Skoro to vypadá, že série "Útok titánů" začíná nabírat pořádné obrátky, protože se zde konečně začínají odhalovat některé další skutečnosti, jež jsou důležité pro pochopení celého dění. Tohle je něco, co Hadžime Isajama musí dávkovat, protože jinak by se příběh nikam nevyvíjel a jinak by také nebylo možné udržet čtenářovu pozornost. Hadžime Isajama tohle udělal na začátku dobře - přišel se zajímavým námětem a pak kolem něj nechal postavy trochu poskakovat, nechal je trpět a myslet si, že ví dost na to, aby se s titány mohly utkat. Teď ale došel k tomu, že jejich představy bortí od samotných základů, protože všechno je podle všeho jinak, než si obyvatelé města za hradbami mysleli.
Začátek mi přišel trochu hektický a přiznám se, že jsem se ztrácel v postavách a netušil jsem někdy, na koho se vlastně dívám, jaký příběh jsem to začal sledovat. V několika případech mi i přechody mezi jednotlivými scénami přišly tak nějak skokové a podivné, že jsem se trochu ztrácel. Ale nakonec stačilo jen číst dál, dát si všechno do souvislosti, a zjistit, že všechny ty postavy, které jsme sledovali, jsou důležité a budou mít vliv na další dění, které se nám částečně odhalilo už v této knize. Ke skutečnému prozření nejen postav, ale i čtenářů musí dojít až v dílech následujících. Přesto budete mít pocit, že těch postav je někdy až moc a mnohdy jen proto, aby mohly umírat jen ty méně zajímavé. Hadžime Isajama se přesto jeví jako autor, který si maximálně uvědomuje seriálovost svého námětu, a tak tomu přizpůsobil tempo. Není zbytečně zkratkovitý, ale není ani roztahaný jako Hiroja Oku v sérii "
Gantz".
Každé další nahlédnutí do světa titánů a každé další odhalení vedou k tomu, že máte pocit, že je všechno jen úděsnější a neutěšenější. Jako kdyby se z příběhu postupně vytrácela naděje, s čímž jen souzní i to, jak Hadžime Isajama kreslí obličeje postav. Eren je naprostým ztělesněním deprese, únavy, zděšení a beznaděje. A tváří se tak v podstatě celou dobu. To je prostě něco, co na vás musí udělat dojem, co na vás nějakým způsobem útočí. Kresba pak souzní s tím, jak se celou sérií prolíná poměrně silná společenská kritika, která se ukazuje i tady, a to především v tom, jak je moc v rukou jen některých, a oni rozhodují o tom, co mohou obyčejní vědět a co nikoli. Nabízí se pak otázka, jestli ti, co rozhodují, mají skutečně dostatečné schopnosti k tomu, aby rozhodovat měli.
Odpověď na tuhle úvahu ale neznáme, protože máme pořád strašně málo informací. Sérii ale nechybí akce, nechybí zde zajímavá odhalení, díky nimž vyvstávají další otázky (například nová forma titána anebo třeba i samotné finále knihy), ale je zde i prostor pro trochu zamyšlení nad tím, jak vlastně funguje společnost. Tohle všechno dává dohromady velmi příjemnou kombinaci, která jen ukazuje, že i mainstreamová manga může být zábavná a přitom přemýšlivá. Nemyslel jsem si, že tohle někdy řeknu, ale "Útok titánů" se dostal do fáze, kdy mě baví mnohem více než "
Gantz", jenž mi od první knihy učaroval. Teď ale přešlapuje na místě, kdežto "Útok titánů" směřuje zajímavě kupředu.
Žádné komentáře:
Okomentovat