#DP143: Future State: Superman/Wonder Woman

 Autorem článku je Daniel Palička

Scénář: Dan Watters 

Kresba: Leila Del Luca

Přiznám se hned na úvod: podobně jako v případě minule recenzovaného “Future State: Robin Eternal” jsem vůbec netušil, co mám od “Future State: Superman/Wonder Woman” čekat. Ano, dopředu jsem předpokládal, že bych mohl dostat příjemnou odpočinkovou týmovku dvou hlavních tahounů celého Future Statu, tedy Supermana (Jona Kenta) a Wonder Woman (Yary Flor), ovšem nebyl jsem si zcela jistý, co by na poli dvou sešitů chtěl scénárista Dan Watters odvyprávět. Jednoduše řečeno, do následující minisérie jsem nešel s žádnými přehnaně velkými očekáváními a přistupoval jsem k ní s otevřenou náručí. To, co jsem však dostal, bylo něco nevídaného. A bohužel to není myšleno v dobrém smyslu slova.

Vše začíná bez sebevětších komplikací. Seznamujete se s oběma hlavními protagonisty, přičemž máme možnost se naplno ponořit do jejich duše a prostřednictvím několika impozantních scén si můžeme udělat představu nejen o jejich dovednostech, ale rovněž o jejich charakterech, jež vás už od prvních několika stránek dokážou zaujmout. Do toho ještě připočteme několik dynamických akčních sekvencí a člověk si rázem nemá na co stěžovat. Nic nenasvědčovalo špatnému směřování zápletky, znělo mi v hlavě. Říkal jsem si: „To je normálně tak zábavné, až tomu sám nemohu uvěřit!“ Jenomže na scéně se zčistajasna objevili bohové, pak jakési podivuhodné kosmické entity… a příběh se vzápětí rozpadl jako domeček z karet.

Ne, teď si vážně nedělám legraci! Autorovi stačila jedna jediná scéna ve vesmíru na to, aby se z komiksu rázem stal sled prapodivných, zcela nefunkčních nápadů, které na papíře působí vcelku zajímavě, ovšem jejich provedení značně pokulhává. Proto například nefunguje veškerá dějová linka kolem bohů Iae a Kuat, poněvadž jejich charaktery nejsou kdovíjak nápadité a namísto toho, aby na vás udělali dojem a oslnili vás, je spíše budete brát jako otravný prvek, jenž v kontextu vyprávění působí strašně rušivě. A nalijme si sklenici čistého vína, jejich dialogy jsou na tak mizerné úrovni, až to pěkné není. Přitom mytologii a božstva mám obecně rád. O to více mě mrzí, jak jsou tito dva strašně nevyužití, nemluvě o faktu, že záporák, který je s nimi úzce spjatý, je jedním slovem katastrofa. Co taktéž zamrzí, jsou některé nelogické momenty, ve kterých sem tam zabolí pohled na scény, v nichž fyzikální zákony dostávají pěkně na zadek (finále toho budiž příkladem), jelikož zbytečně kazí zážitek ze čtení. A to samé bych mohl říct i o pár hloupoučkých pasážích, snažících se za každou cenu rozesmát čtenáře, jež však v konečném důsledku působí spíš trapně a zbytečně narušují slušně vystavěné tempo.

      

Ale aby recenze nebyla jen na negativní notě, pokusím se vyzdvihnout několik aspektů, v rámci kterých komiks vyniká. Nejprve je potřeba zdůraznit, že mnou zmíněné interakce mezi oběma superhrdiny mají své kouzlo a dokážou vás pohladit po duši. Výtvarný styl Leily Del Lucy vyniká především při akci, která je působivá, a designy jednotlivých postav díky němu vypadají pěkně. A abych nezapomněl, sem tam přijde řada i na pár památných heroických chvil, jež vám při troše štěstí utkví v hlavě (i když na to bych zrovna moc nevsázel).      

“Future State: Superman/Wonder Woman” se zpočátku prezentuje jako odpočinková jednohubka na jedno odpoledne. Jenomže prvotní zdání klame. Postupně se totiž z minisérie jako takové stává překombinovaná, nelogická a naprosto zapomenutelná záležitost, jež i přes pár kladných stránek nemá čím oslovit. A je to škoda, protože týmovka Jona a Yary měla obří potenciál, který bohužel zůstal nenaplněn. Kdyby se jí chopil schopnější kreativní tým, možná by byl můj výsledný dojem ze čtení o poznání lepší. Takhle musím pouze dodat následující: Pokud nemáte důvod si načítat všechny vydané tituly z iniciativy Future State, tak můžete následující kousek vynechat, protože o nic nepřijdete.

  

Přehled titulů, které jsou zahrnuty do iniciativy Future State, naleznete zde.

#DP136: Future State: Justice League

 Autorem článku je Daniel Palička

Scénář: Joshua Williamson, Ram V
Kresba: Robson Rocha, Marcio Takara 

Po katastrofě gigantických rozměrů jménem “Future State: The Flash”, kterou si Barry Allen, ani Wally West v žádném případě nezasloužili, se vrháme na zhodnocení další minisérie z iniciativy Future State. Tentokrát přišla na řadu “Future State: Justice League”, ve které se nám představuje nově zformovaná Liga spravedlnosti plná mladých, neokoukaných hrdinů, kteří titul maskovaných ochránců přebrali po svých známějších předchůdcích. Musím uznat, že tým, ač je na první pohled rozmanitý a vskutku pestrý, mě spíš odpuzoval a ještě než jsem se vrhnul na čtení, byl jsem k němu dost skeptický. Přece jenom, většinu mladistvých ochránců spravedlnosti - nepočítám-li Jona Kenta (Supermana) a Yaru Flor (Wonder Woman) - jsem neměl tu čest poznat v jiných sériích, protože jsem se k nim v době psaní recenze ještě nedostal. A to ani nezmiňuji fakt, že někteří členové se zde objevují úplně poprvé, tudíž jsem vůbec netušil, co od nich mám očekávat. Nicméně, i navzdory jisté skepsi a pocitu pomyslné nejistoty jsem se nakonec odhodlal. Jméno “Joshua Williamson” na postu scénáristy mě totiž přesvědčilo. Přece jenom, jde o jednoho z mých oblíbených současných autorů, který bezpochyby má talent na napsání poutavé, přitom strhující zápletky, a tak jsem neváhal a vrhnul se na čtení. Nyní se však nabízí otázka: Dokázal mě svým pojetím Ligy spravedlnosti oslnit? To se dozvíte v následující recenzi. 

Co se týče příběhu, ten je - jak už bývá u Future Statu zvykem - zasazen do daleké budoucnosti. Ocitáme se v období, kdy starou Ligu nahradila zcela jiná. Jak se dozvíme hned v úvodu, tým ve složení Superman (Jon Kent, syn a zároveň následovník původního Supermana), Wonder Woman (Yara Flor, která titul hrdinské bojovnice přebrala po princezně Dianě), Batman (pravděpodobně černoch, jehož identita nám je utajena), Flash (mladík Jess Chambers), Aquawoman (dcera Arthura Curryho, původního Aquamana) a Green Lantern (černoška Jo Mullein) za sebou mají již nespočet bitev s mocnými vládci z jiných planet, potrhlých šílenců bez špetky slitování nebo zlosyny z různých koutů Země. Skupina se již dokázala naladit na správnou notu. Úspěšně se scelila a vztahy mezi hrdiny se veskrze ustálily. Liga se nyní musí po velkolepých konfliktech vrhnout na vyřešení vcelku komorního případu. Jejich největší protivníci, členové pověstné Legie zkázy (v originále Legion of Doom), jsou všichni do jednoho nalezeni mrtví. Byli zavražděni neznámo kým. Proto musí superhrdinská formace jednat a co nejdříve najít pachatele, který za tímto trestuhodným činem mohl stát. 

Děj je, nutno podotknout, velmi zajímavý, minimálně tedy v první polovině. Zamlouvá se mi styl, jakým Williamson dílčí kousky scénáře krásně rozehrává a servíruje je čtenáři přímo pod nos. Během prvních několika stránek se dozvíme ty nejdůležitější detaily ohledně jednotlivých členů, díky čemuž si k nim můžeme lépe utvořit vztah, zároveň se však nezapomíná ani na to, aby vyprávění odsýpalo. Tempo komiksu je svižné, což se hodí pro účely akčních sekvencí, které díky tomu mají spád a dynamiku. Scénárista samozřejmě nezapomněl ani na klidnější pasáže, jež nám v příměřených dávkách servíruje zejména na začátku a příležitostně i v druhém sešitě. Všechno zkrátka funguje, jak má, a minisérie drží pěkně pohromadě. O to větší škoda je, že se celek zásluhou slabší druhé poloviny rozsype jako domeček z karet a jediné, co následuje, je sled klišoidních, nikterak originálních zvratů a momentů, jež v kontextu celé minisérie vůbec nefunguje. Neberte mě špatně, Williamson se snaží, ovšem ve srovnání s první půlkou jde o kvalitativní sešup. Nicméně, vyústění spolu se závěrem funguje, to naopak musím vypíchnout.

Nyní přejdeme k postavám. Ty si mě dokázaly získat už od prvních několika stran. Co se mi zamlouvá ze všeho nejvíce, jsou vzájemné interakce, které jsou funkční a nejsou patetické. Scény, kdy spolu hrdinové komunikují, navazují mezi sebou vztahy, jsou jedny z nejpamátnějších. Za pomyslný vrchol považuji důležitý moment mezi Supermanem a Wonder Woman, díky kterému mi Williamson nejen ukázal, jak kvalitně mohou být napsáni hlavní protagonisté, ale také to, že nová Wonder Woman má coby postava co nabídnout. Teď mě neberte špatně, v recenzi na “Future State: Wonder Woman” jsem psal, že i přes počáteční rozpaky a nemastný neslaný začátek si mě dokázala získat. Ovšem až v Justice League jsem si k ní dokázal utvořit větší citové pouto, což je chvályhodné. Co se týče ostatních postav, ty mě taktéž dokázaly zaujmout. Jediní dva, kteří mi moc k srdci nepřirostli, byli Green Lantern a Batman. U Batmana, po celou dobu vyprávění tajemného jako hrad v Karpatech, by to ještě nevadilo, protože se o něm více dozvím až po dočtení minisérie “Future State: The Next Batman” od Johna Ridleyho, avšak u Jo Mullein už to potíž je, vzhledem k tomu, že by se v žádné jiné minisérie objevit neměla. Právě Lanternce, ačkoliv dostane prostor na projevení svého charakteru, by slušel nějaký samostatný komiks, popřípadě kratší povídka v antologii či jiné sérii z Future Statu, protože takhle je to pro mě jen generická, ničím ohromující hrdinka, jež dříve nebo později zapadne. 

Ke kresbě bych neměl jinak závažné výhrady. Zpočátku jsem si na ni musel dost zvykat, poněvadž mi jednodušší, místy strašně nevýrazný styl, založený především na výrazných designech postav a jemnějších linkách, postupem času jsem si ji však oblíbil. Robson Roch kreslí velmi specificky. Pokud vám tedy výtvarná stránka zpočátku nesedne, nezoufejte. Zkuste číst dál a možná změníte názor. To se mi ostatně přihodilo. 

To bychom měli hlavní příběh. Kromě něj však v minisérii taktéž dojde řada na dvoudílnou, samostatně fungující povídku “Justice League Dark: Prophéties” od Rama V a Marcia Takary. Ti se, na rozdíl od jejich kolegů, nesnaží prezentovat kosmopolitní, diverzní a nikdy předtím neviděné složení Temné ligy spravedlnosti. Namísto toho vsází na osvědčené postavy, které patří k základním kamenům týmu. Kromě Constantina se tak v příběhu, v němž se uskupení bude muset potýkat se zlověstnými stvůrami, objevují staří známí jako démon Etrigan, Zatanna nebo detektiv Chimp. Zápletka, přestože v ní dojde k několika pěkným interakcím a překvapivým momentům, mě moc neuchvátila. Byla strašně rozvleklá, nijaká a strašně nezáživná. Takarova kresba bohužel nedokázala zachránit celek, který není špatný, ale mohl být o několik úrovní výš. Kdybych si “Prophéties” přečetl ještě jednou, možná bych povídku ocenil mnohem více. Kdo ví? Jenomže nemám důvod se k ní v tuto chvíli vracet. Osobně doufám, že pokračování, kterého bychom se již brzy měli dočkat v plánované Lize spravedlnosti od Bendise, bude o něco lepší. Jak jsem se již několikrát přesvědčil, Ram V je tvůrce, jenž umí napsat solidní příběh, takže tohle beru jen jako slabší chvilku. Příště by to mohlo být lepší. Nechme se překvapit! 

Co říct závěrem? Když jsem “Future State: Justice League” dočetl poprvé, byl jsem zprvu zklamaný. Poté jsem se však nad jednotlivými aspekty zamyslel a došel jsem k názoru, že jde o příjemnou, sem tam klišoidní minisérii, jejíž hlavní část exceluje především v komorní rovině, během níž má scénárista možnost rozvinout charakter hlavních postav. I přes slabou druhou polovinu a několik drobných vadách na kráse jsem si čtení užil. Bonusová povídka od Rama V je pak slabý odvar, který mě moc neohromil, ovšem pár pozitiv bych přece jenom našel. Pokud beru obě povídky jako jednotný celek, čtenář dostane nadprůměrný, vcelku vydařený počin, jenž nepatří mezi kvalitativní špičku iniciativy Future State, navzdory tomu si však udržuje vcelku solidní kvalitu. Ve srovnání s minule recenzovanou hrůzou jde o nebe a dudy.    

Přehled titulů, které jsou zahrnuty do iniciativy Future State, naleznete zde.