2021-10-25

#DP191: Komiksový výběr Spider-Man #50: Venom vs. Carnage

 Autorem článku je Daniel Palička 

Vydalo Hachette Fascioli v pevné vazbě v roce 2021. Původně vyšlo jako čísla 361 až 363 série Amazing Spider-Man a jako čísla 1 až 4 minisérie Venom vs. Carnage v nakladatelství Marvel. České vydání se prodává v plné ceně za 249 Kč na stáncích.   


Scénář: Peter Milligan, David Michelinie

Kresba: Clayton Crain, Mike Bagley


Důležitá poznámka: Recenze byla rozepsána podstatně dříve, ovšem díky nedostatku času a upřednostnění jiných, mnohem prioritnějších povinností byla dopsána až nyní. Snad mi neaktuálnost informací souvisejících s trailery na očekávané marvelovské bijáky odpustíte a čtení následující recenze si i přesto užijete. Děkuji za pochopení!    


Poslední dobou mám pocit, že vydávání některých komiksů v kolekci “Komiksový výběr Spider-Man” je dokonale načasované. Po dlouhém čekání jsme se konečně dočkali traileru na chystaný snímek “Spider-Man: Bez domova” (Spider-Man: No Way Home), v němž se v celé své kráse objevil Doctor Octopus v podání Alfreda Moliny. Netrvalo dlouho a několik dní nato jsme se na českém trhu dočkali knihy “Komiksový výběr Spider-Man #52: Negativní expozice”, která obsahovala dva samostatné, nezávisle fungující příběhy zaměřující se na slovutného Otta Octavia, jednoho z nejikoničtějších nepřátel Spider-Mana, který kdy spatřil světlo světa. V případě svazku “Komiksový výběr Spider-Man #50: Venom vs. Carnage” bychom mohli mluvit o podobné shodě náhod. Premiéra filmu “Venom 2: Carnage přichází” se neodkladně blíží a jako na potvoru vyšlo česky hned několik příběhů staršího data, které se zaobíraly konfliktem mezi lidsky smýšlejícím antihrdinou Venomem a chladnokrevným maniakem Carnagem. Jedním z nich je i recenzovaný kousek, jenž si v dnešním článku detailně rozebereme.         

Symbiontská tematika je - obzvlášť v současném mainstreamu - neodmyslitelnou součástí marvelovského vesmíru. To, co se zpočátku jevilo jen jako nevinný černý oblek, který se přisál na Spider-Mana během Tajných válek superhrdinů Marvelu, se nakonec ukázalo být zlé stvoření, jež mohlo existovat pouze a jedině ve vzájemné symbióze se svým hostitelem. Tento základní stavební kámen perfektně posloužil k uvedení zbrusu nového záporáka Venoma, jenž se monumentálně objevil ve 300. čísle pravidelně vycházející řady The Amazing Spider-Man. Mytologie kolem symbiontů se v průběhu let postupně rozrůstala. Byla postupně obohacována o zcela nevídané, leckdy i originální prvky, díky nimž se mohl marvelovský vesmír rozšířit o celou řadu nových postav. Na některé se již dávno pozapomnělo, naopak jiné jsou mezi komiksovými fanoušky známy dodnes. Právě Carnage, maniakální vraždící bestie, které není radno se postavit do cesty, patří do druhé uvedené kategorie. A upřímně, po dočtení komiksů obsažených v knize “Venom vs. Carnage” se není čemu divit.

Knihu otevírá uzavřený třísešitový story arc z pera scenáristy Davida Michelinieho. Autor, jenž se u Marvelu proslavil svým jedinečným pojetím železňáka Iron Mana (story arcy Demon in the Bottle - česky vydaný v Ultimátním komiksovém kompletu jako “Démon v Lahvi”, Doomquest, Armor Wars aj.), za sebou taktéž zanechal odkaz napříč různými dalšími sériemi. Mezi jedny z nejvýznamnějších bezpochyby patřila série “The Amazing Spider-Man”, do níž Michelinie vnesl svěží vítr. Ve svých scénářích dokázal perfektně bilancovat mezi osobním životem manželů Parkerových (Peter + Mary Jane) a tradičními superhrdinskými zápletkami, jež vždycky dokázal něčím specifickým ozvláštnit. V případě úvodního příběhu svazku “Komiksový výběr Spider-Man #50: Venom vs. Carnage” jde o patrný prvek duality mezi dvěma zcela odlišnými symbiontskými bytostmi - Venomem a Carnagem. 

Michelinieho příběh byl jedním slovem parádní. Šílená krasojízda od začátku až do konce, která nešetří překvapivými momenty, skvělými bojovými scénami a funkčními, výborně napsanými dialogy. Pominu-li Spider-Mana, jenž byl do komiksu začleněn bravurně, a jehož dialogy vždy přišly v nejlepší možnou chvíli, musím obzvlášť vyzdvihnout oba symbionty. Ti nejen že dostávají dostatek prostoru na projevení svého vlastního charakteru, ale zároveň jsou napsáni tak, abyste si k nim utvořili vztah a dokázali aspoň trošičku soucítit s jejich osobními názory. Venom je nerozhodným antihrdinou, který bezmezně nenávidí Spider-Mana. Jenže ve chvíli, kdy se na scéně objeví nespoutaná vraždící bestie zabíjející nevinné lidi, jak se jí zrovna zlíbí, své stanovisko musí přehodnotit a se svým odvěkým nepřítelem se nakonec musí spojit, ať chce či ne. A Carnage? O něm ani nemá cenu se sáhodlouze rozepisovat. Rivalita obou záporáků je zkrátka uvěřitelná, což pomáhá výslednému dojmu ze čtení.  

Poutavý scénář doprovodila kresba Marka Bagleyho, pasující jak do děsivých mrazivých momentů, tak do klasických superhrdinských pasáží. Tučné linky a výrazné designy ústředních aktérů vytvářejí jednotný umělecký celek, jenž svými tmavými barvami hravě upoutá čtenáře. Dle mého názoru nemohl být zvolen lepší kreslíř... 

Je však nutné podotknout, že se komiks neobešel bez chyb. Některé pasáže byly lehce zkratkovité, určitě by neuškodilo několik panelů navíc. Jiné mi naopak připadaly strašně naivní, leckdy i směšné (především jde o část z hudebního koncertu - u ní to však pravděpodobně bylo zcela záměrně, těžko říct). A co si budeme povídat, závěrečná bitva byla strašně přeplácaná a zbytečně uspěchaná. Kdyby byla o pár stránek delší, vůbec bych se nezlobil. Nicméně, navzdory všem zmíněným výtkám musím konstatovat, že část od dua Michelinie a Bagley se nadmíru povedla. Byla to vskutku úžasná podívaná od začátku až do konce.  

Po téměř vynikajícím devadesátkovém dobrodružství se přesouváme do moderní éry po přelomu tisíciletí. Tehdy sepsal roku 2004 slavný britský scenárista Peter Milligan (X-Statix, Shade the Changing Man aj.) uzavřenou, samostatně fungující minisérii Venom vs. Carnage, na níž spolupracoval s kreslířem Claytonem Crainem (Ennisův Ghost Rider nebo X-Force od Craiga Kylea). Ta, nutno podotknout, je akčně napěchovaná od začátku až do samotného konce, díky čemuž je tempo vyprávění neúprosné. Doslova! Jedna bitka střídá další a člověk má pomalu pocit, jako by si ani na malý moment nemohl oddychnout. V tomhle směru by občas mohl Milligan razantně ubrat. Abychom se pochopili, nemám nic proti akci, zvlášť když je úžasně nakreslená (Crain je zkrátka mistr ve svém oboru), ovšem i na mě jí bylo občas až příliš. Scenárista naštěstí nezapomněl na klidnější pasáže, jež fungují na jedničku a mají v ději své právoplatné místo. 

Kromě výborně zobrazeného konfliktu mezi Carnagem a Venomem sledujeme ještě několik vedlejších protagonistů, jmenovitě Spider-Mana, Black Cat a obyčejného policistu, kteří v ději naštěstí mají své místo a nehrají jen druhé housle. Jejich charaktery jsou využity na maximum a neříkáte si, že byli do příběhu dosazeni na poslední chvíli, nebo že se objevili naprosto zbytečně. Jediné, co mě trošičku zamrzelo, bylo využití nového symbionta  (nebudu o něm více prozrazovat) a občasná přeplácanost postav v druhé polovině (co si budeme povídat, ke konci jich bylo možná až zbytečně moc, díky čemuž může mít čtenář chvíli zmatek v hlavě).

Sečteno a podtrženo, “Komiksový výběr Spider-Man #50: Venom vs. Carnage” je okamžitá koupě pro každého komiksáka. Patříte-li mezi skalní fanoušky Venoma či Carnage, dostanete dva svižné, vizuálně působivé, temně laděné a kvalitně napsané příběhy, jimž nechybí dravost, rychlé tempo, ani pořádná porce akčních scén. A co víc, považujete-li se za úplné nováčky, kteří nikdy předtím nečetli příběh s Cletusem Kasadym, může pro vás být kniha ideálním startovním bodem. Obě části sice nejsou bezchybné a za kvalitativní vrchol kompletu je považovat nelze, ale i tak za přečtení jednoznačně stojí. Vřele doporučuji!     

2021-09-06

#DP190: Future State: Catwoman

 Autorem článku je Daniel Palička 

Scénář: Ram V
Kresba: Otto Schmidt 

Po minule recenzované minisérii “Future State: Nightwing” se přesouváme k dalšímu titulu spadajícímu do skupiny komiksů dějově zasazených do futuristického Gothamu pod dohledem zločinecké organizace Magistrát. Tentokrát přišla na řadu Catwoman, kterou si vzal na paškál Ram V, vycházející autorská hvězda současného komiksového mainstreamu, kterou jsme již měli možnost poznat díky minisérii “Future State: Swamp Thing”. 

Abych pravdu řekl, na recenzovaný kousek jsem se docela těšil. Catwoman patří mezi mé oblíbené postavy spadající do batmanovské mytologie. Možná právě proto jsem byl o to více zvědavý, jak si Ram V poradí s příběhem o Selině Kyle. Upřímně, z výsledku jsem naprosto nadšený! 

Dvojdílná minisérie je zasazena do krutého futuristického Gothamu, v němž se titulní hrdinka musí coby tajná špionka vydat na nebezpečnou misi. Magistrát totiž pomocí speciálního vlaku převáží chycené vězně do nápravného zařízení. Nebojácné Catwoman proto nezbývá nic jiného než zasáhnout a nevinné lidi úspěšně zachránit. Podaří se jí to, anebo selže?    

Napínavý, strhující a sem tam zábavný scénář je postavený nejen na skvěle zpracovaných bojových sekvencích, jimž nechybí dravost ani dynamičnost, ale také na nečekaných momentech, jež vás při čtení dokážou překvapit, zajímavě zpracovaných charakterech hlavních i vedlejších postav (to platí především v případě hlavní hrdinky) a přímočarému a zároveň pěkně vyváženému tempu. 

Celé minisérii ovšem dominuje výtvarná stránka. Otto Schmidt, kreslíř, jehož můžete znát například ze série Green Arrow od Benjamina Percyho nebo z příběhu Hawkeye: Freefall, si vyhrál s každičkou stránkou příběhu. Svébytný styl, jenž dává do kontrastu na první pohled milé, roztomilé, nevinně vypadající osoby, evokující postavičky z animovaných filmů, a jemné tahy tuší spolu s výraznými sytými barvami, díky nimž může lépe vyniknout mrazivé prostředí Gothamu, funguje zejména ve chvíli, kdy dojde řada na akci. Kontaktní souboje mají švih a okamžitě vás upoutají. A co víc, i v klidnějších, výrazně pomalejších pasážích má Schmidtova kresba něco do sebe. Myslím si, že čtenáři, kteří si libují v jedinečných, ryze nemainstreamových způsobech komiksových kreseb, si určitě přijdou na své! 

“Future State: Catwoman” je výborná, rychle odsýpající a vizuálně uchvacující minisérie, která bezkonkurenčně patří mezi špičku iniciativy Future State. Vřele doporučuji nejen fanouškům Catwoman, ale také čtenářům, kteří hledají svižnou, akčně napěchovanou a kvalitně napsanou  jednohubku, jež ve vás ovšem něco zanechá. 

Přehled titulů, které jsou zahrnuty do iniciativy Future State, naleznete zde.

2021-08-17

#DP189: Star Wars: Droids Unplugged

 Autorem článku je Daniel Palička

Scénář: Chris Eliopoulos

Kresba: Chris Eliopoulos

V rámci současného Disneyovského Star Wars kánonu jsme se kromě pravidelně vycházejících řad, jakými jsou kupříkladu Star Wars, Darth Vader, Doctor Aphra nebo Poe Dameron, dočkali také několika uzavřených one-shotů, jejichž účelem bylo odvyprávět zcela uzavřené příběhy se zaměřením na vedlejší nebo méně známé postavy už tak rozsáhlého univerza. Jedním z nich byl i sešit “Star Wars: Droids Unplugged” od scenáristy a výtvarníka Chrise Eliopoulose. 

Chris Eliopoulos není žádná superhvězda komiksového průmyslu. Americký karikaturista a letterista se nemůže pyšnit žádnými světoznámými tituly. I přesto však můžeme v jeho drobné bibliografii nalézt několik zajímavých, leč méně známých marvelovských titulů, které primárně cílí na mladší publikum. Jde především o sérii grafických románů “Franklin Richard: Son of a Genius” s chytrým klučinou Franklinem Richardsem v ústřední roli a několik minisérií o uskupení “Pet Avengers”, avengerovském týmu, jenž je složen ze slavných zvířecích hrdinů světa Marvelu (příběhy byly česky vydány ve svazku “Nejmocnější hrdinové Marvelu #70: Pet Avengers”). Svůj talent na psaní odlehčených, humorně laděných komiksů zužitkoval při psaní “Star Wars: Droids Unplugged”. 

Sešit obsahuje tři samostatné, nezávisle fungující epizody, které tematicky pojí nějaký drobný robůtek, tedy droid. Dá se říct, že jde o drobné příhody, jež malinkého roztomilého mechanoida staví do komických, leckdy absurdních situací, způsobených vlivem nelehkých okolností nebo určitou komplikací. Hlavní hrdina ji musí hravým, vychytralým způsobem vyřešit, aby se úspěšně vymanil z nastalých problémů. Samozřejmě, nechybí komické prvky, ani vtipné rozuzlení zápletky v úplném závěru.    

První příběh “Probe Droid Problem” se odehrává na Tatooinu během událostí Skryté hrozby (Epizody 1). Sledujeme v něm Probe Droida, který je vlivem okolností nucen pomoci robotovi, na kterého spadl obří balvan. Jednoduchá, přesto však příjemná, přímočará a rychle odsýpající povídka vás bude bavit nejen díky rychlému stylu vyprávění, ale také - pro někoho až překvapivě - sympatickému Probe Droidovi. A co víc, konec vás může příjemně překvapit.   

Oproti tomu “Droid Dilemma”, v pořadí druhý příběh, je výrazně slabší. Sice je psán podobným stylem jako “Probe Droid Problem”, ovšem není tak nápaditý, ani tak čtivý, jak bych možná čekal. Scénář byl nezáživný a nudný, za což pravděpodobně může fakt, že titulní hrdina, astromech R2-D2, není tak charakterově zajímavý, aby utáhl svou vlastní povídku. A dokonce ani humor mě moc neuspokojil. Zasmál jsem se asi jen jednou, což pro vtipný příběh neznačí nic dobrého. Osobně bych sice netvrdil, že se jedná o průšvih, ovšem o žádný zázrak také nejde. 

Sešit uzavírá závěrečný příběh “SaBBotage”, který se kvalitativně vrací na úroveň úvodního “Probe Droid Problem”. I přes značnou předvídatelnost a neoriginálnost mě povídka velmi bavila. BB-8 je naprosto úžasná postava, která nejenže utáhne svůj vlastní příběh s grácií, ale zároveň vám dokáže vykouzlit úsměv na tváři díky komickým vložkám v podobě nečekaných interakcí s vedlejšími hrdiny v podobě členů Odboje a rozkošnému zevnějšku.      

One-shot “Star Wars: Droids Unplugged” sice nijak zvlášť nenadchne, ale rozhodně neurazí. Tři uzavřené povídky vynikají výraznou dětskou stylizací umocněnou barvami od Jordie Bellaire, rychlým tempem a komediálními prvky, které - pominu-li druhou povídku “Droid Dilemma” - fungují na jedničku. Nicméně, že by šlo o jakkoliv výjimečné dílo, se v žádném případě říct nedá. Jde o dětský komiks určený mladším čtenářům, kteří si při čtení určitě přijdou na své. Ti ostatní, ačkoliv se u něj také mohou náramně bavit (podobně jako já), jej patřičně nedocení. Z mého osobního úhlu pohledu se jedná o příjemný nadprůměr na odreagování, který vás sice slušně zabaví, ovšem nic víc od něj čekat nelze. 

2021-08-10

#2142: Smrtihlav

 


Smrtihlav

Vydává Kreveta jako sešitový a online komiks na pokračování. Jedno číslo má 24 stran a prodává se v plné ceně za 50 Kč.

Scénář: Tomáš Zelenka
Kresba: Tomáš Zelenka

Tohle není tradiční recenze, ale především článek, který chce upozornit na zajímavý projekt, jenž v českých luzích a hájích už nějaký ten měsíc běží. Tím projektem je komiks "Smrtihlav", který se snaží o to, co u nás zatím nikdy moc nezafungovalo - pravidelné vydávání sešitového komiksu. V nedávné době se to podařilo pánům Mackovi a Koplovi, když vydávali komiks "Dechberoucí Zázrak", ale Tomáš Zelenka, který stojí za komiksem "Smrtihlav", zatím nemá tak velké ambice ani zdroje, aby mohl komiks "Smrtihlav" nabízet v širokém prodeji. "Smrtihlav" je tedy zatím limitovanou záležitostí, ale s tím, že venku je k dnešku už sedm čísel. A to rozhodně není málo.


Komiks primárně najdete na facebookových stránkách tvůrčí skupiny Kreveta. Zde každý měsíc vychází také odkazy na nový díl, který si můžete klidně přečíst. První díl si můžete přečíst zde. Kromě toho, že si můžete komiks přečíst zadarmo, je zde i možnost si jej objednat v tištěné podobě. Tomáš Zelenka vydává komiks v limitované edici, kdy se jedná zatím o desítky kusů, ale kdo by po tom nesáhl, pokud se mu komiks líbí. Přece jen je docela rozdíl číst komiks elektronicky, nebo mít možnost si jím listovat. Cena komiksu v tištěné podobě je 50 Kč, což je docela fajn.


A o co že se vlastně jedná? Nemá smysl si na něco hrát. Komiks "Smrtihlav" je jednoduše dalším českým projektem, který chce navázat na americké superhrdinské komiksy, ale přenáší dění do nám dobře známého prostředí. Praha je celkem dobré místo na to, kde by se mohl děj odehrávat, a Smrtihlav, stejně jako Dechberoucí zázrak, ukazuje, že akce tomu městu prostě sluší. Jasně, možná nečekejte komiks v plné barvě, ale to vůbec nevadí, i černobílá tomu dává tu správnou, trochu drsnější atmosféru. Asi se vám při čtení komiksu vybaví "Sin City", kdy Tomáš Zelenka sem tam také barvu využívá, podobně jako Frank Miller, jen pro určité panely.


"Smrtihlav" není inovativní projekt, který by měl nějak zásadně měnit komiksový svět, ale e to zajímavá cesta, jak také prezentovat českému čtenáři český superhrdinský komiks. A Smrtihlav vůbec není špatně napsaná postava. Líbí se mi české projekty, které si jdou za svým, a to se "Smrtihlavu" daří. Tak případně zkuste na projekt mrknout, číst ho, třeba si ho i koupit. Zrovna je v dotisku první vyprodaný díl, tak to můžete zkusit rovnou od něj.

#DP188: Hercules je novou postavou ve hře Marvel: Contest of Champions

 Autorem článku je Daniel Palička

Novinka je převzata ze slovenského herního serveru Somhráč. Původně vyšla na následující adrese. Novinka je mírně upravena a rozšířena.

Do mobilního titulu Marvel: Contest of Champions byl přidán nový hratelný hrdina. Tentokrát jím není nikdo jiný než Hercules.

Hercules, polobůh a slavný hrdina z řecké mytologie, se na stránkách marvelovských komiksů poprvé objevil v sešitě “Journey Into Mystery Annual 1” (česky vyšel v knize “Nejmocnější hrdinové Marvelu #36: Herkules”), kde se utkal s Thorem, bohem hromu. V průběhu let se vypracoval v člena Avengers a jednoho z nejslavnějších hrdinů, kteří se kdy objevili v marvelovském univerzu.

Zajímavostí je, že Hercules byl do Contest of Champions zvolen fanoušky v rámci hlasování o přidání nového hratelného hrdiny. 

Vývojáři ze studia Kabam vydali ku příležitosti přidání Hercula do hry speciální video na svém oficiálním kanále, ve kterém vám je nový hratelný šampion detailně představen. Podívat se na něj můžete přímo zde:


Jak se vám nový hrdina zamlouvá? Své názory můžete psát dolů do komentářové sekce. 

2021-08-09

#2141: U283

U283

Vydal Rostislav Bakula v brožované vazbě v roce 2021. Vydání má 144 stran a prodává se v plné ceně za 499 Kč.

Scénář: Rostislav Bakula
Kresba: Rostislav Bakula

Když mě Rostislav Bakula oslovil s tím, že má HitHit kampaň, kde vydává komiks, jestli bych ho nechtěl alespoň trochu propagovat prostřednictvím Comics Blogu, nějak moc jsem neváhal. Jsem rád, že vycházejí české projekty, které jsou na první pohled celkem zajímavé, jen je škoda, že si to musí vydávat autoři sami. Ale chápu, jak se to s vydáváním má, tohle je věčný autorský boj, sám to vidím na svém nakladatelství Golden Dog. Ono prostě nejde vydat každého a nakladatelé se jednoduše nepříliš s nadšením dívají na autory, kteří v podstatě nejsou moc známí. A i když se Rostislav Bakula v oblasti grafiky profiluje, je to jeho zaměstnání, tak se komiks "U283" tak jeho prvotinou. Myslím si, že je dobře, že se mu komiks podařilo vydat, i když to muselo být cestou crowdfundingu. Tím nijak nekritizuji to, jakou formou je crowdfunding, naopak, pokud je dílo dobré a oficiální nakladatelé na to kašlou, jinak to moc nejde. Buď samonákladem, anebo právě formou crowdfundingu.

Kampaň na HitHit vyšla a komiks "U283" mohl spatřit světlo světa, a to již v červnu 2021. Jsem rád, že se ke mně jeden kousek také dostal, protože se jedná o čtení, které plní jeden z hlavních účelů, proč chcete číst, ať už klasickou knihu nebo komiks - chcete se pobavit. A přesně tohle komiks "U283" nabízí. Dostane se vám zábavné čtení, ve kterém asi nemá smysl hledat něco hlubšího, není to čtení na hloubavé večery, ale je to čtení, která vás může strhnout svým příběhem a přimět vás jednotlivé stránky přelouskat velmi rychle. A není se moc čemu divit. Třeba za mě jsou v knize použity prvky, které mám jednoduše v akčním žánru rád - je tam trochu fantastična, v tomhle případě vědeckého, má to spád, má to nějaké tajemství, a do toho ten hlavní prvek - nacisti. Nemůžu si pomoct, ale pokud se jedná o příběh, který se nebere tolik vážně a jsou v něm nacisti, chci si ho přečíst. Mohlo by to být dobré.

Komiks "U283" je z mého pohledu dobrý. Není skvělý a je na něm prostě trochu vidět, že to neprošlo redaktorskými úpravami, ale to nic nemění na tom, že jsem se při jeho čtení bavil. Základní premisa příběhu vychází z toho, že Američané náhodou narazí na dva zajímavé objevy - v Antarktidě je to tajemná základna, která by klidně mohla být nacistické, a v Evropě je to ponorka. Na objevení staré ponorky by asi nebylo nic až tak divného, kdyby ta ponorka nevězela ve skále, a to na stovky kilometrů od moře. Tohle jsou objevy, které není možné nechat jen tak. Hlavně pokud se dění odehrává na konci 70. let a Studená válka je v plném proudu. A už v to máme Pentagon, jenže je zde samozřejmě ještě německá strana, a to jak ta oficiální, tak i ta podzemní, která se i dlouho po skončení druhé světové války hlásí k nacismu a stojí si za tím, že Hitlerovy myšlenky jednou opět povstanou a ovládnou svět. Skoro to vypadá, že teď k tomu mají velmi blízko, protože nacistům se do rukou dostává nejen atomovka, ale navíc ještě vynález, který by skutečně hýbnul světem.

Na komiksu "U283" se mi líbí skutečnost, že je to opravdu komiks, který chce bavit. Chce strnout příběhem, chce být akční, což se mu daří. Čtení jsem si více méně užíval, jsou zde ale určité nešvary, bez kterých bych se obešel. Místy je komiks nesmírně popisné a v podstatě to, co se děje v okně a co postavy řeknou, je ještě polopaticky vysvětleno v rámečcích. Přišlo mi, že kdyby se komiks zbavil tak poloviny popisných rámečků, nesmírně by to jeho čtivosti prospělo. Přece jen, má to být akční komiks, ne nějaký popisný elaborát. To se týká i toho, že v některých případech je komiks moc vysvětlující - používají se zde cizí slova, specifické technologie... Od toho bych také upustil, nechal všechno plynout přirozenější cestou. Někdo by mohl namítnout, že kresba je jednoduchá, nebo není moc hezká, ale nemůžu so pomoct, mně se líbila, seděla mi k příběhu a nestalo se mi, že bych se v ní neorientoval. Za mě je komiks "U283" parádní béčkové čtení, u něhož bych si užil i pokračování.

2021-07-16

#DP187: Transformers: Beast Wars: The Gathering

 Autorem článku je Daniel Palička 

Scénář: Simon Furman 

Kresba: Don Figuroa

Po recenzi na netflixovské Transformery (článek by měl již brzy vyjít na Deníku milovníka filmů) jsem se rozhodl podívat na zoubek uzavřené transformeří minisérii vydané roku 2006. Důvod? Oficiálně byl oznámen hraný snímek Transformers: Rise of the Beasts, ve kterém by se kromě Autobotů, Decepticonů a Terrorconů měli také objevit Predaconi a Maximalové, frakce, které byly na scénu poprvé uvedeny v animovaném seriálu Transformers: Beast Wars a které jsou doteď oblíbené mezi skalními fanoušky. V současnosti vychází pravidelná série “Transformers: Beast Wars” scénáristy Erika Burnhama pojednávající o dobrodružstvích nebojácných Maximalů na Cybertronu. Nicméně, v dnešní recenzi se podíváme zpátky do minulosti a povíme si, zda komiks “Transformers: Beast Wars: The Gathering” dokázal s tematikou dvou zvířecích transformeřích skupin a jejich vzájemného konfliktu dobře naložit.  

Na “Transformers: Beast Wars: The Gathering” jsem byl poměrně zvědavý. Postavy z Beast Wars miluji. A co víc, už nápad s bestiálnějšími, instinktivnějšími a mnohem divočejšími Transformery, kteří se mohou v cuku letu přeměnit do zvířat či dinosaurů, považuji za naprosto geniální. Scénáristům totiž nabízí nekonečné množství kreativních možností a originálních cest, jak naložit s celou zápletkou, a umožňuje jim zabrousit i do jiných, mnohem naturálnějších a nikdy neprobádaných lokací, jež pro Transformery nejsou úplně typické. Navíc, na post scénáristy byl dosazen můj oblíbenec Simon Furman, ostřílený autor, který má s transformeřími komiksy letité zkušenosti, a to nejen u vydavatelství IDW. Co se tak mohlo pokazit? Inu, všechno, co jen mohlo…

Ale pěkně popořadě. Minisérie čítající šest sešitů nás zavede na neznámou planetu, kde probíhá konflikt mezi dvěma skupinami - nebojácnými Maximaly a zlotřilými Predacony. Upřímně řečeno, zápletka na první pohled nepůsobí vůbec špatně. Na začátku čtenář dostane krátkou rekapitulaci veškerého dění, následně se více obeznamuje s mocným Magmatronem, vůdcem Predaconů, a poté má možnost poznat postavy z obou válčících frakcí. Jenže zde přichází první problém. Transformerů se v ději objeví tolik, že se v nich čtenář může sotva orientovat. Designově splývají (v robotích módech se to ještě docela dá, zvířecí jsou podstatně horší) a mnohdy ani nejsou pořádně představeni, protože autoři počítají s tím, že je pravděpodobně znáte. Jenže opak je pravdou. Kupodivu jsem narazil hned na několik postav, které mi byly úplně cizí a které jsem v životě neviděl. Soudě dle jejich vzhledu usuzuji, že jde o postavy z japonských pokračování původních Beast Wars (ano, skutečně existují), ale těžko říct. Pro mě jde o druhořadé, nijak ohromující Transformery, kteří mi v hlavě dlouho neutkví, což píšu dost nerad. 

Byť to na první pohled nemusí být moc patrné, díky velkému množství postav je scénárista značně limitován. Nemá možnost postupně rozvíjet charaktery hrdinů a záporáků a nemůže si dovolit všechno, co by chtěl, protože těch bojujících mechanoidů je prostě hodně. A přiznám se na rovinu, v druhé polovině, kdy se na scénu začalo zčistajasna objevovat mnoho staronových Maximalů a Predaconů (bližší detaily nepovím), jsem z toho všeho měl úplný guláš. Nevěděl jsem, která bije, a smysl v jednání některých Predaconů/Maximalů jsem sotva nacházel. 

Jenže postavy překvapivě nejsou ta nejhorší vada na kráse. Mnohem hůř dopadla zápletka, jejíž struktura a směřování je, povězme si to na rovinu, mizerná. Nalijme si sklenici čistého vína, když nemáte poutavou a dobře uchopenou zápletku, tak nemáte u čtenářů jakoukoliv šanci na úspěch. V případě recenzovaného komiksu se musí uznat jedno. Simon Furman se jakž takž snaží držet na uzdě. Úvod je rozvleklejší a konverzační, zároveň je však doplněn o řadu relativně snesitelných akčních sekvencí, jež neurazí, ale ani nijak nenadchnou. Ovšem někdy v polovině se autor úplně utrhne ze řetězu a začne si dělat, co se mu zrovna zachce. Tahá si Transformery z klobouku a bez sebevětšího opodstatnění je rovnou vrhne do akce, aniž by je čtenáři jakkoliv představil. Výsledek si asi dokážete představit, proto se o něm nebudu nijak detailněji rozepisovat. Ostatně, na směřování celé zápletky se to výrazně projevilo.  

Abych však jen nekritizoval, musím vyzdvihnout pár pozitivních aspektů. Prvním z nich je bezpochyby kresba Dona Figuroy, doplněná výrazným coloringem, která se k vyznění minisérie naprosto hodí. Přírodní reálie díky ní vypadají o poznání lépe a zvířecí designy Transformerů vyniknou o to více. Výtvarník si zkrátka dává záležet s každičkým detailem. Dále musím ocenit Magmatrona, hlavního záporáka. Ten je sice absolutně nevyužitý, narazil jsem však na pár světlých momentů, které mi s ním utkvěly v hlavě. A ještě bych milerád pochválil akci. Sice jsem psal o pár řádků výše, že vás ničím neohromí, ale je dynamická a ještě ke všemu pěkně nakreslené, když už nic jiného...       

Scénáristicky chaotické, zmatečné, dějově nedoladěné a zbytečně přeplácané. Takhle stručně by se dal shrnout můj osobní názor na “Transformers: Beast Wars: The Gathering”. Ač to nerad píšu, komiks je selháním ve všech možných směrech. Jistě, nejde sice o nejhorší komiks vůbec, ovšem z tak nosného tématu jako Beast Wars se rozhodně dalo vytěžit mnohem více. Pokud jste začátečníci a chtěli byste se s Predacony a Maximaly pořádně seznámit, raději zkuste vyzkoušet původní americký seriál z devadesátých let. Podle mě si jej užijete mnohem více.  

2021-07-05

#DP186: WandaVision (2021)

 Autorem článku je Daniel Palička

WandaVision (2021)


Režie: Matt Shakman 

Scénář: Jac Schaeffer, Megan McDonnell, Gretchen Enders, Bobak Esfarjani, Peter Cameron, Mackenzie Dohr, Chuck Hayward, Cameron Squires, Laura Donney

Hrají: 

Elizabeth Olsen (Scarlet Witch)

Paul Bettany (Vision)

Kat Dennings (Darcy Lewis) 

Teyonah Parris (Geraldine) 

Randall Park (Jimmy Woo)

Debra Jo Rupp (Paní Hart) 

Fred Melamed (Todd Hart) 

Kathryn Kahn (Agnes)

Streamovací služba Disney+ dorazila na americký trh v listopadu roku 2019. Platforma, jejíž popularita každým měsícem roste, zahrnuje tvorbu produkovanou studii Walt Disney Studios a Walt Disney Television. Kromě animovaných filmů a seriálů z produkce Disneyho a Pixaru na ní rovněž najdete propracované dokumenty z National Geographic, příběhy ze světa Star Wars, a mimo jiné veškerou marvelovskou produkci (tj. staré i nové hrané či animované seriály a moderní filmy z Marvel Cinematic Universe). Samozřejmě, nelze opomenout ani hrané disneyovské předělávky (Aladin, Lady a Tramp, Lví král, Kráska a zvíře apod.), filmy spadající pod dospělou sekci Disney Star (jmenovitě Vetřelec nebo Smrtonosná past), populární animovaný americký seriál Simpsonovi se svými 32 sériemi a zcela nový exkluzivní obsah. 

U exkluzivního obsahu je nutné se na chvíli pozastavit. S příchodem Disney+ bylo nutné oslovit co možná nejvíce lidí. Co si budeme povídat, to, že máte širokou nabídku filmů a seriálů, je sice pěkné, ale pokud diváky nenalákáte na obsah, který nikde jinde nenajdete, nemáte mezi konkurencí na trhu šanci. Velikáni svého oboru, jakými jsou kupříkladu Netflix nebo HBO (neboli HBO MAX), toho budiž důkazem. Proto bylo jen otázkou času, než bude vypuštěn první, úplně nový autorský projekt, který nemá obdoby. První vlaštovkou byl “Mandalorian”, seriál z předaleké galaxie, dějově zasazený mezi šestou a sedmou epizodu, jenž se dočkal velkého ohlasu ze strany kritiků a diváků. Po něm následovaly další a další filmy a seriály. Jeden z nich, “WandaVision”, si v dnešní recenzi detailně rozebereme a povíme si, zda stojí za vaši pozornost. 

“WandaVision” je vůbec první marvelovský seriál vydaný exkluzivně na Disney+, který spadá pod propojený filmový vesmír (MCU), nad nímž má primární dohled Kevin Feige. Upřímně, bylo jen otázkou času, než se filmové odvětví Marvelu dočká velké expanze a bude rozšířeno o plnohodnotnou seriálovou produkci. Ve filmech se totiž autoři nemohou naplno věnovat všem vedlejším postavám a musí je na úkor známějších, výraznějších a mnohem důležitějších upozadit a odsunout na druhou kolej. O to větší smysl podle mě seriály mají. Je v nich větší prostor na rozvinutí charakterů hlavních hrdinů, tvůrci si v nich mohou dát záležet s celkovým směřováním zápletky a mohou si pohrát s tempem vyprávění, protože mají větší prostor na budování děje, což výsledné kvalitě prospívá. Není tedy divu, že jsem se na následující seriál těšil. Wandu a jejího robotického partnera Visiona jsem si už od jejich nástupu v “Avengers: Age of Ultron” neskutečně oblíbil, takže mě zajímalo, kam jejich osudy povedou dál. 

Příběh se odehrává po událostech zobrazených v “Avengers: Endgame”. Wanda si spolu s Visionem žijí idylický život v jednom malém domečku a užívají si. Jenže jak se později ukáže, ne všechno je takové, jak se zprvu zdá, a je jenom na našich hrdinech, aby společně vyřešili nově vzniklý problém. Samozřejmě, zápletka je mnohem složitější a promyšlenější, než by si někdo mohl podle mého popisu myslet, ovšem pro účely recenze se musíte spokojit s takhle kratičkým výtahem, protože nechci moc zabíhat do detailů. 

“WandaVision” dokáže diváka ohromit hlavně díky svému jedinečnému, na poměry Marvelu dosti originálnímu pojetí. Nejde totiž o klasickou superhrdinskou taškařici, nýbrž o čistokrevný experiment, u kterého je již v prvních několika epizodách patrné, že si s ním filmaři dali opravdu záležet. Seriál, který dohromady čítá devět epizod, si povětšinou udržuje pomalé tempo. Akce je pomálu, byť sem tam na ni dojde řada (a to především v druhé polovině), přičemž do popředí se dostávají hlavně konverzační pasáže, v rámci kterých můžeme naplno proniknout do nitra ústředních postav. Máme možnost nahlédnout do jejich každodenního života a vychutnat si různé momenty, ať už romantického či humorného rázu. Někdy dokonce přejdeme na mnohem vážnější notu, k čemuž bych se chtěl vyjádřit v pozdější části článku. 

S celkovým pojetím se ruku v ruce pojí také estetika. Pokud jste viděli trailery, popřípadě jste zaznamenali obří marketingovou kampaň, tak asi víte, že celý seriál staví nejen na propracovaných dialozích, ale také na provedení. Každý díl je koncipovaný jako epizoda klasického sitcomového seriálu. Pilotní “Filmed Before a Live Studio Audience”, jenž funguje jako nástavba pro budoucí dění seriálu, je, co se zpracování týče, podobný sitcomům ze čtyřicátých let. To v praxi znamená, že záběry jsou černobílé a scénář je postavený na jednodušším humoru doplněném hlasitým smíchem z publika. S každým dalším dílem se pokaždé posouváme vpřed. Druhý díl pojmenovaný “Don't Touch That Dial” tedy pokračuje v nastoleném trendu, ovšem od třetího se již dočkáme výrazné, barvami hýřící scénografie a svébytnější koncepce. A postupně se přidávají další a další obohacující prvky, což, abych pravdu přiznal, bylo jen ku prospěchu věci. Divák se díky tomu nikdy nenudí a může zažít i jiný, trochu atypický zážitek. Jistě, z objektivního hlediska to sice pro někoho může být strašně ubíjející, ale nevěšte hlavu, dá se to snést... 

Nedílný podíl na kvalitě “WandyVisiona” mají také postavy. Ústřední dvojice, Wanda a Vision, jsou hlavními tahouny, kteří svou vzájemnou dynamikou a zajímavým vývojem (obzvlášť u Wandy musím pochválit směřování její postavy) vyčnívají nad ostatními aktéry. Neberte mě špatně, celá škála vedlejších postav má čím zaujmout, ať už jde o staré známé  (Darcy, která se objevila v snímcích “Thor” a “Thor: Temný svět” a agent Woo z “Ant-Man a Wasp”) nebo několik nově příchozích v čele s Agnes, věrnou kamarádkou Wandy, herecky ztvárněnou Kathryn Kahn, ale přijde mi, že k oběma hlavním hrdinům si utvoříte asi největší pouto, a to hlavně díky milostné, místy až rodinné lince, se kterou se brilantně pracuje po celý seriál, a patřičnému prostoru, který oba mají v ději. 

Navíc, abych nezapomněl, celá minisérie také exceluje v bilanci mezi humornými a vážnými scénami. Ano, vtipů a komických vložek je v seriálu sice hodně (někdy až zbytečně moc), ale nezapomíná se ani na seriózní momenty, jež přijdou vždy v ten pravý včas. A jako by toho nebylo málo, dojde řada i na pár příjemných překvapení, která potěší především komiksové fanoušky.    

Z předcházejících odstavců mohou někteří usoudit, že jde o bezchybný seriál. Omyl! Nyní je na čase se podívat na pár drobných negativ. Prvním z nich je strašně natahovaná délka. Na jednu stranu sice chápu, že devět epizod autoři zvolili schválně, protože chtěli mít dostatek času na budování zápletky, ale kdyby se dle mého názoru některé scény zredukovaly, popřípadě bychom přišli o jednu plnohodnotnou epizodu, nijak by se to na výsledku neprojevilo. Dále se musím trochu vyjádřit k záporákům. Ti sice nejsou špatní a minimálně dva jsou na poměry Marvelu docela dobře zpracovaní, ale rozhodně z nich šlo vytěžit mnohem více (v jednom případě to platí dokonale). Ještě bych si milerád postěžoval na vtípky, které jsem již nakousnul o odstavec výš. Ačkoliv má seriál ve valnou většinu případů dobrý humor, neobešel se i bez řady trapných, dětinských vtipů, jež potěší tak akorát malé děti. Naštěstí jich není tolik, kolik bych zprvu čekal, ale když už na ně dojde řada, zbytečně narušují pěkně vystavěné tempo. A ještě nesmím opomenout finále, které bylo na můj vkus strašně překombinované a občas lehce unáhlené (na druhou stranu mělo hned několik skvělých momentů, takže se to perfektně vyvážilo). Navíc, nevím, jak to vnímají ostatní, ale přišlo mi, že v posledních několika epizodách docela drhnuly speciální efekty.

“WandaVision” je i přes mnohé vady na kráse skvělým marvelovským seriálem s unikátním konceptem, z něhož dýchá pravá komiksová atmosféra. Jako první vlaštovka pro další plánované seriálové projekty z MCU funguje skvěle, přičemž jako předehra k plánovanému snímku “Doctor Strange in the Multiverse of Madness” posloužil naprosto dokonale. Jestli hledáte kvalitní televizní minisérii s hereckými výkony na úrovni, kvalitní režií, poutavým scénářem a solidními efekty, neměli byste recenzovaný kousek minout. Rozhodně nebudete litovat.