Co se sérií, když se nechcete autor příliš rychle dostat na její konec? Uděláte jednoduchou věc. Vložíte do příběhu nějakou tu epizodu, která neposouvá hlavní dění, ale která vysvětluje chování některých postav anebo má vliv na děj, který bude následovat. Přesně tohle udělal Hadžime Isajama. Místo toho, aby se věnoval tomu, jak komunita za hradbami přijme Erena a jeho velmi speciální schopnosti, nakonec se rozhodl, že se pustí do flashbacků, které zabírají velkou část knihy a osvětlují nám, jak je možné, že je Eren tak schopný, ale stejně tak představuje i další postavy, které jsou v podstatě epizodní, ale je díky nim možné načrtnout nějaké ty emotivní scény.
Kniha obsahuje celkem pět původních kapitol série a rozhodně nečekejte, že se v ději někam posunete. Spíše jde o to, že se zastavíme na místě a budeme čekat, jestli se nedozvíme alespoň nějakou informaci, která nás přiměje dál číst, dál se setkávat s postavami, které, pravda, nejsou úplně nezajímavé. Příběh nám začíná tam, kde skončil. Eren je v těle obra a má za úkol přemoct touhu s ním splynout a poté zatarasit díru, kterou se do města hrnou další obři. Jestli se to povede, nebo ne, je asi celkem jasné. Ale hned po skončení tohoto úkolu se přesouváme v dalších kapitolách do minulosti a sledujeme výcvik mladých jedinců.
Hadžime Isajama není úplně silný v tom, jak by realisticky vykresloval dril, kterému jsou mladí lidé vystaveni, i když i takové scény se zde najdou. V jeho podání však vyznívají spíše zábavně. Ale co je důležitější a co mě na "Útoku titánů" tolik baví, to je skutečnost, jak se Hadžimemu daří do mainstreamové mangy vkládat společenskou kritiku. Tohle je celkem normální součást uměleckých děl, ale přece jen v mainstreamu o to tolik nejde. Jenže "Útok titánů" obsahuje poměrně mnoho zamyšlení nad tím, jak se lidé chovají, proč se tak chovají anebo proč dělají to, co dělají. Manga vzbuzuje ve čtenáři otázky, a to se mi prostě zamlouvá. Není to jen bezmyšlenkovité čtení pro samotnou zábavu a dobrý pocit z četby, ale je v tom ještě chloupek navíc, který "Útok titánů" zařazuje na trochu jinou kolej.
Jenže právě tohle poměrně časté filosofování a přemýšlení může být kamenem úrazu u čtenářů, kteří spíše očekávají dobrý příběh, a nikoli tolik potřebu se zamyslet nad tím, jak vlastně všechny postavy jednají a jak by jednali oni sami. Přiznám se sám, že mě čtvrtá kniha svou strukturou také neoslnila a měl jsem pocit, že to, co bylo ve flashbacku řečeno ve čtyřech kapitolách, by se dalo shrnout i kratším způsobem. Já bych proti tomu celkově nic neměl, mám flashbacky rád, ale pokud se jedná o sešitový formát, případně sbírky několika kapitol, jako je tato, je náročnější se čtenáři zavděčit a v konečném důsledku může mít čtenář pocit, že byl o něco ochuzen. V románové podobě by tohle fungovalo lépe.
Žádné komentáře:
Okomentovat