Joann Sfar mě nadchnul svým "Donžonem", který tedy není pouze jeho autorským dílem, ale pomáhal ho vytvářet. Kniha "Malý Upírek" už pro mě až takové příjemné překvapení nebylo. Kniha, která má svoje kvality, a to jak pro čtenáře dospělého, tak i pro čtenáře dětského. Udělat knihu, která je snesitelná pro obě skupiny a oběma něco dá, většinou něco odlišného, není vůbec jednoduché, a myslím si, že Joann Sfar neuspěl úplně na celé čáře. Po přečtení druhé knihy ze série "Malý Upírek" však musím konstatovat, že tohle rozhodně není špatné čtení a že ty příběhy opravdu mohou zaujmout. Ne většinu, ale každý by si v nich mohl něco najít.
Témata, kterými se Joann Sfar zabývá, jsou obecně dospělá, jsou však přenesena do světa dětského, do postav, které mají dětské vlastnosti a mohou se k dítěti dostat blízko. Joann Sfar toho nezneužívá a nesnaží se ani podbízet, ale přesto čtenáři do jisté míry "cpe" svůj pohled na vybraná témata. Nutno však podotknout, že jeho pohled může být snadno přijat jako ten správný a čtenář s ním může snadno souhlasit. Tohle platí například v případě druhého příběhu, který je do knihy zařazen, příběhu, který se jmenuje "Malý Upírek a dům, který vypadal normálně".
Když už jsem začal druhým příběhem, tak rovnou pojďme na něj. Je to příběh bez Michela, kde Upírek poznává nové postavy, ale většinou takové, s nimiž by se už nejspíš neměl v dalších dílech setkat. Dostává se do zvláštního domu, který na první pohled skutečně vypadá normálně, ale při bližším prozkoumání snadno zjistí, že tady něco nefunguje. A Sfarova imaginace se rozjíždí na plné obrátky. V až surrealistických scénách sledujeme to, jak jsou lidé hloupí, jak zbraně vládnou světu a jak moc jednoduché je nic nedělat, i když má člověk moc svět změnit k lepšímu. Tohle je rozhodně ten nejdospělejší příběh, jaký série "Malý Upírek", jak u nás zatím vyšla, obsahuje. Pro dítě to bude jen dobrodružná cesta, ale dospělý čtenář v tom může najít spoustu problémů, které trápí dnešní svět. Nenajde zde pravděpodobně odpovědi, ale už jen pro to zamyšlení stojí za to si tenhle druhý příběh přečíst.
A teď k tomu prvnímu, který se jmenuje "Malý Upírek a spolek ochránců psů". Tenhle příběh se již nesnaží mít až tak velký společenský přesah, ale i tak se zaměřuje na celkem důležitá témata. Především pak na přátelství a také dětskou bezprostřednost. Tohle jsou atributy, které k životu patří a z kterých vycházejí zajímavé příběhy. Ten Sfarův zase až tak zajímavý není, ale když už nic jiného, celkem zajímavou optikou se dívá na smrtelnost, což je sám o sobě vrchol tohoto komiksu, který je rozpracován až na úplně poslední stránce.
Joann Sfar mě pořád nepřesvědčil, že vlastně víc, co chce "Malým Upírkem" říct. Zabývá se podobnými tématy jako v celé své tvorbě, jen to dal do jiného prostředí. U prvního příběhu hororovost prostředí nevyužil vůbec, u druhého se mu podařilo dát ději ten správný, surrealistický, děsivě snový nádech, který by měl dobře zapůsobit i na dospělé čtenáře. V sérii zatím vyšlo sedm sešitů, poslední v roce 2005. U nás zatím jen čtyři. Jsem docela zvědavý, zda se dočkáme i dovydání zbytku, ale trochu se bojím toho, že tenhle komiks se trochu minul a mírně zapadl. Asi trochu neprávem, ale je pravda, že jeho absence ve vaší knihovně, vás asi moc trápit nebude
Žádné komentáře:
Okomentovat