou kresbou, jež v mnohém evokuje komiksové časy dávno minulé. Kreslíř však využívá řadu moderních postupů, díky nimž působí výtvarná stránka živě a dynamicky, nikoliv suše a nevýrazně. Jemná tuš spolu s pěkným coloringem pak krásně doplňují atmosféru infernálního prostředí, ze kterého na vás pusto, temnota a prázdno dýchá na každé druhé stránce. 

 


Co však musím zkritizovat, je značná repetetivnost. V průběhu zápletky se neustále opakují jedny a ty samé situace. Vengeance přijde na konkrétní místo, utká se se skupinkou démonů a takhle to pokračuje pořád dokola, dokud se někdy v druhé polovině nedostaneme k zásadnímu zvratu. Chvílemi to pro mě coby čtenáře bylo strašně ubíjející. Zároveň si ovšem musím trochu postěžovat na záporáky. Ačkoliv nejsou nejdůležitější složkou celého komiksu a pravděpodobně nebylo původním záměrem napsat propracované, zlověstné a děsuplné postavy, nemohu se zbavit dojmu, že všichni démoni jsou strašně generičtí. Působí na mě jako bezejmenné figurky na hraní, jejichž jedinou rolí v ději je, aby se objevily na pár sekund a byly v mžiku poraženy. Toť vše. Nezlobte se, ale tohle na mě vážně nefunguje. A abych nezapomněl, závěr by dle mého názoru mohl být mnohem lepší. Neberte mě špatně, otevřené konce nejsou nikdy k zahození, v leckterých případech fungují u fiktivních děl skvěle, ovšem v případě recenzovaného komiksu jsem si říkal, že by bylo lepší, kdyby scénárista přišel s něčím lepším. S něčím, co by nepůsobilo tak lacině a strašně prvoplánově. 



Kdybych to měl nějak shrnout, “Ghost Rider: Return of Vengeance” je ucházející sešit, který vřele doporučuji všem, kteří chtějí nostalgicky zavzpomínat na Ghost Ridera od Howarda Mackieho z 90. let. Dostanete solidní, nenáročný, nijak komplexní, svébytný a od začátku až do konce akčně nabitý příběh, jenž sice není žádná sláva, ale svůj účel plní perfektně a zabaví vás. Ostatní jej klidně mohou vynechat.

2021-02-26

#DP138: Future State: Kara Zor-El, Superwoman

 Autorem článku je Daniel Palička



Scénář: Marguerite Bennet

Kresba: Marguerite Sauvage


V rámci iniciativy Future State jsem se ihned po dočtení “Future State: Green Lantern” vrhnul na druhou supermanskou minisérii, která dosud vyšla. Po podprůměrném “Future State: Superman of Metropolis” přišel na řadu “Future State: Kara-Zor El, Superwoman”, počin, kterého se chopila scénáristka Marguerite Bennet, známá především díky sériím jako Animosity nebo DC Bombshells. Spojila se s kreslířkou Marguerite Sauvage, se kterou se rozhodla uchopit Supergirl, respektive Superwoman, úplně jinak, než jak jsme většinou zvyklí. Otázka ovšem zní: povedlo se jí známou superhrdinku pojmout nápaditě? 



Příběh pojednává o superhrdince Kaře Zor-El, sestřenici Supermana, ze které už dávno není Supergirl, ale Superwoman, protože v daleké budoucnosti dospěla. Sledujeme ji ve chvíli, kdy jednou provždy odešla ze Země a rozhodla se usídlit na Měsíci, kde žije spokojený život. Vše se ovšem změní jednoho obyčejného dne, když na měsíční povrch dopadne vesmírné plavidlo, z něhož vzápětí vyleze tajemná modrá postava, již Superwoman nikdy předtím neviděla. Jak později zjistí, jde o uprchlíci, disponující neobyčejnými schopnostmi, která tají řadu tajemství. Když se spolu dají do řeči, začne se Kara dozvídat mnoho informací, jež jí poodhalí detaily o její minulosti, a zároveň si začne pomalu, ale jistě uvědomovat, že se blíží něco velkého. Pravděpodobně nová tajemná hrozba. Ovšem tradičního supermanovského záporáka v žádném případě nečekejte!     


Abych pravdu řekl, před přečtením samotného komiksu jsem vůbec netušil, co mám očekávat. Karu Zor-El mám v hlavní DCčkovské kontinuitě vcelku rád, ačkoliv její série nejsou vysoce nadprůměrné (spíš naopak) a za jednu z nejlepších superhrdinských hrdinek bych ji v žádném případě neoznačil. Když jsem viděl obálku prvního čísla, byl jsem mírně skeptický, protože soudě dle designu hlavní hrdinky jsem spíš čekal jednoduchou pohádku, než něco seriózního a sofistikovaného. A co víc, ani kreativní tým v čele s Marguerite Bennet mě nikterak neuchvátil. Žádný zázrak jsem tedy nečekal. Po dočtení však musím říct, že taková hrůza to kupodivu nebyla, ovšem že by mi čtení něco předalo, popřípadě mě nějak obohatilo, se také říct nedá.   



Co se týče vypravěčského hlediska, nejedná se o nic převratného. Na jednu stranu musím ocenit originalitu. Pokud bych měl recenzovanou minisérii srovnat s jinými přírůstky z Future Statu, mohu na ní ocenit osobitou tvůrčí vizi, jež je z ní cítit se vším všudy. Supergirl neboli Superwoman je napsaná dost netradičně. Nejde o odvážnou, nebojácnou ochránkyni spravedlnosti. Naopak. V komiksu “Future State: Kara Zor-El, Superwoman” je spíš zobrazena jako něžná, chápavá a křehká dáma, která chce žít poklidný život bez sebevětších komplikací. Jde o unikátní, vskutku atypické pojetí, do kterého by se podle mě za normálních okolností nikdo nepustil. V rámci zápletky máme možnost nahlédnout do jejího nitra, pročítat si její vnitřní monology a naplno prožívat její pocity z daných situací, což perfektně napomáhá k celkovému vyznění některých scén, ať už humorných či smutných, což je chvályhodné. Nicméně, zápletka je na tom o poznání hůř. Je totiž strašně tuctová.  



Neberte mě špatně. Nechci říct, že by mě scénář vysloveně nudil, avšak našel bych v něm hned několik zdlouhavých, místy až nezáživných pasáží, jež by si buď zasloužily výrazné zkrácení, anebo úplné vyškrtnutí z příběhu. Některé části na mě dokonce působily dojmem, jako bych se prokousával hloupoučkým dětským příběhem, což výsledku moc neprospělo. Ano, chápu, šlo o tvůrčí záměr, ale za mě to vůbec nefungovalo. Navíc, nad některými vyprávěcími postupy jsem se smál ještě dost dlouho (vesmírná uprchlice a její schopnosti, hlavní záporák a další). K tomu si ještě jako pravou třešničku na dortu připočtěte strašně idylický konec a nevzejde z toho nic dobrého.  



Důležitým aspektem je však také kresba, která mě už od prvních několika stránek naprosto uchvátila. Nejedná se o standardní výtvarný styl, na který jsme v rámci superhrdinského mainstreamu zvyklí. Čtenář má aspoň šanci okusit trochu jiné pojetí, jež není postavené čistě na perfektně nakreslených akčních sekvencích. Marguerite Savage má svůj styl postavený především na světlých bledých barvách, krásně vynikajících na každičké stránce. Díky tomu jsou jednotlivé panely nápaditější a dokážou upoutat váš pohled. Některé mi utkvěly v hlavě doteď, kupříkladu stránka koncipovaná jako velký barevný ornament nebo dynamické souboje v druhém čísle, fungující především díky zajímavě navrženému panelování. Zajímavých momentů by se ovšem mohlo najít více. Z tohoto hlediska si tedy nemám na co stěžovat. Možná bych mohl vytknout některé za každou cenu roztomilé designy, jež působí strašně rušivě, ovšem to je pouze detail.     



Sečteno a podtrženo, “Future State: Kara Zor-El, Superwoman” je velmi jedinečný kousek. V rámci Future Statu se jedná o jedno z nejosobitějších pojetí etablované postavy DCčka. To musím ocenit. Vypíchnout bych mohl hned několik aspektů, jmenovitě specifický výtvarný styl, originální pojetí Supergirl a snahu o vytvoření něčeho nového. Každopádně, i přesto se nemohu ubránit dojmu, že mi čtení nic moc nedalo. Nepočítám-li jeden ic ve mně pořádně nerezonovalo (až na , spíš naopak, a výsledný dojem ze čtení byl spíše rozporuplný. Ano, rozhodně se nejedná o špatný komiks, to vůbec ne. A ano, minisérie hravě překonává odpad v podobě Viettiho “Future State: The Flash” a řadu dalších kousků, na které si zde, na Comics Blogu, ještě posvítíme. Nicméně, navzdory tomu bych recenzovaný komiks doporučit nemohl. Ti z vás, kteří chtějí zkusit zajímavý, byť vcelku nudný a nezáživný experiment, pak se můžete vřele vrhnout do čtení. Ti ostatní mohou “Future State: Kara Zor-El, Superwoman” ignorovat, protože o nic nepřijdou.       

Přehled titulů, které jsou zahrnuty do iniciativy Future State, naleznete zde.

2021-02-25

#DP137: Future State: Green Lantern

 Autorem článku je Daniel Palička 



Scénář: Geoffrey Thorne, Ryan Cady, Ernie Altbacker, Josie Campbell, Robert Venditti

Kresba: Tom Raney, Sami Basri, Clayton Henry, Andie Tong, Dexter Soy


Po “Future State: Justice League” jsem se vrhnul na čtení další minisérie z iniciativy Future State. Vzhledem k tomu, že patřím mezi obří fanoušky barevného lanternovského spektra, a zároveň miluji Green Lantern Corps, jsem nemohl “Future State: Green Lantern” jen tak minout. Jde o komiks, který je v mnoha ohledech specifický. Zaprvé, není zaměřený čistě na jednoho konkrétního Lanterna, nýbrž na několik různých. Tím se dostáváme k druhé zásadní informaci: kromě hlavního příběhu v komiksu rovněž najdeme čtyři bonusové povídky, kdy každou má na starosti jiný kreativní tým. Na papíře zní tato myšlenka úžasně, nemyslíte? Pojďme se schválně podívat na výsledek. 



Jako první se vrháme na hlavní část minisérie, kterou je “Last Lanterns” od kreativního týmu ve složení scénárista Geoffrey Thorne a kreslíř Tom Raney. Podíváme se v něm do daleké budoucnosti, ve které John Stewart musí coby vůdce elitního týmu mimozemských válečníků bránit planetu Khunds. Nebude to mít moc jednoduché, jelikož se proti němu postaví brutální rasa Khundů, která vede obrovské povstání proti planetě Shaar. Stewart to však nebude mít úplně jednoduché, jelikož přišel o svůj zářivý zelený prsten. A jako by to nestačilo, hlavní Napájecí baterie (v originále Power Battery), patřící celému sboru Green Lanternů k dobíjení energie, není z neznámého důvodu funkční, a tak je nucen se spolehnout především na své bojové zkušenosti. 



Osobně bych neoznačil “Last Lanterns” za nic kdovíjak převratného. Na jednu stranu oceňuji styl psaní, kdy se Thorne snaží vyprávět akčně, svižné a bez jakéhokoliv zbytečného balastu. Klade důraz především na prezentování nelehkého vesmírného konfliktu a odlišnost různých mimozemských ras, což podle mě bylo rozhodnutí ku prospěchu věcí. Nicméně, to nemění nic na tom, že vyprávění se nese v duchu velkolepých akčních sekvencí a pompézních bitev, doprovázených scénámi z raketoplánu a z různých dalších lokalit. V tomto směru příběh drhne, protože navzdory příjemnému tempu, které samotné zápletce ve výsledku dost prospělo, jsem se nemohl zbavit dojmu, že čtu další generické sci-fi, kde jsem něco podobného viděl snad tisíckrát, ovšem zpracované mnohem lépe a působivěji. O pofidérních záporácích, nevýrazných hlavních protagonistech, hravé, ač místy nemastné neslané kresby Toma Raneyho a klišoidním závěru se raději ani nerozepisuji. Mám-li to krátce shrnout, příběh se četl dobře, ale díky velké řadě neduhů a několika vadám na kráse jsem dostal sice příjemný, ovšem ve výsledku dost podprůměrný a ničím vyčnívající komiks. Škoda, z tématu šlo rozhodně vytěžit více. 



Nyní se můžeme přesunout ke zbytku. Jako první se musím pozastavit u povídky “The Taking of Sector 0123”, jež mě mile překvapila. Abychom se nechápali, nejde o žádné mistrovské dílo, ovšem práce s hlavní hrdinkou a její vývoj se mi šíleně líbil. Ačkoliv Jessica Cruz, se kterou jsem se naplno seznámil již v minulosti díky sérii “Green Lanterns” od Sama Humphriese, nepatří mezi mé nejoblíbenější členy Green Lantern Corps, pořád ji považuji za relativně snesitelnou postavu. V povídce, kterou si na starost vzali scénárista Ryan Cady a kreslíř Sami Basri, jsem si ji však oblíbil. Možná za to může zápletka držící pěkně pohromadě, scénář, v němž se nešetří jedním zajímavým momentem za druhým, a vcelku milým výtvarným stylem. Co musím obzvlášť vypíchnout, je využití Yellow Lanternů, kteří si mě dokázali získat již od prvních několika stránek, kdy se naplno projevili v akci, a výborný konec, jenž výsledný dojem ze čtení ještě povyšuje o několik úrovní výš. Jen je škoda, že se pravděpodobně nedočkáme pokračování, jelikož takové zakončení, jaké mi bylo naservírováno, jsem vůbec nečekal. Hned bych si přečetl další díl!  



Přecházíme ke kratičké jednohubce “Book of Guy” od Ernieho Altbackera a Claytona Henryho. Jak již název napovídá, v hlavní roli sledujeme Guye Gardnera, pověstného nabubřelého Lanterna, který se jednoho dne vydá na planetu Rerlin v sektoru 0345. Na ní se seznámí s jejími obyvateli, kteří ho uvedou do jejich kultury. Jak zápletka dopadne, vám prozrazovat nebudu, nicméně vyústění je opravdu k nezaplacení. Jde o kratičký úsek z Gardnerova života, jenž si přečtete, párkrát se během jeho čtení zasmějete, a pak na něj úplně zapomenete. Nic víc napsat nelze. Podle mě jde o nejhorší vedlejší příběh, jaký jsme v rámci “Future State: Green Lanterns” dostali. Osobně bych dal spíš palec dolů.   


“Dead Space” je ovšem mnohem lepší. Hlavní hrdinka, jednoduše označená jako Teen Lantern, je vyslána na svou první oficiální misi. Je přemístěna do Prázdnoty (temné místo, jež je v angličtině pojmenované Void), kde musí přežívat v nehostinných podmínkách. Jediný předmět, na který se může spolehnout, je její vlastní prstýnek, s nímž si může v jakékoliv situaci povídat. Pro mě jde asi o největší překvapení celé minisérie. Zpočátku nevinná, vcelku rozjuchaná zápletka se v druhé polovině změní o sto osmdesát stupňů a najednou nabírá úplně jiný dech. Některé pochmurné momenty mě vskutku překvapily, což myslím jen v dobrém smyslu slova. Nic nepůsobí nuceně. Atmosféra je potemnělá, díky čemuž můžete lépe soucítit s nejistotou a trýzní hlavní hrdinky, a to až tak, že mladé dívenky vám bude při pohledu na některé panely líto. Pointa je pak pravou třešničkou na dortu, která perfektně završuje smutný příběh o temnotě, naději a odloučení od ostatních. Dle mého názoru se jedná o nejlepší povídku, jakou jsem v rámci minisérie četl. Smekám před Josie Campbell, protože napsat takhle krátký, leč silný a úderný komiks, ještě ke všemu s lanternovskou tématikou, umí jen málokdo. Dávám velký palec nahoru! 



A míříme do finále se závěrečným počinem “Recon”, v němž nám Robert Venditti, ostřílený matador, jenž má se psaním Green Lanternů obrovské zkušenosti, naplno dokazuje, jak bravurně se dá odvyprávět výprava po vesmíru v malém vesmírném plavidle jen pomocí sledu výborně nakreslených a skvěle načasovaných akčních scén, které nejenom že jsou dynamické, ale zároveň ohromující. Doslova! Venditti se s výběrem Dextera Soye na post kreslíře prostě netrefil vedle. Po vypravěčské stránce jde o svižný akčňák, který funguje perfektně. Možná jenom konec by mohl být o něco lepší.



Hlavní příběh minisérie “Future State: Green Lantern” z pera Geoffreyho Thorna sice neobstál, bonusové povídky však hravě dokazují, že když se lanternovské mytologie chopí ostřílení tvůrci, kteří mají co říct, vznikne koherentní, vyvážená a ve výsledku zcela funkční antologie, jež svými kvalitami může zaujmout nejen věrné fanoušky Green Lantern Corps. Zda se jedná o sbírku, která stojí za váš čas, je otázkou, protože podle mě nejde o komiks, jenž by svými povídkami dokázal zaujmout úplně všechny. Nicméně, i navzdory tomu bych “Future State: Green Lantern” mohl zařadit mezi lepší kousky, které v rámci iniciativy vyšly. Ale uznávám, že o bezchybný počin se rozhodně nejedná.

Přehled titulů, které jsou zahrnuty do iniciativy Future State, naleznete zde.

2021-02-24

#DP136: Future State: Justice League

 Autorem článku je Daniel Palička



Scénář: Joshua Williamson, Ram V
Kresba: Robson Rocha, Marcio Takara 

Po katastrofě gigantických rozměrů jménem “Future State: The Flash”, kterou si Barry Allen, ani Wally West v žádném případě nezasloužili, se vrháme na zhodnocení další minisérie z iniciativy Future State. Tentokrát přišla na řadu “Future State: Justice League”, ve které se nám představuje nově zformovaná Liga spravedlnosti plná mladých, neokoukaných hrdinů, kteří titul maskovaných ochránců přebrali po svých známějších předchůdcích. Musím uznat, že tým, ač je na první pohled rozmanitý a vskutku pestrý, mě spíš odpuzoval a ještě než jsem se vrhnul na čtení, byl jsem k němu dost skeptický. Přece jenom, většinu mladistvých ochránců spravedlnosti - nepočítám-li Jona Kenta (Supermana) a Yaru Flor (Wonder Woman) - jsem neměl tu čest poznat v jiných sériích, protože jsem se k nim v době psaní recenze ještě nedostal. A to ani nezmiňuji fakt, že někteří členové se zde objevují úplně poprvé, tudíž jsem vůbec netušil, co od nich mám očekávat. Nicméně, i navzdory jisté skepsi a pocitu pomyslné nejistoty jsem se nakonec odhodlal. Jméno “Joshua Williamson” na postu scénáristy mě totiž přesvědčilo. Přece jenom, jde o jednoho z mých oblíbených současných autorů, který bezpochyby má talent na napsání poutavé, přitom strhující zápletky, a tak jsem neváhal a vrhnul se na čtení. Nyní se však nabízí otázka: Dokázal mě svým pojetím Ligy spravedlnosti oslnit? To se dozvíte v následující recenzi. 



Co se týče příběhu, ten je - jak už bývá u Future Statu zvykem - zasazen do daleké budoucnosti. Ocitáme se v období, kdy starou Ligu nahradila zcela jiná. Jak se dozvíme hned v úvodu, tým ve složení Superman (Jon Kent, syn a zároveň následovník původního Supermana), Wonder Woman (Yara Flor, která titul hrdinské bojovnice přebrala po princezně Dianě), Batman (pravděpodobně černoch, jehož identita nám je utajena), Flash (mladík Jess Chambers), Aquawoman (dcera Arthura Curryho, původního Aquamana) a Green Lantern (černoška Jo Mullein) za sebou mají již nespočet bitev s mocnými vládci z jiných planet, potrhlých šílenců bez špetky slitování nebo zlosyny z různých koutů Země. Skupina se již dokázala naladit na správnou notu. Úspěšně se scelila a vztahy mezi hrdiny se veskrze ustálily. Liga se nyní musí po velkolepých konfliktech vrhnout na vyřešení vcelku komorního případu. Jejich největší protivníci, členové pověstné Legie zkázy (v originále Legion of Doom), jsou všichni do jednoho nalezeni mrtví. Byli zavražděni neznámo kým. Proto musí superhrdinská formace jednat a co nejdříve najít pachatele, který za tímto trestuhodným činem mohl stát. 



Děj je, nutno podotknout, velmi zajímavý, minimálně tedy v první polovině. Zamlouvá se mi styl, jakým Williamson dílčí kousky scénáře krásně rozehrává a servíruje je čtenáři přímo pod nos. Během prvních několika stránek se dozvíme ty nejdůležitější detaily ohledně jednotlivých členů, díky čemuž si k nim můžeme lépe utvořit vztah, zároveň se však nezapomíná ani na to, aby vyprávění odsýpalo. Tempo komiksu je svižné, což se hodí pro účely akčních sekvencí, které díky tomu mají spád a dynamiku. Scénárista samozřejmě nezapomněl ani na klidnější pasáže, jež nám v příměřených dávkách servíruje zejména na začátku a příležitostně i v druhém sešitě. Všechno zkrátka funguje, jak má, a minisérie drží pěkně pohromadě. O to větší škoda je, že se celek zásluhou slabší druhé poloviny rozsype jako domeček z karet a jediné, co následuje, je sled klišoidních, nikterak originálních zvratů a momentů, jež v kontextu celé minisérie vůbec nefunguje. Neberte mě špatně, Williamson se snaží, ovšem ve srovnání s první půlkou jde o kvalitativní sešup. Nicméně, vyústění spolu se závěrem funguje, to naopak musím vypíchnout.



Nyní přejdeme k postavám. Ty si mě dokázaly získat už od prvních několika stran. Co se mi zamlouvá ze všeho nejvíce, jsou vzájemné interakce, které jsou funkční a nejsou patetické. Scény, kdy spolu hrdinové komunikují, navazují mezi sebou vztahy, jsou jedny z nejpamátnějších. Za pomyslný vrchol považuji důležitý moment mezi Supermanem a Wonder Woman, díky kterému mi Williamson nejen ukázal, jak kvalitně mohou být napsáni hlavní protagonisté, ale také to, že nová Wonder Woman má coby postava co nabídnout. Teď mě neberte špatně, v recenzi na “Future State: Wonder Woman” jsem psal, že i přes počáteční rozpaky a nemastný neslaný začátek si mě dokázala získat. Ovšem až v Justice League jsem si k ní dokázal utvořit větší citové pouto, což je chvályhodné. Co se týče ostatních postav, ty mě taktéž dokázaly zaujmout. Jediní dva, kteří mi moc k srdci nepřirostli, byli Green Lantern a Batman. U Batmana, po celou dobu vyprávění tajemného jako hrad v Karpatech, by to ještě nevadilo, protože se o něm více dozvím až po dočtení minisérie “Future State: The Next Batman” od Johna Ridleyho, avšak u Jo Mullein už to potíž je, vzhledem k tomu, že by se v žádné jiné minisérie objevit neměla. Právě Lanternce, ačkoliv dostane prostor na projevení svého charakteru, by slušel nějaký samostatný komiks, popřípadě kratší povídka v antologii či jiné sérii z Future Statu, protože takhle je to pro mě jen generická, ničím ohromující hrdinka, jež dříve nebo později zapadne. 



Ke kresbě bych neměl jinak závažné výhrady. Zpočátku jsem si na ni musel dost zvykat, poněvadž mi jednodušší, místy strašně nevýrazný styl, založený především na výrazných designech postav a jemnějších linkách, postupem času jsem si ji však oblíbil. Robson Roch kreslí velmi specificky. Pokud vám tedy výtvarná stránka zpočátku nesedne, nezoufejte. Zkuste číst dál a možná změníte názor. To se mi ostatně přihodilo. 



To bychom měli hlavní příběh. Kromě něj však v minisérii taktéž dojde řada na dvoudílnou, samostatně fungující povídku “Justice League Dark: Prophéties” od Rama V a Marcia Takary. Ti se, na rozdíl od jejich kolegů, nesnaží prezentovat kosmopolitní, diverzní a nikdy předtím neviděné složení Temné ligy spravedlnosti. Namísto toho vsází na osvědčené postavy, které patří k základním kamenům týmu. Kromě Constantina se tak v příběhu, v němž se uskupení bude muset potýkat se zlověstnými stvůrami, objevují staří známí jako démon Etrigan, Zatanna nebo detektiv Chimp. Zápletka, přestože v ní dojde k několika pěkným interakcím a překvapivým momentům, mě moc neuchvátila. Byla strašně rozvleklá, nijaká a strašně nezáživná. Takarova kresba bohužel nedokázala zachránit celek, který není špatný, ale mohl být o několik úrovní výš. Kdybych si “Prophéties” přečetl ještě jednou, možná bych povídku ocenil mnohem více. Kdo ví? Jenomže nemám důvod se k ní v tuto chvíli vracet. Osobně doufám, že pokračování, kterého bychom se již brzy měli dočkat v plánované Lize spravedlnosti od Bendise, bude o něco lepší. Jak jsem se již několikrát přesvědčil, Ram V je tvůrce, jenž umí napsat solidní příběh, takže tohle beru jen jako slabší chvilku. Příště by to mohlo být lepší. Nechme se překvapit! 



Co říct závěrem? Když jsem “Future State: Justice League” dočetl poprvé, byl jsem zprvu zklamaný. Poté jsem se však nad jednotlivými aspekty zamyslel a došel jsem k názoru, že jde o příjemnou, sem tam klišoidní minisérii, jejíž hlavní část exceluje především v komorní rovině, během níž má scénárista možnost rozvinout charakter hlavních postav. I přes slabou druhou polovinu a několik drobných vadách na kráse jsem si čtení užil. Bonusová povídka od Rama V je pak slabý odvar, který mě moc neohromil, ovšem pár pozitiv bych přece jenom našel. Pokud beru obě povídky jako jednotný celek, čtenář dostane nadprůměrný, vcelku vydařený počin, jenž nepatří mezi kvalitativní špičku iniciativy Future State, navzdory tomu si však udržuje vcelku solidní kvalitu. Ve srovnání s minule recenzovanou hrůzou jde o nebe a dudy.    


Přehled titulů, které jsou zahrnuty do iniciativy Future State, naleznete zde.

2021-02-23

#2140: Pokémon - Red a Blue 2



Pokémon - Red a Blue 2 (Pocket Monsters Special 2)

Vydalo nakladatelství Crew v brožované vazbě v roce 2020. Původně vyšlo jako "Pocket Monsters Special 2" v roce 1997. České vydání má 216 stran a prodává se v plné ceně za 229 Kč.
Knihu zakoupíte se slevou v knihkupectví Minotaur.

Scénář: Hidenori Kusaka
Kresba: Mato

Pokud budeme knihu "Pokémon - Red a Blue 1" vnímat jako uvedení do děje, seznámení se s postavami se světem, který Red obývá a po němž cestuje, pokud to budeme brát jako první nakouknutí do světa Pokémonů, tak kniha "Pokémon - Red a Blue 2" už pracuje s tím, že ten svět známe a chceme vědět, co bude s Redem dál, jak se v tom světě popere se všemi překážkami, které se mu postaví do cesty, a jestli využije možnosti, jež se mu naskytnou. I tentokrát je řešen děj především epizodně, kdy se zdá, že na sebe jednotlivé příběhy nenavazují, ale jsou to Rakeťáci, kdo je spojuje, tedy samozřejmě kromě postavy samotného Reda, jež je spojujícím článkem všech příběhů a neobjede se bez něj žádný. Každý se točí jen kolem něj, a pokud se objevují nové postavy, tak jen proto, aby se s nimi mohl spolčit, něco se od nich naučit, nebo s nimi bojovat.


Docela zajímavou postavou, která se v komiksu "Pokémon - Red a Blue 2" objevuje, je Green. Je to dívka a je jakousi variantou k hlavním hrdinům - Redovi a Blueovi. Red je tedy kladným hrdinou, Blue je tím, který je vždy trochu před Redem, ale chybí mu určitá pokora, kterou Red má. Green je také trochu odkaz na to, že se původní hry pro Nintendo jmenovaly právě Red a Green, kdy Green bylo použito pro japonský trh, pro trh mezinárodní se jméno této verze změnilo právě na Blue. Takže je to vlastně takový milý odkaz na to, jak to bylo s historií vydávání původních pokémoních her. Teď se možná dá očekávat, že přijde i postava, která se jmenuje Yellow, protože i tohle byla verze, která se objevila na japonském trhu. Na japonském trhu se jednalo o čtvrtou hru ze světa Pokémonů, ale na mezinárodním trhu šla Yellow jako třetí, tedy následovala hned za Red a Blue.


Ale zpět k manze "Pokémon - Red a Blue 2". I když se tu rozvíjí - ne moc okázale a dlouze - vztah Reda s novou postavou, s Green, tak o něco důležitější je to, jak se rozvíjí jeho vztah k Rakeťákům. Ti se mu dostávají do cesty stále více a více, a tak s nimi musí bojovat, anebo alespoň pomáhat těm, kteří se dostali do kontaktu s Rakeťáky jako první a zůstali díky tomu v problémech. A že to nejsou mnohdy problémy malé, třeba tu máme epizodu, kde jsou duchové, a to jsou přece jen Pokémoni, kteří mohou být docela děsiví. I tohle je na manze "Pokémon - Red a Blue" docela pěkné - skutečnost, že se dovídáte o tom, jaké druhy Pokémonů existují, jak jsou různé, jak se od sebe odlišují. A mimochodem, je docela zajímavé je vidět v příběhu, přece jen trochu jinak, než jsou vidět třeba v aktuální Pokémon GO hře, kde jejich odlišnost v prostředí zaniká a projeví se jen silnými stránkami a slabinami v bojích. V komiksu je vidět, jak se Pokémoni podle svého druhu vyskytují na jiných místech, příběh díky jejich druhu nabývá trochu jiný žánr apod.


S knihou "Pokémon - Red a Blue 2" se to má podobně jako s jejím předchůdcem "Pokémon - Red a Blue 1". Je to kniha, která na chvíli zabaví, ale není to něco, co za každou cenu nadchne lidi, kteří nejsou fanoušky hry nebo seriálu. Je to manga primárně určená pro fanoušky, je pobaví, jim ukáže, jak také může jejich oblíbený svět vypadat a třeba si tu najdou i svoje oblíbené příběhy, protože v nich budou vystupovat Pokémoni, které mají rádi. A je fajn, že tu není tak okatě zaměřeno na Pikachu jako třeba v seriálu, i když i zde má logicky své místo. Holt Pikachu se stal až moc velkým tahákem, než aby se bez něj komiks obešel. U knihy "Pokémon - Red a Blue 2" kvituji hlavně skutečnost, že zde příběh jako celek získává větší pospolitost a že se dění někam posouvá, nejsou to jen nezávislé epizodky. Čtenáře pak mnohem více zajímá, co bude dál a jestli Red dosáhne nějakého z cílů, o něž usiluje. Pak se i docela těším na třetí díl.

Na Comic Blogu najdete recenzi na knihy:

2021-02-22

#DP135: Future State: The Flash

 Autorem článku je Daniel Palička 



Scénář: Brandon Vietti 

Kresba: Dale Eaglesham, Brandon Peterson, Will Conrad


Jednou za čas se stane, že si přečtete komiks, který se vám zpočátku zdá jako ryze průměrný, ovšem po dočtení nad ním začnete přemýšlet a uvědomíte si, o jak velkou hromadu hnoje, slušně řečeno, šlo. To však není celé. Ze všeho nejhorší je moment, kdy usednete za počítač s cílem napsat kritickou recenzi, a po několika minutách strávených před monitorem, dívajíce se na soubor v Drivu, zjistíte, že nevíte, co byste měli psát. Přitom celou dobu chcete nějak začít. Ach jo, řeknete si, to nebude úplně brnkačka. A tak uvažujete nad tím, jak začne první věta. Jenomže se nedaří. A tak přemýšlíte, přemýšlíte… a nic! Podobný zážitek jsem měl při psaní recenze na “Future State: The Flash”. Abych pravdu řekl, psaní mých osobních dojmů u následujícího kousku byl docela porod. Na jednu stranu jsem dokonale věděl, co bych chtěl napsat, a v hlavě jsem měl jasně vytvořený názor. Na druhou stranu, převedení do psané formy pro mě výjimečně byla výzva, jelikož o Flashovi od Brandona Viettiho se obsáhlý text vážně napsat nedá. Proto je ostatně následující článek kratší, než jak je u mě obvykle zvykem.



Co jsem si pročítal různé zahraniční databáze, včetně populárního Goodreads, nejsem jediný, kdo považuje “Future State: The Flash” za kreativní dno iniciativy Future State. Fanoušci se shodli, že jde o jeden z nejhorších, ne-li možná o úplně nejhorší titul, jaký mohli číst. Upřímně, není se čemu divit. Když se totiž podívám na koncepci, mám pocit, jako bych četl výtvor tvůrce, jemuž je naprosto jedno, jak naloží s oblíbenými hrdiny. Nezáleží mu na jejich vývoji, zároveň mu ani nejde o to vykonstruovat zajímavý příběh s nečekanými zvraty a se skvělým vyústěním. Neberte mě špatně, příběhy z temné budoucnosti, ve které superhrdiny vidíme v nelehké situaci, mohou fungovat, ovšem aby fungovaly, musí do nich autor vložit kapku jasné tvůrčí vize, špetku unikátnosti, díky níž se bude počin vymykat, a ždibec funkčních nápadů, které nepůsobí prvoplánově, ani lacině. Vietti naneštěstí nepřidal do receptu nic z výše uvedeného, a tak nám nakonec ukuchtil slepenec nápadů, působící značně nedotaženě. A když už se přece jenom najde nějaká idea, která by mohla při troše štěstí fungovat, je pohřbena ve změti zmatečných vyprávěcích strategií, jež si nedokážu ani po dočtení vysvětlit. 



Už zápletka je kamenem úrazu. Podobně jako všechny předchozí minisérie, se i tato odehrává v daleké budoucnosti. Sledujeme Flashe a několik jeho věrných společníků, kteří společně vyráží na misi, během níž se musí vypravit do laboratoře zaporáka Thinkera. Budiž, start nebyl nijak převratný, ale byl relativně snesitelný. Pak ovšem přijde obrat o sto osmdesát stupňů a během retrospektivního vzpomínání Barryho Allena na nelehkou minulost zjišťujeme, že hlavním záporákem je Wally West, ze kterého se zásluhou mocné kletby stal záporák, jehož jediným cílem je zničit všechny hrdiny, kteří se mu postaví do cesty. A tím se dostáváme asi k největšímu problému. Víte, jak jsem si v recenzi na sešit “Dark Nights: Death Metal - Speed Metal” stěžoval na přístup DCčka k Wallymu, který byl v posledních několika letech katastrofální? Tak tady se bohužel projevuje v celé své kráse. Proč proboha musí z jedné z nejpropracovanějších flashovských postav dělat chladného vraha bez špetky soucitu? Tohle pojetí mi vadilo už v době, kdy vycházela maxisérie “Heroes in Crisis”, a vadí mi i tady. Opravdu má něco takového vydavatelství zapotřebí nám, fanouškům, předkládat? Nerozumím, čeho tím docílí, zvlášť když je Wally v komiksu napsán naprosto příšerně. Scény z druhého sešitu minisérie raději ani nekomentuji, neboť právě ty jsou pravým důkazem toho, jak můžete úžasnou postavu čtenářům znechutit. 



Wally West však není jedinou vadou na kráse. Jak jsem již psal výše, scénárista Brandon Vietti se vůbec nesnaží pojmout zápletku originálně. Namísto toho pracuje s otřepanými klišé, nefunkčními vypravěčskými postupy a neefektivními. Postavy, Flashe vyjímaje, vás ničím neohromí a po celou dobu čtení si k nim nedokážete utvořit vztah. Co se týče kresby, ani ta nezachrání výsledný dojem. Dobrá, Brandon Peterson ze všech výtvarníků odvedl nejlepší práci a snažil se ze sebe vydat co nejlepší výkon. Kresba od ostatních je jedním slovem hrůza. O vyústění zápletky a trapné závěrečné bitvě se raději ani nerozepisuji.



Inu, tohle se prostě nepovedlo. “Future State: The Flash” je nudný, generický a ničím vybočující komiks, který raději ani nečtěte. Proč nestojí za vaši pozornost, jste se již dočetli výše, takže to snad nemusím nijak zvlášť rozvinout. A nyní nezbývá nic jiného, než jenom dodat, že minisérii byste se měli vyhnout obloukem. Za váš čas vůbec nestojí. Pokud jste ovšem masochisté a toužíte po čistém utrpení, pak je flashovské peklo Brandona Viettiho určeno přímo pro vás.  


Přehled titulů, které jsou zahrnuty do iniciativy Future State, naleznete zde.

2021-02-19

#DP134: Future State: Wonder Woman

 Autorem článku je Daniel Palička 


Scénář: Joëlle Jones

Kresba: Joëlle Jones


S Wonder Woman mám obecně složitý vztah. Z pověstného Triumvirátu (v originále Trinity) ji považuji za nejslabší postavu, minimálně co se osobnosti týče, a pokud bych měl mluvit o komiksech, jsou vesměs dobré, ale že by na mě měly obří dopad, se v žádném případě říci nedá. Ať už beru v potaz komiksy vydané česky nebo několik titulů, jež jsem mohl číst v angličtině, žádný ve mně nic moc nezanechal. Neberte mě špatně, to, co jsem měl tu čest číst, bylo vesměs příjemné čtení, které jsem si relativně užil, ovšem nejednalo se o nejkvalitnější kousky široko daleko. Mám-li srovnávat s Batmanem nebo Supermanem, tito dva mají na kontě tunu příběhů, na nichž bych mohl prezentovat jejich propracované a sofistikované osobnosti. U princezny Diany z Themysciry bych hledal marně. A upřímně, ani na filmovém plátně mě moc neuchvátila. Moderní filmová verze v podání herečky Gal Gadot sice vypadá nádherně a její osobnost je přece jenom trochu propracovanější, samostatné filmy však nebyly žádná sláva. První díl byl ucházející průměr, dvojka, pojmenovaná “Wonder Woman 1984”, byla ryzí fiasko.  



Proč o tom všem vůbec píšu? Protože “Future State: Wonder Woman” nám představuje novou, zcela unikátní Wonder Woman, která se v superhrdinském světě ještě nikdy předtím neobjevila. Nová Wonder Woman, pravým jménem Yara Flor, je polobohyně patřící do čela Amazonek z Amazonie. Titul Wonder Woman si vysloužila kvůli nepřítomnosti původní Wonder Woman, již zmíněné princezny Diany. Jen tak pro zajímavost, v tomto směru se nepřímo odkazuje na události z eventu “Dark Nights: Death Metal”, především na velkolepý závěr. Nicméně, tato mladá hrdinka vyniká hned v několika směrech. Prvně, je mladší, takže ačkoliv je obdařena nadlidskou silou a schopnostmi, za které by se nemusel stydět ani obyčejný smrtelník, nemá moc zkušeností. Svou cestu si teprve vytyčuje, takže v jejím životě ji čeká ještě nespočet důležitých okamžiků . Kromě toho je součástí nově formované Justice League, v jejímž čele stojí především mladí superhrdinové (mohu vám zaručit, že brzy na její vlastní komiks dojde řada). A jako by to nestačilo, má snědou pleť. Je to dáno tím, že se původně narodila v Amazonském deštném pralese. Navzdory tomu je součástí ostrova Themyscira, kde pomáhá statečným Amazonkám v boji proti mýtickým potvorám. 



Tím se dostáváme k příběhů. Hlavní dějová linie nás zavede do úplně jiných končin, než na jaké jsme obvykle zvyklí. Nečekejte žádný svět lidí, ani dobrodružství na ostrově. Ne, tentokrát se vydáme do srdce Jižní Ameriky, kde se Yara zprvu musí vypořádat s krvelačnou nestvůrou, načež je nucena se se svou mladou společnicí Caiporou vydat na neočekávanou výpravu, během které bude mít za úkol zachránit jednu ze svých nejbližších. Na její výpravě ji čeká řada nelehkých výzev, takže v žádném případě nepůjde o procházku růžovým sadem. Jak si bude počínat a zda se jí podaří překonat všechny překážky, které jí osud strčí pod nohy, vám samozřejmě neprozradím.



Nejprve bych se rád vyjádřil k zápletce. Ta je podle mě na velmi slušné úrovni. Scénáristka Joëlle Jones píše svižně a úderně, což se projevuje hned v několika směrech. Nesnaží se zbytečně utápět v rozsáhlých popisech lokací, ani zabředávat do sáhodlouhých konverzací. Příběh zběsile odsýpá od začátku až do konce, přičemž tempo je rychlé a zběsilé. Rychlost vyprávění, jak jsem se mohl již od prvních stránek sám přesvědčit, výsledku prospívá, jelikož lépe vyniknou dynamické akční sekvence, v nichž Yara bojuje proti monstrózním stvůrám, a vyprávění je tak o poznání poutavější. Zároveň musím vypíchnout dialogy. Ty jsou kratší, díky čemuž lépe připomínají reálnou lidskou řeč. K postavám si rázem můžete o to více utvořit citové pouto a můžete si k nim utvořit osobní sympatie, což vede k tomu, že se vám v cuku letu zaryjou do paměti. Nejlépe to je znát především u hlavních aktérů.



Co mohu bezpochyby označit za největší pozitivum komiksu “Future State: Wonder Woman”, je výtvarná stránka. Jones se kromě scénáře chopila i kresby, takže měla kompletně volnou ruku. Mohla si ji udělat přesně podle svých představ a nemusela být jakkoliv limitována, což je na výsledku dost znát. Na každé stránce se mohla maximálně vyřádit. Vyhrála si s každičkým detailem a s každým odstínem. Z panelů doslova září rozmanitá paleta barev, kterou využila, jak nejlépe mohla. Barvičky jsou tak nádherné, že pokaždé perfektně doplňovaly jednotlivé scény. A co víc, díky nim je akce - minimálně po vizuální stránce - o několik úrovní výš, o čemž se například můžete přesvědčit v přiložené ukázce, ve které můžete vidět hlavní hrdinku ve chvíli, kdy vytasila svůj meč a jedním silným švihem odsekla hlavu příšeře. Pochválit taktéž musím práci s prostředím, kdy i sebemenší detail naplno vynikne, a designy jednotlivých postav, ať už lidských, zvířecích či božských, jež jsou jedním slovem nádherné.    


Abych jenom nechválil, musím zmínit i pár negativních aspektů. Jako první bych se rád vyjádřil k hlavní hrdince. Ta si mě totiž zpočátku vůbec nedokázala získat. Pominu-li její vizáž, neměla mě čím pořádně nadchnout. Od druhé poloviny jsem si k ní naštěstí dokázal utvořit nějaké citové pouto, což bylo částečně způsobeno tím, že jsme se konečně dozvěděli něco málo o její minulosti, ale trvalo to. Ano, občas sice dojde na situace, kdy se jí něco nepodaří, ovšem z větší části ji sledujeme v situacích, kdy všechno s přehledem zvládá, což postavě moc neprospívá. Neberte mě špatně, Yara není špatná. Čím více titulů jsem s ní četl, tím více jsem si ji dokázal oblíbit, ovšem v recenzovaném komiksu mě více než ona bavila mytologie okolo. A co mi vadilo ještě více, je délka. Opět se v rámci iniciativy Future State projevuje fakt, že dva sešity jsou strašně málo na odvyprávění kompaktního příběhu. Ačkoliv se scénáristka snaží, seč jí síly stačí - a že to opravdu zvládá se ctí - i tak bych mohl poukázat na několik vybraných pasáží, které byly buď urychlené nebo značně okleštěné. Zkrátka a dobře, stačil by jeden sešit navíc a výsledek by byl ještě lepší. Takhle jsem si po dočtení jen řekl: „Sakra, to uběhlo nějak rychle! To vážně nevyšel ještě jeden sešit?“



Navzdory těmto nedostatkům jsem si komiks neskutečně užil. Osobně vnímám “Future State: Wonder Woman” jako akcí napěchovanou, nádherně nakreslenou a mytologicky bohatou minisérii, jež je na kvalitativně vysoké úrovni. Čtení jsem si užíval od začátku až do konce, přičemž Joëlle Jones mě přesvědčila o svých kvalitách natolik, že si od ní někdy v budoucnu snad přečtu ještě jiný počin. Jistě, o jejím výtvarném nadání jsem věděl již předtím, nicméně její autorské projekty šly docela mimo mě. Možná se jim někdy časem budu na Comics Blogu detailně věnovat. Každopádně, v tuto chvíli řadím minisérii ve svém osobním žebříčku titulů z Future Statu na první příčku. Uvidíme, zda ji něco překoná, protože nastavila laťku hodně vysoko.


Přehled titulů, které jsou zahrnuty do iniciativy Future State, naleznete zde.