2022-01-10

#DP195: Batman: Svět

 Autorem článku je Daniel Palička 


Scénář: Různí

Kresba: Různí


Batman: Svět je unikátní projekt, který v rámci současného superhrdinského mainstreamu nemá obdoby. Na první pohled se jeví jako obyčejná generická sbírka několika batmanovských povídek. Nic převratného, řeknete si. Podobných antologií jsme v průběhu let měli přehršel, na co vymýšlet další? Při bližším zkoumání však člověk zjistí, že jde o zcela výjimečný produkt. Vydavatelství DC Comics se totiž ozvalo tvůrcům z celého koutu světa a dalo jim možnost napsat a nakreslit originální, ryze autorské příběhy, v nichž mohli nejen prezentovat nové pojetí Batmanova charakteru, ale také ukázat kulturu své vlastní země a hravě ji zužitkovat ve scénáři. Výsledkem je šestnáct uzavřených povídek, které svými rozmanitými lokalitami, zajímavými nápady a pestrými výtvarnými styly dovedou čtenáře zaujmout. Nebo taky ne? 

Když byl komiks poprvé oficiálně oznámen, nevěřil jsem vlastním očím. Antologie mezinárodního charakteru? Kdo by to byl býval čekal! Nápad zněl velice lákavě, o tom žádná. A co víc, obálka českého kreslíře Michala Suchánka, na níž je vyobrazen Pražský hrad a Batman sedící na soše Jana Křtitele, mě perfektně navnadila. O to větší zklamání se dostavilo ve chvíli, kdy jsem antologii přečetl. Tolik nudných, nezáživných, generických a nijak vyčnívajících příběhů jsem již dlouho nečetl. Ale nebudu zbytečně předbíhat.

Nejprve začnu klady. Ze všeho nejvíce musím pochválit výtvarnou stránku, která se povedla na jedničku. Různorodé umělecké styly nejen že perfektně prezentují náladu dané země (to je především patrné v paletě barev), ale zároveň jsou (ve valné většině případů) pastvou pro oči. Hned první příběh nakreslený fanoušky opěvovaným Leen Bermejem je pravým důkazem povídky, která i navzdory slabému scénáři dovede čtenáře zaujmout. 

Podobně bych se mohl vyjádřit k originalitě nápadů, které se v povídkách (těch lepších i horších) objevují. V případě, že je scénář naprosto špatný, zachraňuje výsledný dojem alespoň hravé využití různých prvků typických pro danou zemi. Zmínit mohu například českou povídku. Ta se sice řadí k horším příběhům v celé antologii, ale nemohu ji upřít, že se scenárista alespoň trochu snažil reflektovat něco z naší kultury a historie, což se rozhodně cení. Podobně bych se mohl vyjádřit třeba k Mexiku, které mi sice v hlavě dlouho neutkvělo, ovšem celkové uchopení děje, směřování zápletky, a především skvělé využití známých lokalit mi vůbec nepřišlo špatné. 

To všechno zní pěkně. Nicméně, k čemu to je, když valná většina tvůrců napsala povídky, které jsou nezáživné, nudné a strašně šablonovité? A co obzvlášť nepobírám, je celkový rozsah. DC se z nějakého nepochopitelného důvodu rozhodlo dát každému kreativnímu týmu pouhých deset stran na odvyprávění kloudné zápletky. Prostor je žalostně malý a já doteď nepobírám, co se tímto nelogickým krokem snažilo DC dokázat. Podle mého názoru jde o největší kámen úrazu a o slabinu, na kterou antologie doplácí ve všech směrech.         

  

Šestnáct povídek bych zhodnotil následovně: 

  • Globální město (Scénář - Brian Azzarello, Kresba - Lee Bermejo)

Standardní azzarellovská hlubokomyslná povídka s větším přesahem, která z vypravěčského hlediska neurazí, ani nenadchne. Každopádně, výtvarná stránka je na mistrovské úrovni! Jako úvod sbírky, který má čtenáři prezentovat Batmanův vztah k jeho vlastnímu městu a k dnes již ikonickým zlosynům, funguje “Globální město” na jedničku.    

  • Paříž (Scénář - Mathieu Gabella, Kresba - Thierry Martin)

Francie vsadila na značně jednoduchý výtvarný styl s jemnými linkami, výrazně zjednodušenými designy postav a světlejší paletou barev, ze které sice dýchá Francie každým coulem (to je hlavně poznat při stínování v jednotlivých panelech), ale mně osobně vůbec nesedl. A co se týče scénáře, ten sice má několik světlých momentů a pěknou pointu, ale o zázrak v žádném případě nejde. 

  • Zavřeno, dovolená (Scénář a kresba - Paco Roca)

Jedno z největších překvapení sbírky. Odpočinkový příběh, kterým nám Paco Roca ukázal, že si Batman občas musí dát dovolenou. Jak se na něm ovšem podepíše, je věc druhá. Líbilo se mi, že se zápletka držela hodně při zemi a že si scenárista nesnažil hrát na nic velkolepého. Zároveň se mi zamlouvalo jednodušší výtvarno, které mi k vyznění příběhu sedlo. Závěr určitě mohl být rozveden mnohem více, ale beru v potaz prostor, který tvůrci dostali, proto jsem výjimečně přimhouřil oči. 

  • Janus (Scénář - Alessandro Bilotta, Kresba - Nicola Mari)

Nezáživný záporák, nesympatické postavy a myšlenky, které měly v scénáři své opodstatnění, ale míjely se účinkem. Tak by se dal shrnout “Janus”, který patří k jedněm z nejslabších povídek celé sbírky. Aspoň kresba Nicoly Mariho za něco stála.  

  • Lepší zítřek (Scénář - Benjamin von Eckartsberg, Kresba - Thomas von Kummant)

Naprostý odpad. Mohlo jít o krásný napínavý atmosférický příběh s mrazivou, dovolil bych si říct až lehce hororovou atmosférou. Místo toho mi bylo naservírováno jedno velké úmorné moralizování o ochraně životního prostředí, které se samozřejmě neobešlo bez rádoby hlubokých myšlenek. Proboha, proč?!! Opět ovšem musím pochválit vizuál. Thomas von Kummant odvedl solidní kus práce. 

  • Rudá masa (Scénář - Štěpán Kopřiva, Kresba - Michal Suchánek)

Další otřesná povídka. Vážně? Proč musí Češi dokola recyklovat příběhy o komunistech? Já chápu, že chtějí upozornit na špatnou ideologii, se kterou se osobně neztotožňuji a která naší zemičce docela zatopila, ale už to začíná být trapné a lehce ubohé. Nicméně, co si budeme povídat, výtvarná stránka je na vysoké úrovni. Michal Suchánek se vyřádil, jak jen mohl!  

  • Můj Bat-Man (Scénář - Kirill Kutuzov a Egor Prutov, Kresba - Natalia Zaidava)

Komorní, emotivní, dojemné, úžasně napsané a výborrně vypointované. To všechno je “Můj Bat-Man, povídka, při jejímž čtení jsem měl pocit, že všechno do sebe krásně zapadlo a vytvořilo funkční celek, jenž by hravě zafungoval i sám o sobě mimo antologii.


  • Kolébka (Scénář - Ertan Ergil, Kresba – Ethem Onur Bilgic) 

Velké překvapení. Sice jde o standardní akční příběh (veskrze nic originálního), ale i přesto mě docela dost bavil. Závěrečná pointa mě šokovala (budu upřímný, vůbec jsem ji nečekal) a výtvarná stránka, připomínající styl slavného Jocka, mi díky temným barvám, výrazné tuši a kreativně využitému panelování velmi zamlouvala. 

  • Obránce města (Scénář - Tomasz Kolodziejczak, Kresba - Piotr Kowalski)

Generický podprůměr. “Obránce města” by se mohl odehrávat kdekoliv jinde než ve Varšavě a vyzněl by úplně stejně. Žádná invence, jen nuda a šeď. Ani kresba Piotra Kowalskiho nezachránila výsledný dojem z četby. 

  • Pohřeb (Scénář - Alberto Chimal, Kresba - Rulo Valdés) 

Výrazná a detailní kresba sice k příběhu “Pohřeb” sedí jak vyšitá, ale bohužel to přišlo vniveč. Scénář, přestože vsází na strašidelné duchovní téma zasazené do prostředí mexické kultury, není zajímavý, ani kdovíjak zapamatovatelný. Možná kdyby Alberto Chimal dostal větší prostor, vytěžil by z nosného námětu podstatně více. 

  • Kde jsou hrdinové? (Scénář - Carlos Estefan, Kresba - Pedro Mauro)

Naprosto zapomenutelná povídka. Myšlenky s politickým přesahem si sice mohli Brazilci odpustit, ale připouštím, že své místo v ději měly. Ale to je asi tak všechno, co bych mohl říct.  

  • Muninn (Scénář - Inpyo Jeon, Kresba - Jaekwang Park a Junggi Kim)

Působivou vizuální stránku táhne ke dnu slaboučký scénář, který bohužel za moc nestojí. Je mi líto, Jižní Koreo, zklamala jsi.

  • Batman a pandí holka (Scénář - Su Siao-Tung a Lu Siao-Tchung, Kresba - Čchiou Kchun)

Milé překvapení. Ačkoliv se může zdát, že povídka “Batman a pandí holka” je jen jeden velký hloupý vtípek hraničící s trapností, opak je pravdou. Scénář mě kupodivu bavil a kresba mě učarovala (na asijské kreslíře si potrpím). Nebýt kratičkého rozsahu, dopadl by příběh možná ještě lépe. 

  • Batman nespoutaný (Scénář a kresba - Juiči Okadaja) 

Na závěr jsem dostal další velké překvapení. “Batman nespoutaný” dovede čtenáře oslovit nejen černobílým vizuálem připomínající mangu, ale také zápletkou, která je ozvláštněna jednak hlavním hrdinou v podobě novináře, který přispívá do místních novin, jednak tempem vyprávění a scenáristickou plynulostí. Pro mě osobně jde o druhou nejlepší povídku. Velký palec nahoru! Japonci se s Batmanem popasovali se ctí.  

Sečteno a podtrženo, Batman: Svět je průměrná až lehce podprůměrná antologie, která nabízí pět výborných (Španělsko, Rusko, nečekaně Turecko, Čína a Japonsko) a jedenáct nemastných neslaných komiksových povídek s Temným rytířem, jež - pominu-li kresbu a odlišnost kultur - nemají moc čím zaujmout. Knihu klidně vynechejte, podle mého názoru o moc nepřijdete. Každopádně, pokud chcete, můžete kolekci mezinárodních batmanovských příběhů vyzkoušet a udělat si představu sami. Nic revolučního však nečekejte. 

2021-12-31

PF 2022

Rok 2021 se chýlí ke konci, a tak jsem se - podobně jako minulý rok - rozhodl napsat článek, v němž stručně shrnu své dojmy a zážitky, které mě v letošním roce provázely. Svůj pohled měl zprostředkovat i Martin, ale z osobních důvodů nestíhal a nebyl schopen napsat svou část. Tím pádem je to tentokrát čistě v mé režii.

Inu, co říct k roku 2021? Mám-li jej srovnat s předcházejícím ročníkem, tedy, jak s oblibou říkám, s "dvacet dvacítkou", dojdu k následujícímu závěru. Oba roky pro mě byly něco jako jin a jang; dvě části jednoho velkého celku, které sice jsou diametrálně odlišné (bezpochyby bychom mezi oběma stranami jedné mince našli výrazné odlišnosti a dovedli bychom říct, že jedna z nich pro nás znamenala mnohem více než ta druhá), ale samy o sobě by nemohly existovat. Zatímco "dvacet dvacítka" pro mě byla velkou lekcí, která mě v osobním životě hravě posunula kupředu, ročník dvacet jedna pro mě bylo klidnější poznávání nejen sama sebe, ale také světa a lidí kolem. To, co jsem se naučil v roce 2020, jsem aspoň v určité míře zužitkoval během letoška. Mimo to jsem však došel k mnoha zajímavým závěrům, zjištěním a "odhalením" v rámci svého charakteru. 

Každopádně, abych zbytečně nezabředl do filosofických vod a nehrál si na nějakého pseudointelektuála, přejdu raději k další části, tedy ke kratičkému shrnutí nejen mé vlastní tvůrčí činnosti, ale také celého roku z hlediska komiksového průmyslu. Ostatně, píšu článek na Comics Blog, takže by bylo trestuhodné neopomenout médium, které pro mě (a předpokládám, že i pro mnoho z vás, čtenářů) hodně znamená. 

Nejprve přejdu k článkům. Co jsem tak počítal, za celý rok jsem na Comics Blog napsal 74 článků. Ve valné většině případů šlo o standardní komiksové recenze, na něž jste zvyklí. S nástupem iniciativy Future State jsem byl nucen psát jako blázen, což se především na začátku letošního roku výrazně projevilo. Uznávám, bylo to občas vyčerpávající a časově náročnější, ale mě osobně to i tak nesmírně bavilo. A to teď myslím zcela upřímně! Bohužel, všechny minisérie jsem nestihl k dnešnímu datu zrecenzovat a pevně doufám, že během roku nadcházejícího se vše zadaří a zbývající komiksy úspěšně zrecenzuji. Nemusíte se bát, mám je již načtené, takže to (snad) půjde jako po másle.     

Ač to dělám nerad, protože budu chvíli působit trochu povýšenecky, musím se i přesto v něčem pochválit. Snažil jsem se lehce experimentovat. Usiluji o to, aby tvorba na Comics Blogu nebyla rutinou. O to víc jsem se snažil pracovat s různými formáty. Díky tomu jste se například mohli dočkat marvelovských novinek ze světa herního průmyslu (šlo o mnou sepsané a mírně předělané články ze slovenského herního serveru Somhráč), aktuální novinky z komiksového odvětví nebo recenzi na marvelovský seriál WandaVision. 

Abych to aspoň trošičku vyvážil, zkusím být nyní lehce kritický. Druhá polovina totiž lehce pokulhávala, co se aktivity týče. To bylo především způsobeno nedostatkem času a upřednostnění jiných, pro mě mnohem závažnějších priorit. Nicméně, i tak jsem dokázalal během podzimu a zimy sesmolit několik recenzí, které jsem nakonec zveřejnil na stránce (vypíchnout mohu recenzi na Negativní expozici, 52. díl Komiksového výběru Spider-Mana, a článek o nejnovějším filmovém Spider-Manovi). Snad bude aktivita v příštím roce lepší (minimálně v druhé polovině roku, o první se zase tak moc nebojím). 

A nyní je na čase v krátkosti shrnout nejvýznamnější události komiksového média. Nebudu se rozepisovat o současném mainstreamu, poněvadž jsem se za uplynulý roku dostal k tak malému množství nových řad, že bych je dokázal spočítat na prstech jedné ruky. Spíš se zaměřím na filmové odvětví a na několik akcí. Letošnímu roku velel Marvel, který do světa vypustil čtyři velkolepé komiksové bijáky a pět seriálů. Nutno dodat, že šlo přinejhorším o dobré, docela ucházející počiny, v lepších případech o naprosto úžasné projekty, které se povedly na jedničku. Coby člověk, který nikdy moc nezkoumal seriálovou tvorbu, jsem se díky Marvelu a Disneymu odhodlal nejen podívat na marvelovské počiny z Disney+, ale také vyzkoušet seriálovou tvorbu Netflixu a jiných streamovacích platforem. Mohl jsem si rozšířit obzory, za což z celého srdce děkuji. 

A co se týče akcí, ty se vyvedly na jedničku. Byl jsem sice jen na dvou (Fantastická Ostrava a Comic-Con Prague), ale obě jsem si maximálně užil. Na Fantastické Ostravě jsem si užil přátelskou ostravskou atmosféru s mnoha úžasnými lidmi. A co víc, měl jsem tu čest se již podruhé osobně setkat s Martinem Štefkem (autor, díky němuž je Comics Blogu tam, kde je) a prohodit s ním u stánku Golden Dogu pár slov. Podobně bych mohl psát o dlouho očekávaném a neustále odkládaném Comic-Conu, který se po několika odsunech nakonec úspěšně zrealizoval. Mohu vám říct, že šlo o velkolepý a vskutku úžasný zážitek. Pokud jste na této akci ještě nebyli, měli byste to napravit. Přece jenom, šanci na seznámení s širokou komunitou lidí a poklábosení s předními českými a zahraničními tvůrci máte málokde (v našich luzích a hájích prakticky nikde, snad jen na vybraných akcích věnujících se fantastice).

A nyní ta nejzajímavější část - výhled na příští rok. Nebudu lhát, nějaké osobní plány mám, ale veřejně se jimi chlubit nebudu. Místo toho raději napíšu, co od nás - ode mě a od Martina - můžete v příštím roce očekávat. Nebudu moc mluvit za Martina. Přece jenom, nevím, jestli bude časově stíhat. Ostatně, práce a vedení vlastního nakladatelství Golden Dog je náročná činnost a ubírá vám nemalé množství času. Každopádně, dle mého názoru nás všechny rozhodně překvapí a někdy během celého roku se vytasí s několika údernými, leč kvalitně napsanými recenzemi. Stále nevyšel ze cviku a pořád mu to píše dobře. 

Co se týče mě a mého působení na Comics Blogu, budu se snažit co nejdříve dohnat resty z roku 2021. Dodělám recenze na iniciativu Future State, časem možná zrecenzuji zbývající marvelovské seriály ze streamovací platformy Disney+, potažmo nějaké recenze na aktuální komiksové novinky. A abych nezapomněl, určitě se můžete těšit na mnoho nových formátů, které na Comics Blogu ještě nikdy nebyly, a také na několik starých. O jaké půjde, vám však v tuto chvíli neprozradím. Přece jenom, chci vás trochu navnadit!     

A co říct závěrem? Doufám, že si nadcházející rok užijete ještě více než ten letošní. Všem příznivcům a hrdým fanouškům Comics Blogu děkuji za přízeň a veškerou podporu. Zároveň vám chci z celého srdce popřát hodně štěstí, zdraví, životních úspěchů, a hlavně co nejvíce kvalitního čtiva (ať už knižního či komiksového). Snad si užijete komiksové filmy a seriály, jež nás v příštím roce čekají, a případně si zahrajete nějakou komiksovou hru.

Dan   

2021-12-24

#DP194: Spider-Man: Bez domova - Recenze

 Autorem článku je Daniel Palička


Spider-Man: Bez domova (Spider-Man: No Way Home, 2021)


Režie: Jon Watts 

Scénář: Chris McKenna, Erik Sommers 

Hrají: 

Tom Holland (Spider-Man)

Benedict Cumberbatch (Doctor Strange) 

Benedict Wong (Wong)

Zendaya (“MJ”)

Jacob Batalon (Ned Leeds) 

Marisa Tomei (May Parkerová)

Jon Favreau (Harold „Happy” Hogan) 

J. K. Simmons (J. Jonah Jameson)


Spider-Man: Bez domova patřil k nejočekávanějším filmům letošního roku. Monumentální zakončení spidermanovské trilogie od režiséra Jona Wattse mělo přinést něco více než jen generickou superhrdinskou zápletku. Tvůrci slibovali velkolepý závěr se vším všudy; epické, akcí nabité a velice emotivní dobrodružství nebývale velkých rozměrů, které diváky mělo v lecčems překvapit. Fanoušci byli plní očekávání, tím spíš když se ještě před oficiálním uvedením do kin začaly na internetu šířit zvěsti a spekulace související s dějovou zápletkou, která se měla točit nejen kolem titulního pavoučího hrdiny, ale také kolem řady ikonických marvelovských postav. Po zveřejnění prvního traileru se zájem lidí ještě více zvýšil a komiksoví nadšenci (včetně mě) se nemohli dočkat, až v prosinci vyrazí do kinosálů a nejnovější Marvelovku zhlédnou na stříbrném plátně. Reakce od kritiků a běžných diváků   zahraničí byly velice nadšené, o to více jsem byl zvědavý na výsledek. 

Ještě než přejdu k hodnocení dílčích aspektů, musím podotknout, že nového Spider-Mana si nejlépe užijete v kině, v ideálním případě s přáteli či vašimi blízkými. Snímek totiž skýtá nejedno překvapení. Nečekané momenty vás coby diváka dokážou v kině zasáhnout mnohem silněji, než když je sledujete z pohodlí domova na počítačové nebo televizní obrazovce. A co víc, občas vás mohou mile překvapit reakce ostatních diváků, což mohu potvrdit ze své vlastní zkušenosti. Vůbec se mi nestává, že by lidé během sledování superhrdinského filmu začali v jednu chvíli nadšeně křičet, tleskat, smát se a jásat radostí. U Spider-Mana se však stalo něco nevídaného. Několik divaček v horní řadě nade mnou hlasitě zakříčelo a začalo tleskat, načež se k nim po pár sekundách rychle připojilo několik dalších diváků (včetně mě). Vskutku nezapomenutelný okamžik!  

Nyní je na čase přejít k hodnocení. Nejprve je nutné si krátce rozebrat příběh, který přímo navazuje na potitulkovou scénu snímku Spider-Man: Daleko od domova (Spider-Man: Far From Home, 2019). Poté co Mysterio krátce před svou smrtí veřejně označí Spider-Mana za svého vraha a odtajní jeho pravou identitu, obrátí se život hlavního hrdiny vzhůru nohama. Díky publicitě je mu věnována mnohem větší pozornost než kdy předtím, což se dotýká nejen superhrdinského, ale také osobního života. A jako by toho nebylo málo, negativně jsou ovlivněni i Peterovi blízcí přátelé a členové rodiny. Aby situaci efektivně vyřešil, rozhodne se dojít za svým kolegou, mocným čarodějem Doctorem Strangem, který se mu pokusí pomoci. Jenže vše nevyjde podle původního plánu a Strange sešle kouzlo, které se vymkne kontrole.  

Základní příběhová kostra neurazí, ani moc nenadchne. Děj má solidní tempo a tvůrci se snaží co nejlépe střídat klidnější pasáže, během nichž se můžete naplno ponořit do charakterů ústředních protagonistů, a zběsilými, mistrovsky natočenými a vizuálně působivými akčními sekvencemi, u nichž se vám bude tajit dech. Pochválit rovněž musím povedené interakce mezi postavami, jež tvůrci zvládli využít na jedničku. Především musím vyzdvihnout scény zaměřené na hlavní trojici -  Petera, MJ a Neda - které podle mého názoru jasně dokazují, v čem spidermanovská trilogie spadající pod MCU excelovala - ve vztazích a upřímných lidských konverzacích.

Co možná leckoho překvapí, je fakt, že nejnovější spidermanovský snímek hýří mnoha zajímavými nápady, jež hravě využívá ve svůj prospěch. Při sledování nebudete mít pocit, že sledujete slepenec náhodně poskládaných scén, případně že výsledný produkt působí dojmem, jako když pejsek s kočičkou vařili dort. Každý nápad nebo postava hrají v ději svou roli a rozhodně nepůsobí zbytečně či zanedbatelně. Právě naopak! A co víc, Spider-Man: Bez domova nevsází jen na humor, ale rovněž - pro někoho zcela nečekaně - na vážnou, velice seriózní stránku, která vynikne především v emočně vypjatých situacích, kdy jde opravdu do tuhého.

Bohužel, ačkoliv to píšu nerad, snímek se neobešel bez chyb. Ve výsledku sice jde o drobné vady na kráse, i tak se k nim ovšem musím vyjádřit. Pominu-li některá dějová rozhodnutí, nad nimiž mi stále zůstává rozum stát, musím především zkritizovat první hodinu, kterou shazují dolů zmatečnost a zbytečné humorné vložky, bez nichž by se některé scény klidně obešly. Zároveň musím lehce zkritizovat Doctora Strange. Benedict Cumberbatch sice odvedl skvělý kus práce, ale nebudu lhát, pojetí Strangeova charakteru mi absolutně nesedlo. Podobně bych se mohl vyjádřit k pojetí Petera Parkera, u nějž jsem měl v první půlce filmu pocit, že se jej autoři snaží za každou cenu prezentovat jako úplného hlupáka. Scenáristi se naštěstí vykoupili v druhé půlce a Parkera napsali naprosto dokonale! A co víc, naplno si pohráli s celou škálou pavoučích schopností, jimiž Spider-Man disponuje, a v průběhu celého vyprávění z nich vytěžili maximum. Mé fanouškovské srdce zaplesalo, to musím uznat...

Spider-Man: Bez domova je filmovou událostí, na kterou se podle mého názoru jen tak nezapomene. Neberte mě špatně, zázrak ve světě kinematografie, ani geniální, sofistikované a do detailu promyšlené dílo v žádném případě nečekejte. Nalijme si sklenici čistého vína, to byste od Marvelu chtěli příliš mnoho. Nicméně, pokud přistoupíte na hru autorů, dostanete pompézní akční biják, který uspokojí jak běžné konzumenty, tak skalní fanoušky, kteří na Spider-Mana (nejen na filmového) nedají dopustit. První polovina sice může působit zmatečně, chaoticky a lehce nedomyšleně, druhá půlka však nemastný neslaný dojem ze sledování okamžitě spraví. Člověku najednou začnou všechny dílky skládačky krásně zapadat do sebe a od určitého momentu odstartuje úžasná krasojízda, která nemá jasně stanovené hranice. Fenomenální, zdařile natočené akční sekvence, kterým nechybí dravost ani hravost, výborné herecké výkony, skvěle zvládnutá režie a momenty, které vám v hlavě dlouho zůstanou - to všechno tvoří nejnovějšího Spider-Mana. Nejvážnějšího, nejosudovějšího a zdaleka nejodvážnějšího, jakého jsme v rámci MCU měli možnost vidět. Jsem zvědavý, jak s Peterem Parkerem a jeho životní cestou budou chtít filmaři dál pracovat. Vrátka pro další kapitoly jsou totiž otevřena dokořán.   

2021-11-01

#DP193: Komiksový výběr Spider-Man #52: Negativní expozice

 Autorem článku je Daniel Palička 

Vydalo Hachette Fascioli v pevné vazbě v roce 2021. Původně vyšlo jako čísla 1 až 5 minisérie Spider-Man/Doctor Octopus: Negative Exposure a jako čísla 39 až 41 série Peter Parker: Spider-Man v nakladatelství Marvel. České vydání se prodává v plné ceně za 249 Kč na stáncích. 


Scénář: Brian K. Vaughan, Paul Jenkins, 

Kresba: Staz Johnson, Mark Buckingham


Nebudu se tajit tím, že Doctora Octopuse považuji za mého nejoblíbenějšího spidermanovského záporáka. Je to možná zvláštní, ale pro mě byl vždycky Spider-Manovým nemesis číslo jedna na rozdíl od zlověstnějšího a daleko nebezpečnějšího Green Goblina, k němuž jsem si hledal cestu až daleko později. Otto Octavius mě coby postava zaujal již v animovaném seriálu z devadesátých letech, ve kterém jsem si jej nesmírně oblíbil. Podobně jako mnoho dalších zlosynů, kteří se v animovaném Spider-Manovi objevili, totiž měl propracovaný a pěkně rozvinutý charakter. Hned od prvního dílu jste si o něm dokázali udělat perfektní obrázek. Dostali jste detailní pohled na jeho krutou minulost, díky čemuž jste s jeho osobními názory mohli více soucítit, a zároveň mu scenáristé dali dostatek prostoru v ději. Proto mohl přímo v akci prezentovat nejen svá vyrobená mechanická chapadla, ale také vlastní intelekt. Prostě skvěle napsaný zloun se vším všudy. Co víc chtít? Pak přišel druhý Spider-Man od Sama Raimiho (v něm Doctor Octopus opravdu zazářil) a poté následovaly komiksy, jež mi Octavia leckdy ukázaly i v trochu jiném světle, než jak jsem byl dosud zvyklý (např. Doctor Octopus: Year One, Superior Spider-Man a mnoho dalších). Když se mi proto dostal do rukou svazek “Komiksový výběr Spider-Man #52: Negativní expozice”, byl jsem zvědavý na výsledek. Přece jenom, příběhy z pera dvou ostřílených komiksových tvůrců, Briana K. Vaughana a Paula Jenkinse, musí být kvalitní. Nebo snad ne?    

Kniha je rozdělena na dva samostatně fungující příběhy, zaobírající se komplikovanou osobností Doctora Octopuse. První z nich, pětidílná minisérie “Negative Exposure” (v překladu “Negativní expozice”), nás přivádí do redakce Daily Bugle. Zkušený fotograf Jeffrey Haight se chce za každou cenu dostat na titulní stranu novin, čehož chce docílit vyfocením nejkvalitnějšího snímku Spider-Mana, jakého jen jde. To se mu sice pokaždé podaří, ovšem to by v redakci nesměl pracovat mladý student Peter Parker, který je vždy rychlejší než všichni ostatní.  Bohužel, co čert nechtěl, ať se Jeffrey snaží jakkoliv, nikdy se mu nezadaří. Překonat třídu ve svém oboru totiž není žádná hračka. Jenže jak je možné, že se mu daří vyfotit ty nejlepší snímky a ještě ke všemu je dokáže včas donést do redakce? To nemůže být náhoda, ne? Přesně na tyto otázky se Jeffrey snaží najít odpověď. Když ovšem zkříží cesty s proslulým Dockem Ockem, začne se vyvíjet nečekaný sled událostí, jenž by jen málokdo čekal. 

Scénář Briana K. Vaughana je kompaktní. Je čtivý, napínavý a zábavný, díky čemuž máte motivaci číst dál. A co víc, drží pěkně pohromadě a nemáte pocit, že byste četli děj, v němž by se zbytečně skákalo z jednoho místa do druhého. Ústřední hrdina a jeho vnitřní pohnutky jsou uvěřitelné. Přestože s jeho chováním a rozhodnutími, které v průběhu vyprávění učiní, nemusíte stoprocentně souhlasit, dokážete si k němu i tak vytvořit velké citové pouto. A ano, některým - třeba mně - ho může být líto, zvlášť po dočtení několika závěrečných stránek. 

Co se týče hlavního antagonisty, ten je napsán bravurně. Vaughan se uchýlil k nejlepší možné cestě. Vzal klasickou, dávno etablovanou postavu, dal jí moderní háv (v tomhle případě odstranil klasickou zelenožlutou uniformu a nahradil ji tmavým zeleným ohozem, nápadně připomínajícím oblek filmového Docka Ocka) a pojal ji úplně jinak, než jak jsou čtenáři zvyklí. Octavius je tentokrát nejen v roli tradičního záporáka, jenž chce za každou cenu porazit pavoučího hrdinu, ale také manipulativního a velice vychytralého génia, jenž k svému cíli nemusí dospět jen za použití fyzické síly. A když jsme u toho, jeho arcinepřítel, stěnolezec Spider-Man, sice v ději figuruje (zejména na konci sehraje velice zásadní roli), ale co si budeme povídat, hraje spíš druhé housle. Kdykoliv se maskovaný hrdina objeví na scéně, tak primárně kvůli drobným potyčkám s jinými záporáky. Pro někoho může jít o příjemné zpestření, jiného může tento fakt spíš zamrzet než potěšit.  

Originální, vskutku zajímavé pojetí příběhu je asi jedním z hlavních důvodů, proč byste si “Negativní expozici” měli přečíst. Neokoukaná zápletka zaměřující se na obyčejného fotografa z Daily Bugle drží pohromadě nejen zásluhou funkčního scénáře, ale také díky skvěle napsaným postavám (vyčnívají hlavně Jeffrey a Doctor Octopus), působivým akčním scénám a kresbě Staza Johnsona, která je umocněna výraznými sytými barvami. K všemu přidejte myšlenku a poselství, což bych od minisérie podobného rázu nečekal, a dostanete kvalitní pětisešitové dobrodružství, jež má komiksákům co nabídnout. Mohu vřele doporučit! 

Nyní se krátce přesuneme k druhé části - k příběhu od kreativního dua Paul Jenkins a Mark Buckingham, původně vydaném v sérii “Peter Parker: Spider-Man”. O něm však nebudu básnit dlouho. Jde totiž o naprostou katastrofu. Scénář absolutně nefunguje. Záporáci jsou tragičtí (doslova!), humor za moc nestojí, byť jednou za čas padne dobrý vtípek, a z mluvy postav máte místy pocit, jako by dialogy byly napsány robotem. Výsledný dojem naštěstí zachraňuje akce, několik pěkných momentů a líbivá kresba Marka Buckinghama, k níž mám ovšem pár drobných výhrad (především mi nesedly některé jednoduše navržené obličeje/designy postav a drobounké panely). Nicméně, když to vezmu kolem a kolem, o zázrak i tak v žádném případě nejde. Hrůza hrůzoucí! Od druhého příběhu raději dejte ruce pryč, jinak budete trpět.    

Kniha “Komiksový výběr Spider-Man #52: Negativní expozice” nabízí dva zcela odlišné komiksy, z nichž jeden je zdařilý a druhý naprosto špatný. I navzdory kritice Jenkinsova příběhu bych vám knihu vřele doporučil už kvůli faktu, že dostanete zcela odlišné pohledy na klasického spidermanovského protivníka. A zatímco Vaughanův je povinnost pro fanoušky Otta Octavia, Jenkinsův nechť vyzkouší jen ti největší odvážlivci.     

2021-10-29

#DP192: The White Trees

 Autorem článku je Daniel Palička

Scénář: Chip Zdarsky

Kresba: Kris Anka


Chip Zdarsky aktuálně patří mezi špičku současného superhrdinského mainstreamu. Autor, jenž se naplno prosadil u Marvelu, má na kontě mnoho komiksových projektů, vyznačujících se především odlehčeným, ryze komediálním charakterem, který je umocněn humornými vsuvkami, humornými gagy, vtipnými konverzacemi mezi ústředními postavami a sem tam i akcí, pokud na ni dojde řada. Perfektními příklady budiž tituly Howard The Duck, Star-Lord: Grounded nebo Peter Parker: The Spectacular Spider-Man, v nichž jsou výše uvedené prvky patrné na každé stránce. V rámci své tvůrčí kariéry se však Zdarsky posouval dál a dál. Postupně si začal uvědomovat, že nemá zapotřebí se jakkoliv limitovat. Nemusí se držet zaběhnutých kolejí a může trošičku zaexperimentovat. A tak přešel k vážnějšímu tónu, který se naplno projevil v úspěšném Daredevilovi z iniciativy Fresh Start (recenzi na první díl s podtitulem “Know Fear” si můžete přečíst přímo zde). Následně se začal podílet i na řadě drobných příběhů u konkurenčního DC Comics. A aby toho nebylo málo, střihl si i několik vlastních, ryze autorských projektů. Na jeden z nich, uzavřenou minisérii “The White Trees”, se v dnešní recenzi podrobně podíváme.     

Ať už Zdarskyho vnímáte jakkoliv - jako šprýmaře, jehož cílem je nejen odvyprávět solidní příběh, ale zároveň čtenáře pobavit, nebo jako hloubavého pisálka s cílem co nejvěrohodněji popsat vnitřní pocity rozervaného, vnitřně nejistého, věčně zadumaného hrdiny - nelze mu upřít jeho talent na práci s charaktery postav. Svým hrdinům dává patřičný prostor, a nejen to. Dokáže vykonstruovat zajímavou zápletku, v níž dává prostor postavám jevícím se zpočátku relativně obyčejně. Ovšem jak se čtenář postupně prokousává dějem, začíná si uvědomovat, že lidští hrdinové mají něco do sebe a dovedou zaujmout. Tohle přesně platí i v případě autorského fantasy projektu “The White Trees” z roku 2019. 

Děj nás přivádí do fiktivní magické říše jménem Blacksand. Sledujeme tři statné nebojácné hrdiny, kteří na začátku příběhu předstoupí před mocného krále Pheracka. Ten jim sdělí, že jejich děti zčistajasna zmizely a nejsou nikde k nalezení. Trojice odvážných, připravených a řádně vyzbrojených bojovníků je tak nucena se sjednotit a vydat na nebezpečnou výpravu, která rozhodně nebude procházkou růžovým sadem. 

Scénář je vskutku poutavý. Zdarsky má stále čím překvapovat a některé scény, především tedy v druhé polovině, vás dovedou pěkně šokovat. Jindy vás naopak dovedou ohromit svým zpracováním. Ať už jde o kratičkou potyčku s drakem, scény sexuálního ražení (nebudu blíže upřesňovat) nebo o jiné části příběhu, čiší z nich tvůrčí hravost, což zápletce jen a jen pomohlo. Sluší se však také říci, že scenárista myslí i na hrdiny. Dává jim dostatečný prostor na to, aby se co nejvíce projevili, a co víc, píše je lidsky. Poukazuje na jejich silné stránky i na slabiny, díky čemuž s nimi mohou lidé více sympatizovat. Zejména vousatý bojovník Krylos si mě dokázal získat. Nicméně, jeho společníci také vůbec nezaostávají.  

Pochválit musím rovněž výtvarnou stránku, kterou si vzal na paškál zkušený kreslíř Kris Anka. Vyřádil se, jak jenom mohl, což se do výsledného produktu opravdu promítlo.   Výrazné linky umocňující designy ústředních hrdinů se skvěle hodí k barvami hýřícímu coloringu. Opomenout taktéž nesmím do detailu prokreslené scenérie, ani hravé, leckdy i dynamické panelování, jež naplno vynikne ve zběsilejších pasážích. Co bych možná osobně mírně vytknul, je zakončení. Konec není špatný, právě naopak (mně osobně například překvapil), ale nemohu se zbavit dojmu, že by si poslední sešit zasloužil ještě pár stránek navíc. Přece jenom, po epilogu má člověk divnou pachuť v puse. Říká si, že kdyby scenárista měl možnost si napsat ještě jeden sešit, určitě by to celkovému vyprávění pomohlo. Některé části fikčního světa by totiž mohly být popsány více do detailu, jindy by naopak neuškodilo využití více fantasy postav. Zkrátka a dobře, kdyby měl Zdarsky ještě větší prostor, určitě by si mohl dovolit přidat mnohem více, než co nám bylo naservírováno. Tento fakt jednoduše zamrzí, i přesto ovšem nejde o negativum, které by výsledný zážitek ze čtení kazilo.   

Minisérie “The White Trees” mě ohromila. Ano, čekal jsem příjemnou fantasy podívanou, to přiznávám bez mučení. Nicméně, vůbec bych nepředpokládal, že dostanu svižnou, přímočarou, a zároveň kvalitně napsanou povídku, o níž budu básnit v superlativech. Sympatičtí, výborně napsaní hrdinové, dobře uchopená zápletka, které nechybí spád, ani klidnější momenty, sloužící primárně k rozvinutí charakterů jednotlivých postav, a bojové sekvence, jimž nechybí dravost. To všechno zaobalte do působivého pestrobarevného magického hávu Krise Anky a dostanete čtivé dobrodružství, jež dovede zaujmout jak skalní fanoušky fantasy, tak i ty žánrem nepolíbené. Zdarsky dokázal, že když má tvůrce plnou kreativní kontrolu a může své příběhy vydávat u komiksového nakladatelství, jakým je Image Comics, dokáže z originálního nápadu vytěžit maximum. Jen škoda délky. Jeden sešit navíc by určitě neuškodil.