2021-11-01

#DP193: Komiksový výběr Spider-Man #52: Negativní expozice

 Autorem článku je Daniel Palička 

Vydalo Hachette Fascioli v pevné vazbě v roce 2021. Původně vyšlo jako čísla 1 až 5 minisérie Spider-Man/Doctor Octopus: Negative Exposure a jako čísla 39 až 41 série Peter Parker: Spider-Man v nakladatelství Marvel. České vydání se prodává v plné ceně za 249 Kč na stáncích. 


Scénář: Brian K. Vaughan, Paul Jenkins, 

Kresba: Staz Johnson, Mark Buckingham


Nebudu se tajit tím, že Doctora Octopuse považuji za mého nejoblíbenějšího spidermanovského záporáka. Je to možná zvláštní, ale pro mě byl vždycky Spider-Manovým nemesis číslo jedna na rozdíl od zlověstnějšího a daleko nebezpečnějšího Green Goblina, k němuž jsem si hledal cestu až daleko později. Otto Octavius mě coby postava zaujal již v animovaném seriálu z devadesátých letech, ve kterém jsem si jej nesmírně oblíbil. Podobně jako mnoho dalších zlosynů, kteří se v animovaném Spider-Manovi objevili, totiž měl propracovaný a pěkně rozvinutý charakter. Hned od prvního dílu jste si o něm dokázali udělat perfektní obrázek. Dostali jste detailní pohled na jeho krutou minulost, díky čemuž jste s jeho osobními názory mohli více soucítit, a zároveň mu scenáristé dali dostatek prostoru v ději. Proto mohl přímo v akci prezentovat nejen svá vyrobená mechanická chapadla, ale také vlastní intelekt. Prostě skvěle napsaný zloun se vším všudy. Co víc chtít? Pak přišel druhý Spider-Man od Sama Raimiho (v něm Doctor Octopus opravdu zazářil) a poté následovaly komiksy, jež mi Octavia leckdy ukázaly i v trochu jiném světle, než jak jsem byl dosud zvyklý (např. Doctor Octopus: Year One, Superior Spider-Man a mnoho dalších). Když se mi proto dostal do rukou svazek “Komiksový výběr Spider-Man #52: Negativní expozice”, byl jsem zvědavý na výsledek. Přece jenom, příběhy z pera dvou ostřílených komiksových tvůrců, Briana K. Vaughana a Paula Jenkinse, musí být kvalitní. Nebo snad ne?    

Kniha je rozdělena na dva samostatně fungující příběhy, zaobírající se komplikovanou osobností Doctora Octopuse. První z nich, pětidílná minisérie “Negative Exposure” (v překladu “Negativní expozice”), nás přivádí do redakce Daily Bugle. Zkušený fotograf Jeffrey Haight se chce za každou cenu dostat na titulní stranu novin, čehož chce docílit vyfocením nejkvalitnějšího snímku Spider-Mana, jakého jen jde. To se mu sice pokaždé podaří, ovšem to by v redakci nesměl pracovat mladý student Peter Parker, který je vždy rychlejší než všichni ostatní.  Bohužel, co čert nechtěl, ať se Jeffrey snaží jakkoliv, nikdy se mu nezadaří. Překonat třídu ve svém oboru totiž není žádná hračka. Jenže jak je možné, že se mu daří vyfotit ty nejlepší snímky a ještě ke všemu je dokáže včas donést do redakce? To nemůže být náhoda, ne? Přesně na tyto otázky se Jeffrey snaží najít odpověď. Když ovšem zkříží cesty s proslulým Dockem Ockem, začne se vyvíjet nečekaný sled událostí, jenž by jen málokdo čekal. 

Scénář Briana K. Vaughana je kompaktní. Je čtivý, napínavý a zábavný, díky čemuž máte motivaci číst dál. A co víc, drží pěkně pohromadě a nemáte pocit, že byste četli děj, v němž by se zbytečně skákalo z jednoho místa do druhého. Ústřední hrdina a jeho vnitřní pohnutky jsou uvěřitelné. Přestože s jeho chováním a rozhodnutími, které v průběhu vyprávění učiní, nemusíte stoprocentně souhlasit, dokážete si k němu i tak vytvořit velké citové pouto. A ano, některým - třeba mně - ho může být líto, zvlášť po dočtení několika závěrečných stránek. 

Co se týče hlavního antagonisty, ten je napsán bravurně. Vaughan se uchýlil k nejlepší možné cestě. Vzal klasickou, dávno etablovanou postavu, dal jí moderní háv (v tomhle případě odstranil klasickou zelenožlutou uniformu a nahradil ji tmavým zeleným ohozem, nápadně připomínajícím oblek filmového Docka Ocka) a pojal ji úplně jinak, než jak jsou čtenáři zvyklí. Octavius je tentokrát nejen v roli tradičního záporáka, jenž chce za každou cenu porazit pavoučího hrdinu, ale také manipulativního a velice vychytralého génia, jenž k svému cíli nemusí dospět jen za použití fyzické síly. A když jsme u toho, jeho arcinepřítel, stěnolezec Spider-Man, sice v ději figuruje (zejména na konci sehraje velice zásadní roli), ale co si budeme povídat, hraje spíš druhé housle. Kdykoliv se maskovaný hrdina objeví na scéně, tak primárně kvůli drobným potyčkám s jinými záporáky. Pro někoho může jít o příjemné zpestření, jiného může tento fakt spíš zamrzet než potěšit.  

Originální, vskutku zajímavé pojetí příběhu je asi jedním z hlavních důvodů, proč byste si “Negativní expozici” měli přečíst. Neokoukaná zápletka zaměřující se na obyčejného fotografa z Daily Bugle drží pohromadě nejen zásluhou funkčního scénáře, ale také díky skvěle napsaným postavám (vyčnívají hlavně Jeffrey a Doctor Octopus), působivým akčním scénám a kresbě Staza Johnsona, která je umocněna výraznými sytými barvami. K všemu přidejte myšlenku a poselství, což bych od minisérie podobného rázu nečekal, a dostanete kvalitní pětisešitové dobrodružství, jež má komiksákům co nabídnout. Mohu vřele doporučit! 

Nyní se krátce přesuneme k druhé části - k příběhu od kreativního dua Paul Jenkins a Mark Buckingham, původně vydaném v sérii “Peter Parker: Spider-Man”. O něm však nebudu básnit dlouho. Jde totiž o naprostou katastrofu. Scénář absolutně nefunguje. Záporáci jsou tragičtí (doslova!), humor za moc nestojí, byť jednou za čas padne dobrý vtípek, a z mluvy postav máte místy pocit, jako by dialogy byly napsány robotem. Výsledný dojem naštěstí zachraňuje akce, několik pěkných momentů a líbivá kresba Marka Buckinghama, k níž mám ovšem pár drobných výhrad (především mi nesedly některé jednoduše navržené obličeje/designy postav a drobounké panely). Nicméně, když to vezmu kolem a kolem, o zázrak i tak v žádném případě nejde. Hrůza hrůzoucí! Od druhého příběhu raději dejte ruce pryč, jinak budete trpět.    

Kniha “Komiksový výběr Spider-Man #52: Negativní expozice” nabízí dva zcela odlišné komiksy, z nichž jeden je zdařilý a druhý naprosto špatný. I navzdory kritice Jenkinsova příběhu bych vám knihu vřele doporučil už kvůli faktu, že dostanete zcela odlišné pohledy na klasického spidermanovského protivníka. A zatímco Vaughanův je povinnost pro fanoušky Otta Octavia, Jenkinsův nechť vyzkouší jen ti největší odvážlivci.     

2021-10-29

#DP192: The White Trees

 Autorem článku je Daniel Palička

Scénář: Chip Zdarsky

Kresba: Kris Anka


Chip Zdarsky aktuálně patří mezi špičku současného superhrdinského mainstreamu. Autor, jenž se naplno prosadil u Marvelu, má na kontě mnoho komiksových projektů, vyznačujících se především odlehčeným, ryze komediálním charakterem, který je umocněn humornými vsuvkami, humornými gagy, vtipnými konverzacemi mezi ústředními postavami a sem tam i akcí, pokud na ni dojde řada. Perfektními příklady budiž tituly Howard The Duck, Star-Lord: Grounded nebo Peter Parker: The Spectacular Spider-Man, v nichž jsou výše uvedené prvky patrné na každé stránce. V rámci své tvůrčí kariéry se však Zdarsky posouval dál a dál. Postupně si začal uvědomovat, že nemá zapotřebí se jakkoliv limitovat. Nemusí se držet zaběhnutých kolejí a může trošičku zaexperimentovat. A tak přešel k vážnějšímu tónu, který se naplno projevil v úspěšném Daredevilovi z iniciativy Fresh Start (recenzi na první díl s podtitulem “Know Fear” si můžete přečíst přímo zde). Následně se začal podílet i na řadě drobných příběhů u konkurenčního DC Comics. A aby toho nebylo málo, střihl si i několik vlastních, ryze autorských projektů. Na jeden z nich, uzavřenou minisérii “The White Trees”, se v dnešní recenzi podrobně podíváme.     

Ať už Zdarskyho vnímáte jakkoliv - jako šprýmaře, jehož cílem je nejen odvyprávět solidní příběh, ale zároveň čtenáře pobavit, nebo jako hloubavého pisálka s cílem co nejvěrohodněji popsat vnitřní pocity rozervaného, vnitřně nejistého, věčně zadumaného hrdiny - nelze mu upřít jeho talent na práci s charaktery postav. Svým hrdinům dává patřičný prostor, a nejen to. Dokáže vykonstruovat zajímavou zápletku, v níž dává prostor postavám jevícím se zpočátku relativně obyčejně. Ovšem jak se čtenář postupně prokousává dějem, začíná si uvědomovat, že lidští hrdinové mají něco do sebe a dovedou zaujmout. Tohle přesně platí i v případě autorského fantasy projektu “The White Trees” z roku 2019. 

Děj nás přivádí do fiktivní magické říše jménem Blacksand. Sledujeme tři statné nebojácné hrdiny, kteří na začátku příběhu předstoupí před mocného krále Pheracka. Ten jim sdělí, že jejich děti zčistajasna zmizely a nejsou nikde k nalezení. Trojice odvážných, připravených a řádně vyzbrojených bojovníků je tak nucena se sjednotit a vydat na nebezpečnou výpravu, která rozhodně nebude procházkou růžovým sadem. 

Scénář je vskutku poutavý. Zdarsky má stále čím překvapovat a některé scény, především tedy v druhé polovině, vás dovedou pěkně šokovat. Jindy vás naopak dovedou ohromit svým zpracováním. Ať už jde o kratičkou potyčku s drakem, scény sexuálního ražení (nebudu blíže upřesňovat) nebo o jiné části příběhu, čiší z nich tvůrčí hravost, což zápletce jen a jen pomohlo. Sluší se však také říci, že scenárista myslí i na hrdiny. Dává jim dostatečný prostor na to, aby se co nejvíce projevili, a co víc, píše je lidsky. Poukazuje na jejich silné stránky i na slabiny, díky čemuž s nimi mohou lidé více sympatizovat. Zejména vousatý bojovník Krylos si mě dokázal získat. Nicméně, jeho společníci také vůbec nezaostávají.  

Pochválit musím rovněž výtvarnou stránku, kterou si vzal na paškál zkušený kreslíř Kris Anka. Vyřádil se, jak jenom mohl, což se do výsledného produktu opravdu promítlo.   Výrazné linky umocňující designy ústředních hrdinů se skvěle hodí k barvami hýřícímu coloringu. Opomenout taktéž nesmím do detailu prokreslené scenérie, ani hravé, leckdy i dynamické panelování, jež naplno vynikne ve zběsilejších pasážích. Co bych možná osobně mírně vytknul, je zakončení. Konec není špatný, právě naopak (mně osobně například překvapil), ale nemohu se zbavit dojmu, že by si poslední sešit zasloužil ještě pár stránek navíc. Přece jenom, po epilogu má člověk divnou pachuť v puse. Říká si, že kdyby scenárista měl možnost si napsat ještě jeden sešit, určitě by to celkovému vyprávění pomohlo. Některé části fikčního světa by totiž mohly být popsány více do detailu, jindy by naopak neuškodilo využití více fantasy postav. Zkrátka a dobře, kdyby měl Zdarsky ještě větší prostor, určitě by si mohl dovolit přidat mnohem více, než co nám bylo naservírováno. Tento fakt jednoduše zamrzí, i přesto ovšem nejde o negativum, které by výsledný zážitek ze čtení kazilo.   

Minisérie “The White Trees” mě ohromila. Ano, čekal jsem příjemnou fantasy podívanou, to přiznávám bez mučení. Nicméně, vůbec bych nepředpokládal, že dostanu svižnou, přímočarou, a zároveň kvalitně napsanou povídku, o níž budu básnit v superlativech. Sympatičtí, výborně napsaní hrdinové, dobře uchopená zápletka, které nechybí spád, ani klidnější momenty, sloužící primárně k rozvinutí charakterů jednotlivých postav, a bojové sekvence, jimž nechybí dravost. To všechno zaobalte do působivého pestrobarevného magického hávu Krise Anky a dostanete čtivé dobrodružství, jež dovede zaujmout jak skalní fanoušky fantasy, tak i ty žánrem nepolíbené. Zdarsky dokázal, že když má tvůrce plnou kreativní kontrolu a může své příběhy vydávat u komiksového nakladatelství, jakým je Image Comics, dokáže z originálního nápadu vytěžit maximum. Jen škoda délky. Jeden sešit navíc by určitě neuškodil.         

2021-10-25

#DP191: Komiksový výběr Spider-Man #50: Venom vs. Carnage

 Autorem článku je Daniel Palička 

Vydalo Hachette Fascioli v pevné vazbě v roce 2021. Původně vyšlo jako čísla 361 až 363 série Amazing Spider-Man a jako čísla 1 až 4 minisérie Venom vs. Carnage v nakladatelství Marvel. České vydání se prodává v plné ceně za 249 Kč na stáncích.   


Scénář: Peter Milligan, David Michelinie

Kresba: Clayton Crain, Mike Bagley


Důležitá poznámka: Recenze byla rozepsána podstatně dříve, ovšem díky nedostatku času a upřednostnění jiných, mnohem prioritnějších povinností byla dopsána až nyní. Snad mi neaktuálnost informací souvisejících s trailery na očekávané marvelovské bijáky odpustíte a čtení následující recenze si i přesto užijete. Děkuji za pochopení!    


Poslední dobou mám pocit, že vydávání některých komiksů v kolekci “Komiksový výběr Spider-Man” je dokonale načasované. Po dlouhém čekání jsme se konečně dočkali traileru na chystaný snímek “Spider-Man: Bez domova” (Spider-Man: No Way Home), v němž se v celé své kráse objevil Doctor Octopus v podání Alfreda Moliny. Netrvalo dlouho a několik dní nato jsme se na českém trhu dočkali knihy “Komiksový výběr Spider-Man #52: Negativní expozice”, která obsahovala dva samostatné, nezávisle fungující příběhy zaměřující se na slovutného Otta Octavia, jednoho z nejikoničtějších nepřátel Spider-Mana, který kdy spatřil světlo světa. V případě svazku “Komiksový výběr Spider-Man #50: Venom vs. Carnage” bychom mohli mluvit o podobné shodě náhod. Premiéra filmu “Venom 2: Carnage přichází” se neodkladně blíží a jako na potvoru vyšlo česky hned několik příběhů staršího data, které se zaobíraly konfliktem mezi lidsky smýšlejícím antihrdinou Venomem a chladnokrevným maniakem Carnagem. Jedním z nich je i recenzovaný kousek, jenž si v dnešním článku detailně rozebereme.         

Symbiontská tematika je - obzvlášť v současném mainstreamu - neodmyslitelnou součástí marvelovského vesmíru. To, co se zpočátku jevilo jen jako nevinný černý oblek, který se přisál na Spider-Mana během Tajných válek superhrdinů Marvelu, se nakonec ukázalo být zlé stvoření, jež mohlo existovat pouze a jedině ve vzájemné symbióze se svým hostitelem. Tento základní stavební kámen perfektně posloužil k uvedení zbrusu nového záporáka Venoma, jenž se monumentálně objevil ve 300. čísle pravidelně vycházející řady The Amazing Spider-Man. Mytologie kolem symbiontů se v průběhu let postupně rozrůstala. Byla postupně obohacována o zcela nevídané, leckdy i originální prvky, díky nimž se mohl marvelovský vesmír rozšířit o celou řadu nových postav. Na některé se již dávno pozapomnělo, naopak jiné jsou mezi komiksovými fanoušky známy dodnes. Právě Carnage, maniakální vraždící bestie, které není radno se postavit do cesty, patří do druhé uvedené kategorie. A upřímně, po dočtení komiksů obsažených v knize “Venom vs. Carnage” se není čemu divit.

Knihu otevírá uzavřený třísešitový story arc z pera scenáristy Davida Michelinieho. Autor, jenž se u Marvelu proslavil svým jedinečným pojetím železňáka Iron Mana (story arcy Demon in the Bottle - česky vydaný v Ultimátním komiksovém kompletu jako “Démon v Lahvi”, Doomquest, Armor Wars aj.), za sebou taktéž zanechal odkaz napříč různými dalšími sériemi. Mezi jedny z nejvýznamnějších bezpochyby patřila série “The Amazing Spider-Man”, do níž Michelinie vnesl svěží vítr. Ve svých scénářích dokázal perfektně bilancovat mezi osobním životem manželů Parkerových (Peter + Mary Jane) a tradičními superhrdinskými zápletkami, jež vždycky dokázal něčím specifickým ozvláštnit. V případě úvodního příběhu svazku “Komiksový výběr Spider-Man #50: Venom vs. Carnage” jde o patrný prvek duality mezi dvěma zcela odlišnými symbiontskými bytostmi - Venomem a Carnagem. 

Michelinieho příběh byl jedním slovem parádní. Šílená krasojízda od začátku až do konce, která nešetří překvapivými momenty, skvělými bojovými scénami a funkčními, výborně napsanými dialogy. Pominu-li Spider-Mana, jenž byl do komiksu začleněn bravurně, a jehož dialogy vždy přišly v nejlepší možnou chvíli, musím obzvlášť vyzdvihnout oba symbionty. Ti nejen že dostávají dostatek prostoru na projevení svého vlastního charakteru, ale zároveň jsou napsáni tak, abyste si k nim utvořili vztah a dokázali aspoň trošičku soucítit s jejich osobními názory. Venom je nerozhodným antihrdinou, který bezmezně nenávidí Spider-Mana. Jenže ve chvíli, kdy se na scéně objeví nespoutaná vraždící bestie zabíjející nevinné lidi, jak se jí zrovna zlíbí, své stanovisko musí přehodnotit a se svým odvěkým nepřítelem se nakonec musí spojit, ať chce či ne. A Carnage? O něm ani nemá cenu se sáhodlouze rozepisovat. Rivalita obou záporáků je zkrátka uvěřitelná, což pomáhá výslednému dojmu ze čtení.  

Poutavý scénář doprovodila kresba Marka Bagleyho, pasující jak do děsivých mrazivých momentů, tak do klasických superhrdinských pasáží. Tučné linky a výrazné designy ústředních aktérů vytvářejí jednotný umělecký celek, jenž svými tmavými barvami hravě upoutá čtenáře. Dle mého názoru nemohl být zvolen lepší kreslíř... 

Je však nutné podotknout, že se komiks neobešel bez chyb. Některé pasáže byly lehce zkratkovité, určitě by neuškodilo několik panelů navíc. Jiné mi naopak připadaly strašně naivní, leckdy i směšné (především jde o část z hudebního koncertu - u ní to však pravděpodobně bylo zcela záměrně, těžko říct). A co si budeme povídat, závěrečná bitva byla strašně přeplácaná a zbytečně uspěchaná. Kdyby byla o pár stránek delší, vůbec bych se nezlobil. Nicméně, navzdory všem zmíněným výtkám musím konstatovat, že část od dua Michelinie a Bagley se nadmíru povedla. Byla to vskutku úžasná podívaná od začátku až do konce.  

Po téměř vynikajícím devadesátkovém dobrodružství se přesouváme do moderní éry po přelomu tisíciletí. Tehdy sepsal roku 2004 slavný britský scenárista Peter Milligan (X-Statix, Shade the Changing Man aj.) uzavřenou, samostatně fungující minisérii Venom vs. Carnage, na níž spolupracoval s kreslířem Claytonem Crainem (Ennisův Ghost Rider nebo X-Force od Craiga Kylea). Ta, nutno podotknout, je akčně napěchovaná od začátku až do samotného konce, díky čemuž je tempo vyprávění neúprosné. Doslova! Jedna bitka střídá další a člověk má pomalu pocit, jako by si ani na malý moment nemohl oddychnout. V tomhle směru by občas mohl Milligan razantně ubrat. Abychom se pochopili, nemám nic proti akci, zvlášť když je úžasně nakreslená (Crain je zkrátka mistr ve svém oboru), ovšem i na mě jí bylo občas až příliš. Scenárista naštěstí nezapomněl na klidnější pasáže, jež fungují na jedničku a mají v ději své právoplatné místo. 

Kromě výborně zobrazeného konfliktu mezi Carnagem a Venomem sledujeme ještě několik vedlejších protagonistů, jmenovitě Spider-Mana, Black Cat a obyčejného policistu, kteří v ději naštěstí mají své místo a nehrají jen druhé housle. Jejich charaktery jsou využity na maximum a neříkáte si, že byli do příběhu dosazeni na poslední chvíli, nebo že se objevili naprosto zbytečně. Jediné, co mě trošičku zamrzelo, bylo využití nového symbionta  (nebudu o něm více prozrazovat) a občasná přeplácanost postav v druhé polovině (co si budeme povídat, ke konci jich bylo možná až zbytečně moc, díky čemuž může mít čtenář chvíli zmatek v hlavě).

Sečteno a podtrženo, “Komiksový výběr Spider-Man #50: Venom vs. Carnage” je okamžitá koupě pro každého komiksáka. Patříte-li mezi skalní fanoušky Venoma či Carnage, dostanete dva svižné, vizuálně působivé, temně laděné a kvalitně napsané příběhy, jimž nechybí dravost, rychlé tempo, ani pořádná porce akčních scén. A co víc, považujete-li se za úplné nováčky, kteří nikdy předtím nečetli příběh s Cletusem Kasadym, může pro vás být kniha ideálním startovním bodem. Obě části sice nejsou bezchybné a za kvalitativní vrchol kompletu je považovat nelze, ale i tak za přečtení jednoznačně stojí. Vřele doporučuji!     

2021-09-06

#DP190: Future State: Catwoman

 Autorem článku je Daniel Palička 

Scénář: Ram V
Kresba: Otto Schmidt 

Po minule recenzované minisérii “Future State: Nightwing” se přesouváme k dalšímu titulu spadajícímu do skupiny komiksů dějově zasazených do futuristického Gothamu pod dohledem zločinecké organizace Magistrát. Tentokrát přišla na řadu Catwoman, kterou si vzal na paškál Ram V, vycházející autorská hvězda současného komiksového mainstreamu, kterou jsme již měli možnost poznat díky minisérii “Future State: Swamp Thing”. 

Abych pravdu řekl, na recenzovaný kousek jsem se docela těšil. Catwoman patří mezi mé oblíbené postavy spadající do batmanovské mytologie. Možná právě proto jsem byl o to více zvědavý, jak si Ram V poradí s příběhem o Selině Kyle. Upřímně, z výsledku jsem naprosto nadšený! 

Dvojdílná minisérie je zasazena do krutého futuristického Gothamu, v němž se titulní hrdinka musí coby tajná špionka vydat na nebezpečnou misi. Magistrát totiž pomocí speciálního vlaku převáží chycené vězně do nápravného zařízení. Nebojácné Catwoman proto nezbývá nic jiného než zasáhnout a nevinné lidi úspěšně zachránit. Podaří se jí to, anebo selže?    

Napínavý, strhující a sem tam zábavný scénář je postavený nejen na skvěle zpracovaných bojových sekvencích, jimž nechybí dravost ani dynamičnost, ale také na nečekaných momentech, jež vás při čtení dokážou překvapit, zajímavě zpracovaných charakterech hlavních i vedlejších postav (to platí především v případě hlavní hrdinky) a přímočarému a zároveň pěkně vyváženému tempu. 

Celé minisérii ovšem dominuje výtvarná stránka. Otto Schmidt, kreslíř, jehož můžete znát například ze série Green Arrow od Benjamina Percyho nebo z příběhu Hawkeye: Freefall, si vyhrál s každičkou stránkou příběhu. Svébytný styl, jenž dává do kontrastu na první pohled milé, roztomilé, nevinně vypadající osoby, evokující postavičky z animovaných filmů, a jemné tahy tuší spolu s výraznými sytými barvami, díky nimž může lépe vyniknout mrazivé prostředí Gothamu, funguje zejména ve chvíli, kdy dojde řada na akci. Kontaktní souboje mají švih a okamžitě vás upoutají. A co víc, i v klidnějších, výrazně pomalejších pasážích má Schmidtova kresba něco do sebe. Myslím si, že čtenáři, kteří si libují v jedinečných, ryze nemainstreamových způsobech komiksových kreseb, si určitě přijdou na své! 

“Future State: Catwoman” je výborná, rychle odsýpající a vizuálně uchvacující minisérie, která bezkonkurenčně patří mezi špičku iniciativy Future State. Vřele doporučuji nejen fanouškům Catwoman, ale také čtenářům, kteří hledají svižnou, akčně napěchovanou a kvalitně napsanou  jednohubku, jež ve vás ovšem něco zanechá. 

Přehled titulů, které jsou zahrnuty do iniciativy Future State, naleznete zde.

2021-08-17

#DP189: Star Wars: Droids Unplugged

 Autorem článku je Daniel Palička

Scénář: Chris Eliopoulos

Kresba: Chris Eliopoulos

V rámci současného Disneyovského Star Wars kánonu jsme se kromě pravidelně vycházejících řad, jakými jsou kupříkladu Star Wars, Darth Vader, Doctor Aphra nebo Poe Dameron, dočkali také několika uzavřených one-shotů, jejichž účelem bylo odvyprávět zcela uzavřené příběhy se zaměřením na vedlejší nebo méně známé postavy už tak rozsáhlého univerza. Jedním z nich byl i sešit “Star Wars: Droids Unplugged” od scenáristy a výtvarníka Chrise Eliopoulose. 

Chris Eliopoulos není žádná superhvězda komiksového průmyslu. Americký karikaturista a letterista se nemůže pyšnit žádnými světoznámými tituly. I přesto však můžeme v jeho drobné bibliografii nalézt několik zajímavých, leč méně známých marvelovských titulů, které primárně cílí na mladší publikum. Jde především o sérii grafických románů “Franklin Richard: Son of a Genius” s chytrým klučinou Franklinem Richardsem v ústřední roli a několik minisérií o uskupení “Pet Avengers”, avengerovském týmu, jenž je složen ze slavných zvířecích hrdinů světa Marvelu (příběhy byly česky vydány ve svazku “Nejmocnější hrdinové Marvelu #70: Pet Avengers”). Svůj talent na psaní odlehčených, humorně laděných komiksů zužitkoval při psaní “Star Wars: Droids Unplugged”. 

Sešit obsahuje tři samostatné, nezávisle fungující epizody, které tematicky pojí nějaký drobný robůtek, tedy droid. Dá se říct, že jde o drobné příhody, jež malinkého roztomilého mechanoida staví do komických, leckdy absurdních situací, způsobených vlivem nelehkých okolností nebo určitou komplikací. Hlavní hrdina ji musí hravým, vychytralým způsobem vyřešit, aby se úspěšně vymanil z nastalých problémů. Samozřejmě, nechybí komické prvky, ani vtipné rozuzlení zápletky v úplném závěru.    

První příběh “Probe Droid Problem” se odehrává na Tatooinu během událostí Skryté hrozby (Epizody 1). Sledujeme v něm Probe Droida, který je vlivem okolností nucen pomoci robotovi, na kterého spadl obří balvan. Jednoduchá, přesto však příjemná, přímočará a rychle odsýpající povídka vás bude bavit nejen díky rychlému stylu vyprávění, ale také - pro někoho až překvapivě - sympatickému Probe Droidovi. A co víc, konec vás může příjemně překvapit.   

Oproti tomu “Droid Dilemma”, v pořadí druhý příběh, je výrazně slabší. Sice je psán podobným stylem jako “Probe Droid Problem”, ovšem není tak nápaditý, ani tak čtivý, jak bych možná čekal. Scénář byl nezáživný a nudný, za což pravděpodobně může fakt, že titulní hrdina, astromech R2-D2, není tak charakterově zajímavý, aby utáhl svou vlastní povídku. A dokonce ani humor mě moc neuspokojil. Zasmál jsem se asi jen jednou, což pro vtipný příběh neznačí nic dobrého. Osobně bych sice netvrdil, že se jedná o průšvih, ovšem o žádný zázrak také nejde. 

Sešit uzavírá závěrečný příběh “SaBBotage”, který se kvalitativně vrací na úroveň úvodního “Probe Droid Problem”. I přes značnou předvídatelnost a neoriginálnost mě povídka velmi bavila. BB-8 je naprosto úžasná postava, která nejenže utáhne svůj vlastní příběh s grácií, ale zároveň vám dokáže vykouzlit úsměv na tváři díky komickým vložkám v podobě nečekaných interakcí s vedlejšími hrdiny v podobě členů Odboje a rozkošnému zevnějšku.      

One-shot “Star Wars: Droids Unplugged” sice nijak zvlášť nenadchne, ale rozhodně neurazí. Tři uzavřené povídky vynikají výraznou dětskou stylizací umocněnou barvami od Jordie Bellaire, rychlým tempem a komediálními prvky, které - pominu-li druhou povídku “Droid Dilemma” - fungují na jedničku. Nicméně, že by šlo o jakkoliv výjimečné dílo, se v žádném případě říct nedá. Jde o dětský komiks určený mladším čtenářům, kteří si při čtení určitě přijdou na své. Ti ostatní, ačkoliv se u něj také mohou náramně bavit (podobně jako já), jej patřičně nedocení. Z mého osobního úhlu pohledu se jedná o příjemný nadprůměr na odreagování, který vás sice slušně zabaví, ovšem nic víc od něj čekat nelze. 

2021-08-10

#2142: Smrtihlav

 


Smrtihlav

Vydává Kreveta jako sešitový a online komiks na pokračování. Jedno číslo má 24 stran a prodává se v plné ceně za 50 Kč.

Scénář: Tomáš Zelenka
Kresba: Tomáš Zelenka

Tohle není tradiční recenze, ale především článek, který chce upozornit na zajímavý projekt, jenž v českých luzích a hájích už nějaký ten měsíc běží. Tím projektem je komiks "Smrtihlav", který se snaží o to, co u nás zatím nikdy moc nezafungovalo - pravidelné vydávání sešitového komiksu. V nedávné době se to podařilo pánům Mackovi a Koplovi, když vydávali komiks "Dechberoucí Zázrak", ale Tomáš Zelenka, který stojí za komiksem "Smrtihlav", zatím nemá tak velké ambice ani zdroje, aby mohl komiks "Smrtihlav" nabízet v širokém prodeji. "Smrtihlav" je tedy zatím limitovanou záležitostí, ale s tím, že venku je k dnešku už sedm čísel. A to rozhodně není málo.


Komiks primárně najdete na facebookových stránkách tvůrčí skupiny Kreveta. Zde každý měsíc vychází také odkazy na nový díl, který si můžete klidně přečíst. První díl si můžete přečíst zde. Kromě toho, že si můžete komiks přečíst zadarmo, je zde i možnost si jej objednat v tištěné podobě. Tomáš Zelenka vydává komiks v limitované edici, kdy se jedná zatím o desítky kusů, ale kdo by po tom nesáhl, pokud se mu komiks líbí. Přece jen je docela rozdíl číst komiks elektronicky, nebo mít možnost si jím listovat. Cena komiksu v tištěné podobě je 50 Kč, což je docela fajn.


A o co že se vlastně jedná? Nemá smysl si na něco hrát. Komiks "Smrtihlav" je jednoduše dalším českým projektem, který chce navázat na americké superhrdinské komiksy, ale přenáší dění do nám dobře známého prostředí. Praha je celkem dobré místo na to, kde by se mohl děj odehrávat, a Smrtihlav, stejně jako Dechberoucí zázrak, ukazuje, že akce tomu městu prostě sluší. Jasně, možná nečekejte komiks v plné barvě, ale to vůbec nevadí, i černobílá tomu dává tu správnou, trochu drsnější atmosféru. Asi se vám při čtení komiksu vybaví "Sin City", kdy Tomáš Zelenka sem tam také barvu využívá, podobně jako Frank Miller, jen pro určité panely.


"Smrtihlav" není inovativní projekt, který by měl nějak zásadně měnit komiksový svět, ale e to zajímavá cesta, jak také prezentovat českému čtenáři český superhrdinský komiks. A Smrtihlav vůbec není špatně napsaná postava. Líbí se mi české projekty, které si jdou za svým, a to se "Smrtihlavu" daří. Tak případně zkuste na projekt mrknout, číst ho, třeba si ho i koupit. Zrovna je v dotisku první vyprodaný díl, tak to můžete zkusit rovnou od něj.

#DP188: Hercules je novou postavou ve hře Marvel: Contest of Champions

 Autorem článku je Daniel Palička

Novinka je převzata ze slovenského herního serveru Somhráč. Původně vyšla na následující adrese. Novinka je mírně upravena a rozšířena.

Do mobilního titulu Marvel: Contest of Champions byl přidán nový hratelný hrdina. Tentokrát jím není nikdo jiný než Hercules.

Hercules, polobůh a slavný hrdina z řecké mytologie, se na stránkách marvelovských komiksů poprvé objevil v sešitě “Journey Into Mystery Annual 1” (česky vyšel v knize “Nejmocnější hrdinové Marvelu #36: Herkules”), kde se utkal s Thorem, bohem hromu. V průběhu let se vypracoval v člena Avengers a jednoho z nejslavnějších hrdinů, kteří se kdy objevili v marvelovském univerzu.

Zajímavostí je, že Hercules byl do Contest of Champions zvolen fanoušky v rámci hlasování o přidání nového hratelného hrdiny. 

Vývojáři ze studia Kabam vydali ku příležitosti přidání Hercula do hry speciální video na svém oficiálním kanále, ve kterém vám je nový hratelný šampion detailně představen. Podívat se na něj můžete přímo zde:


Jak se vám nový hrdina zamlouvá? Své názory můžete psát dolů do komentářové sekce. 

2021-08-09

#2141: U283

U283

Vydal Rostislav Bakula v brožované vazbě v roce 2021. Vydání má 144 stran a prodává se v plné ceně za 499 Kč.

Scénář: Rostislav Bakula
Kresba: Rostislav Bakula

Když mě Rostislav Bakula oslovil s tím, že má HitHit kampaň, kde vydává komiks, jestli bych ho nechtěl alespoň trochu propagovat prostřednictvím Comics Blogu, nějak moc jsem neváhal. Jsem rád, že vycházejí české projekty, které jsou na první pohled celkem zajímavé, jen je škoda, že si to musí vydávat autoři sami. Ale chápu, jak se to s vydáváním má, tohle je věčný autorský boj, sám to vidím na svém nakladatelství Golden Dog. Ono prostě nejde vydat každého a nakladatelé se jednoduše nepříliš s nadšením dívají na autory, kteří v podstatě nejsou moc známí. A i když se Rostislav Bakula v oblasti grafiky profiluje, je to jeho zaměstnání, tak se komiks "U283" tak jeho prvotinou. Myslím si, že je dobře, že se mu komiks podařilo vydat, i když to muselo být cestou crowdfundingu. Tím nijak nekritizuji to, jakou formou je crowdfunding, naopak, pokud je dílo dobré a oficiální nakladatelé na to kašlou, jinak to moc nejde. Buď samonákladem, anebo právě formou crowdfundingu.

Kampaň na HitHit vyšla a komiks "U283" mohl spatřit světlo světa, a to již v červnu 2021. Jsem rád, že se ke mně jeden kousek také dostal, protože se jedná o čtení, které plní jeden z hlavních účelů, proč chcete číst, ať už klasickou knihu nebo komiks - chcete se pobavit. A přesně tohle komiks "U283" nabízí. Dostane se vám zábavné čtení, ve kterém asi nemá smysl hledat něco hlubšího, není to čtení na hloubavé večery, ale je to čtení, která vás může strhnout svým příběhem a přimět vás jednotlivé stránky přelouskat velmi rychle. A není se moc čemu divit. Třeba za mě jsou v knize použity prvky, které mám jednoduše v akčním žánru rád - je tam trochu fantastična, v tomhle případě vědeckého, má to spád, má to nějaké tajemství, a do toho ten hlavní prvek - nacisti. Nemůžu si pomoct, ale pokud se jedná o příběh, který se nebere tolik vážně a jsou v něm nacisti, chci si ho přečíst. Mohlo by to být dobré.

Komiks "U283" je z mého pohledu dobrý. Není skvělý a je na něm prostě trochu vidět, že to neprošlo redaktorskými úpravami, ale to nic nemění na tom, že jsem se při jeho čtení bavil. Základní premisa příběhu vychází z toho, že Američané náhodou narazí na dva zajímavé objevy - v Antarktidě je to tajemná základna, která by klidně mohla být nacistické, a v Evropě je to ponorka. Na objevení staré ponorky by asi nebylo nic až tak divného, kdyby ta ponorka nevězela ve skále, a to na stovky kilometrů od moře. Tohle jsou objevy, které není možné nechat jen tak. Hlavně pokud se dění odehrává na konci 70. let a Studená válka je v plném proudu. A už v to máme Pentagon, jenže je zde samozřejmě ještě německá strana, a to jak ta oficiální, tak i ta podzemní, která se i dlouho po skončení druhé světové války hlásí k nacismu a stojí si za tím, že Hitlerovy myšlenky jednou opět povstanou a ovládnou svět. Skoro to vypadá, že teď k tomu mají velmi blízko, protože nacistům se do rukou dostává nejen atomovka, ale navíc ještě vynález, který by skutečně hýbnul světem.

Na komiksu "U283" se mi líbí skutečnost, že je to opravdu komiks, který chce bavit. Chce strnout příběhem, chce být akční, což se mu daří. Čtení jsem si více méně užíval, jsou zde ale určité nešvary, bez kterých bych se obešel. Místy je komiks nesmírně popisné a v podstatě to, co se děje v okně a co postavy řeknou, je ještě polopaticky vysvětleno v rámečcích. Přišlo mi, že kdyby se komiks zbavil tak poloviny popisných rámečků, nesmírně by to jeho čtivosti prospělo. Přece jen, má to být akční komiks, ne nějaký popisný elaborát. To se týká i toho, že v některých případech je komiks moc vysvětlující - používají se zde cizí slova, specifické technologie... Od toho bych také upustil, nechal všechno plynout přirozenější cestou. Někdo by mohl namítnout, že kresba je jednoduchá, nebo není moc hezká, ale nemůžu so pomoct, mně se líbila, seděla mi k příběhu a nestalo se mi, že bych se v ní neorientoval. Za mě je komiks "U283" parádní béčkové čtení, u něhož bych si užil i pokračování.

2021-07-16

#DP187: Transformers: Beast Wars: The Gathering

 Autorem článku je Daniel Palička 

Scénář: Simon Furman 

Kresba: Don Figuroa

Po recenzi na netflixovské Transformery (článek by měl již brzy vyjít na Deníku milovníka filmů) jsem se rozhodl podívat na zoubek uzavřené transformeří minisérii vydané roku 2006. Důvod? Oficiálně byl oznámen hraný snímek Transformers: Rise of the Beasts, ve kterém by se kromě Autobotů, Decepticonů a Terrorconů měli také objevit Predaconi a Maximalové, frakce, které byly na scénu poprvé uvedeny v animovaném seriálu Transformers: Beast Wars a které jsou doteď oblíbené mezi skalními fanoušky. V současnosti vychází pravidelná série “Transformers: Beast Wars” scénáristy Erika Burnhama pojednávající o dobrodružstvích nebojácných Maximalů na Cybertronu. Nicméně, v dnešní recenzi se podíváme zpátky do minulosti a povíme si, zda komiks “Transformers: Beast Wars: The Gathering” dokázal s tematikou dvou zvířecích transformeřích skupin a jejich vzájemného konfliktu dobře naložit.  

Na “Transformers: Beast Wars: The Gathering” jsem byl poměrně zvědavý. Postavy z Beast Wars miluji. A co víc, už nápad s bestiálnějšími, instinktivnějšími a mnohem divočejšími Transformery, kteří se mohou v cuku letu přeměnit do zvířat či dinosaurů, považuji za naprosto geniální. Scénáristům totiž nabízí nekonečné množství kreativních možností a originálních cest, jak naložit s celou zápletkou, a umožňuje jim zabrousit i do jiných, mnohem naturálnějších a nikdy neprobádaných lokací, jež pro Transformery nejsou úplně typické. Navíc, na post scénáristy byl dosazen můj oblíbenec Simon Furman, ostřílený autor, který má s transformeřími komiksy letité zkušenosti, a to nejen u vydavatelství IDW. Co se tak mohlo pokazit? Inu, všechno, co jen mohlo…

Ale pěkně popořadě. Minisérie čítající šest sešitů nás zavede na neznámou planetu, kde probíhá konflikt mezi dvěma skupinami - nebojácnými Maximaly a zlotřilými Predacony. Upřímně řečeno, zápletka na první pohled nepůsobí vůbec špatně. Na začátku čtenář dostane krátkou rekapitulaci veškerého dění, následně se více obeznamuje s mocným Magmatronem, vůdcem Predaconů, a poté má možnost poznat postavy z obou válčících frakcí. Jenže zde přichází první problém. Transformerů se v ději objeví tolik, že se v nich čtenář může sotva orientovat. Designově splývají (v robotích módech se to ještě docela dá, zvířecí jsou podstatně horší) a mnohdy ani nejsou pořádně představeni, protože autoři počítají s tím, že je pravděpodobně znáte. Jenže opak je pravdou. Kupodivu jsem narazil hned na několik postav, které mi byly úplně cizí a které jsem v životě neviděl. Soudě dle jejich vzhledu usuzuji, že jde o postavy z japonských pokračování původních Beast Wars (ano, skutečně existují), ale těžko říct. Pro mě jde o druhořadé, nijak ohromující Transformery, kteří mi v hlavě dlouho neutkví, což píšu dost nerad. 

Byť to na první pohled nemusí být moc patrné, díky velkému množství postav je scénárista značně limitován. Nemá možnost postupně rozvíjet charaktery hrdinů a záporáků a nemůže si dovolit všechno, co by chtěl, protože těch bojujících mechanoidů je prostě hodně. A přiznám se na rovinu, v druhé polovině, kdy se na scénu začalo zčistajasna objevovat mnoho staronových Maximalů a Predaconů (bližší detaily nepovím), jsem z toho všeho měl úplný guláš. Nevěděl jsem, která bije, a smysl v jednání některých Predaconů/Maximalů jsem sotva nacházel. 

Jenže postavy překvapivě nejsou ta nejhorší vada na kráse. Mnohem hůř dopadla zápletka, jejíž struktura a směřování je, povězme si to na rovinu, mizerná. Nalijme si sklenici čistého vína, když nemáte poutavou a dobře uchopenou zápletku, tak nemáte u čtenářů jakoukoliv šanci na úspěch. V případě recenzovaného komiksu se musí uznat jedno. Simon Furman se jakž takž snaží držet na uzdě. Úvod je rozvleklejší a konverzační, zároveň je však doplněn o řadu relativně snesitelných akčních sekvencí, jež neurazí, ale ani nijak nenadchnou. Ovšem někdy v polovině se autor úplně utrhne ze řetězu a začne si dělat, co se mu zrovna zachce. Tahá si Transformery z klobouku a bez sebevětšího opodstatnění je rovnou vrhne do akce, aniž by je čtenáři jakkoliv představil. Výsledek si asi dokážete představit, proto se o něm nebudu nijak detailněji rozepisovat. Ostatně, na směřování celé zápletky se to výrazně projevilo.  

Abych však jen nekritizoval, musím vyzdvihnout pár pozitivních aspektů. Prvním z nich je bezpochyby kresba Dona Figuroy, doplněná výrazným coloringem, která se k vyznění minisérie naprosto hodí. Přírodní reálie díky ní vypadají o poznání lépe a zvířecí designy Transformerů vyniknou o to více. Výtvarník si zkrátka dává záležet s každičkým detailem. Dále musím ocenit Magmatrona, hlavního záporáka. Ten je sice absolutně nevyužitý, narazil jsem však na pár světlých momentů, které mi s ním utkvěly v hlavě. A ještě bych milerád pochválil akci. Sice jsem psal o pár řádků výše, že vás ničím neohromí, ale je dynamická a ještě ke všemu pěkně nakreslené, když už nic jiného...       

Scénáristicky chaotické, zmatečné, dějově nedoladěné a zbytečně přeplácané. Takhle stručně by se dal shrnout můj osobní názor na “Transformers: Beast Wars: The Gathering”. Ač to nerad píšu, komiks je selháním ve všech možných směrech. Jistě, nejde sice o nejhorší komiks vůbec, ovšem z tak nosného tématu jako Beast Wars se rozhodně dalo vytěžit mnohem více. Pokud jste začátečníci a chtěli byste se s Predacony a Maximaly pořádně seznámit, raději zkuste vyzkoušet původní americký seriál z devadesátých let. Podle mě si jej užijete mnohem více.