#DP190: Future State: Catwoman

 Autorem článku je Daniel Palička 

Scénář: Ram V

Kresba: Otto Schmidt 

Po minule recenzované minisérii “Future State: Nightwing” se přesouváme k dalšímu titulu spadajícímu do skupiny komiksů dějově zasazených do futuristického Gothamu pod dohledem zločinecké organizace Magistrát. Tentokrát přišla na řadu Catwoman, kterou si vzal na paškál Ram V, vycházející autorská hvězda současného komiksového mainstreamu, kterou jsme již měli možnost poznat díky minisérii “Future State: Swamp Thing”. 

Abych pravdu řekl, na recenzovaný kousek jsem se docela těšil. Catwoman patří mezi mé oblíbené postavy spadající do batmanovské mytologie. Možná právě proto jsem byl o to více zvědavý, jak si Ram V poradí s příběhem o Selině Kyle. Upřímně, z výsledku jsem naprosto nadšený! 

Dvojdílná minisérie je zasazena do krutého futuristického Gothamu, v němž se titulní hrdinka musí coby tajná špionka vydat na nebezpečnou misi. Magistrát totiž pomocí speciálního vlaku převáží chycené vězně do nápravného zařízení. Nebojácné Catwoman proto nezbývá nic jiného než zasáhnout a nevinné lidi úspěšně zachránit. Podaří se jí to, anebo selže?    

Napínavý, strhující a sem tam zábavný scénář je postavený nejen na skvěle zpracovaných bojových sekvencích, jimž nechybí dravost ani dynamičnost, ale také na nečekaných momentech, jež vás při čtení dokážou překvapit, zajímavě zpracovaných charakterech hlavních i vedlejších postav (to platí především v případě hlavní hrdinky) a přímočarému a zároveň pěkně vyváženému tempu. 

Celé minisérii ovšem dominuje výtvarná stránka. Otto Schmidt, kreslíř, jehož můžete znát například ze série Green Arrow od Benjamina Percyho nebo z příběhu Hawkeye: Freefall, si vyhrál s každičkou stránkou příběhu. Svébytný styl, jenž dává do kontrastu na první pohled milé, roztomilé, nevinně vypadající osoby, evokující postavičky z animovaných filmů, a jemné tahy tuší spolu s výraznými sytými barvami, díky nimž může lépe vyniknout mrazivé prostředí Gothamu, funguje zejména ve chvíli, kdy dojde řada na akci. Kontaktní souboje mají švih a okamžitě vás upoutají. A co víc, i v klidnějších, výrazně pomalejších pasážích má Schmidtova kresba něco do sebe. Myslím si, že čtenáři, kteří si libují v jedinečných, ryze nemainstreamových způsobech komiksových kreseb, si určitě přijdou na své! 

“Future State: Catwoman” je výborná, rychle odsýpající a vizuálně uchvacující minisérie, která bezkonkurenčně patří mezi špičku iniciativy Future State. Vřele doporučuji nejen fanouškům Catwoman, ale také čtenářům, kteří hledají svižnou, akčně napěchovanou a kvalitně napsanou  jednohubku, jež ve vás ovšem něco zanechá. 

Přehled titulů, které jsou zahrnuty do iniciativy Future State, naleznete zde.

#DP163: Future State: Nightwing

 Autorem článku je Daniel Palička 

Scénář: Andrew Constant 

Kresba: Nicola Scott

Plejáda gothamských minisérií z Future State se pomalu, ale jistě chýlí ke konci. Jedním z posledních titulů, na které si posvítíme, bude minisérie “Future State: Nightwing”. Jde podle mě o jeden z lepších titulů, které v rámci již zmíněné iniciativy vyšly, anebo bych jej naopak mohl řadit mezi jedny z nejhorších? Tuto otázku si zodpovíme v dnešní recenzi. 

Musím se přiznat, že Nightwinga mám v oblibě. Příběhy, které jsem s ním četl, mě relativně bavily, a ačkoliv jej nepovažuji za nejvýraznějšího člena Batfamily, stojím si za tím, že i tak jde o dobrou postavu, která má v DCčkovském univerzu své právoplatné místo, a to nejen po boku Batmana, ale také vedle svých věrných parťáků z Teen Titans. O to více pak zamrzí, že ve většině případech je jeho potenciál - bohužel - trestuhodně nevyužit. Ano, v současném superhrdinském mainstreamu se najdou výjimky potvrzující pravidlo, jenže ty bych mohl spočítat na prstech jedné ruky. Hodně závisí na scénáristech a na jejich snaze správně uchopit charakter Dicka Graysona, který, buďme upřímní, byl v posledních několika letech využit všelijak, ve většině případů však naprosto mizerně.

Zápletka minisérie “Future State: Nightwing” není nijak složitá. Nightwing se po jedné drobné potyčce musí vypořádat s členy zločinného Magistrátu, organizace, která chce polapit všechny maskované šílence pobíhající po celém městě. Jednoduché jak facka. Samozřejmě, děj je krapet složitější a mohl bych zmínit ještě několik nesmírně důležitých informací, ale nechci zbytečně vyzrazovat důležité části děje.

Scénárista Andrew Scott (pro mě absolutně neznámé jméno) se rozhodl vsadit na jistotu a Dicka pojal docela ošemetně. Na jednu stranu se jej snaží psát jen jako dalšího gothamského superhrdinu, jehož jediným cílem je zachraňovat civilisty a úspěšně vzdorovat silám Magistrátu. Nic standardního. Přece jenom, protagonistu s hrdinskými ideály a s jasným údělem jsme viděli již tisíckrát. Každopádně, autor si toho je plně vědom, a tak Dicka postavil do trošičku jiné role: rozhodl se z něj udělat mentora pro nového Batmana (jeho samostatnou minisérii si na Comics Blogu již brzy zhodnotíme), což je vcelku osvěžující prvek, který vynikne především v druhé polovině vyprávění. Dynamika mezi oběma postavami je využitá na maximum, přičemž některé scény z druhého čísla vás mile překvapí.   

Co je taktéž nutné vyzdvihnout, je kresba. Nicola Scott sice není třída ve svém oboru, i tak se však jedná o nadaného výtvarníka, jehož styl do příběhu krásně pasuje. Jemné linky, které jsou umocněny coloringem Ivana Plascencia, jenž futuristickým lokacím dodává šmrnc, napomáhají k lepšímu vyznění akčních sekvencí, díky čemuž se čtenář může do svižnějších pasáží lépe ponořit a vychutnat si je o poznání více. A co víc, tvůrci také výborně pracují s prostředím. Ačkoliv v ději nenarazíte na žádné úchvatné či rovnou dechberoucí lokace, musím uznat, že s některými naložili autoři zdařile. To je dle mého názoru chvályhodné.   

V čem však komiks pokulhává, jsou postavy. Pominu-li Nightwinga a nového Batmana, nenarazíme v minisérii na nikoho, kdo by výrazněji vyčníval. Zkrátka a dobře, člověk aby zajímavou postavu pohledal. A bohužel, to platí nejen o klaďasech, ale rovněž o záporácích. Ano, ve většině případů hrají spíše druhé housle, ovšem i přesto se nemohu zbavit dojmu, že jsou do minisérie začleněni strašně divně. Připočtu-li k tomu přeplácané, místy zbytečně zkratkovité finále a několik nudných pasáží, nedostáváme zrovna příjemnou kombinaci, což u superhrdinského titulu, jako je tento, nikdy není ku prospěchu věci.   

“Future State: Nightwing” v žádném případě není špatnou minisérií a v rámci iniciativy bych ji mohl řadit k tomu lepšímu, co vyšlo. Každopádně, nemohu se zbavit dojmu, že po dočtení ve mně komiks nic moc nezanechal. Hledáte-li příjemnou akční podívanou, mohl by vám následující kousek sednout. Nečekejte však titul, který by ve vás rezonoval dlouho. I přesto však vřele doporučuji. Jako příjemná jednohubka funguje následující minisérie skvěle, a to především pro Nightwingovy věrné fanoušky. 

Přehled titulů, které jsou zahrnuty do iniciativy Future State, naleznete zde.

#DP158: Future State: Shazam!

 Autorem článku je Daniel Palička

Scénář: Tim Sheridan

Kresba: Eduardo Pansica

Po menší odmlce se vracíme k recenzování titulů z DCčkovské iniciativy Future State. Ta sice již dávno skončila vydáním třetího sešitu minisérie “Future State: Superman vs. Imperious Lex” a odstartováním nového velkolepého přečíslování “Infinite Frontier”, ale ještě nám zbývá zrecenzovat hned několik minisérií, ke kterým jsme se ještě nestihli dostat. Jeden z nich, “Future State: Shazam!”, si dnes zhodnotíme.

Abych se přiznal, Shazam nepatří mezi mé nejoblíbenější hrdiny. Musím uznat, že jde o postavu, která je v lecčems jedinečná, a která bezpochyby má co říct čtenářům. Každopádně, na minisérii zaměřenou čistě na něj jsem vůbec zvědavý nebyl. Problém netkvěl ani tak v charakteru Billyho Batsona, jako spíš v scénáristovi Timu Sheridanovi. Ten sice napsal nadprůměrný kousek “Future State: Teen Titans”, ovšem o žádný zázrak rozhodně nešlo. K dokonalosti měla minisérie daleko a ke dnu jí i přes řadu objektivních kladů posílalo hned několik negativních aspektů, především chaotičnost v druhé polovině vyprávění a špatně zpracovaná akční stránka. Právě proto jsem neměl moc velká očekávání. A jaké že byly mé pocity ihned po dočtení? Inu, smíšené…

Dějově se opět nacházíme v daleké budoucnosti, přičemž hlavní dění se odehrává několik let po událostech zobrazených ve “Future State: Teen Titans”. Došlo k velkému incidentu na Titans Islandu, který vedl k definitivnímu zániku Akademie pro mladé hrdiny, a po Billym Batsonovi se rázem slehla zem. Co se s ním stalo? A jak je možné, že jeho superhrdinské alter ego Shazam pobíhá po Zemi a vede skupinku méně známých ochránců spravedlnosti? To vám, bohužel, nepovím. Každopádně, na tyto otázky dostane čtenář odpověď v průběhu vyprávění. 

Docela netradičně začnu nejprve s hodnocením kresby. O tu se postaral Eduardo Pansica a musím říct, že jsem byl s jeho stylem nadmíru spokojený. Občas až okatá inspirace ve stylu známějšího Ivana Reise nijak neuškodila, poněvadž panely jsou do detailu prokreslené, postavy mají pěkné designy a akční sekvence vypadají úžasně. Výtvarník si i v rámci možností dává záležet s okolním prostředím, což také musím vyzdvihnout. Člověk pak nemá pocit, že sleduje pouze sled rychle načrtnutých a odfláknutých stránek, se kterými si její autoři nedali moc záležet. A co víc, barvy Marcela Maioly jsou dostatečně výrazné na to, aby díky nim lépe vynikly drobné detaily.  

Co se týče scénáře, ten… mi zdaleka nesedl. Neberte mě špatně, nešlo o naprostý odpad nebo o kdovíjak velké utrpení, o nic převratného však také nešlo. Oceňuji vcelku originální nápad, který je naplno zužitkován v druhé polovině (nemohu jej bohužel do detailu popsat, vzhledem k tomu, že bych zbytečně vyzrazoval důležitou část příběhu), a vypíchnout rovněž musím akci, která byla na velmi slušné úrovni. Každopádně, směřování celé zápletky mě v podstatě nezajímalo, což není známka dobrého komiksu. Hlavní záporák mě nebavil, šlo o dalšího generického záporáka s velkou škálou schopností. Žádná invence, ani přehnaně velká originalita. Mimo hlavního hrdinu mě postavy nijak nezaujaly, ba dokonce bych si dovolil tvrdit, že mě nudily k uzoufání, a špatně ukočírovaný závěr je kapitolou samou o sobě.

Abych to tedy shrnul, “Future State: Shazam!” lze označit za komiks, který podle mě nepatří mezi špičku iniciativy Future State. Že bych byl ze čtení odvařený, se říct nedá, ovšem o naprostém odpadu bychom mluvit také nemohli. Osobně bych Shazama zařadil do středu, čili do kategorie “průměr až podprůměr”. Čtení vás nijak neurazí, ale zároveň ani nenadchne. Chyby jsou na výsledku znát, ovšem několik kladů by se přece jenom našlo. Pokud jste fanoušky Billyho Batsona, následující kousek klidně vyzkoušejte, avšak nečekejte nic, co by vás posadilo ze židle. 

Přehled titulů, které jsou zahrnuty do iniciativy Future State, naleznete zde.

#DP149: Future State: Superman: Worlds of War

 Autorem článku je Daniel Palička

Scénář: Philip Kennedy Johnson, Brandon Easton, Becky Cloona, Michael Conrad, Jeremy Adams

Kresba: Mikel Janin, Valentine De Landro, Gleb Melnikov, Siya Oum 

Po “Future State: Superman of Metropolis”, “Future State: Kara Zor-El, Superwoman” a týmovce “Future State: Superman/Wonder Woman” přichází na řadu další samostatný supermanský titul, který se od předchozích liší hned v několika ohledech. Zaprvé, hlavním hrdinou je Kal-El, klasický Superman, nikoliv jeho náhražka nebo kdokoliv jemu příbuzný. Zadruhé, kromě hlavního dvoudílného příběhu obsahují jednotlivé sešity také bonusové povídky od různých kreativních týmů, jež se zaměřují na několik méně známých vedlejších postav. Ovšem hlavní a ze všeho nejdůležitější důvod, proč jsem se na minisérii “Future State: Superman: Worlds of War” obzvlášť těšil, byla obálka, nastiňující zasazení hlavní části na planetě plné drsných, nemilosrdných válečníků. Dokázal však výsledek, vzhledem k mé velké natěšenosti, naplnit má očekávání?

Začneme postupně. Jako první na řadě je titulní příběh z pera vycházejícího scénáristy Philipa Kennedyho Johnsona. Ten se zaměřuje na Sadie, mladou dívku tmavé pleti, která původně žila v Metropolis. Jednoho dne se rozhodne, že se vydá do Smallvillu, aby uctila památku Supermana, hrdiny, který již dávno nepobývá na planetě Zemi. Shodou náhod se setká s několika lidmi, kteří s tímto superhrdinou mají odlišné zkušenosti, a tak se spolu podělí o různé příhody ze života a svěří se se svým názorem na Supermana coby hrdinu. Jak se ukáže, každý jej vnímá úplně jinak. 

Osobně považuji Johnsonův příběh za nejlepší, jaký v rámci minisérie vyšel, a to hned z několika důvodů. Kromě jedinečné kresby Mikela Janina rovněž vyniká z hlediska scénáře, poněvadž se na Supermana dívá z trochu jiného úhlu pohledu. Osobně v komiksech vždy rád uvítám, když se tvůrce zaměří na postoje a názory obyčejných lidí, jelikož jde jenom o obyčejné smrtelníky, kteří mají na zachraňování světa před různými hrozbami trochu odlišný pohled. Díky tomu je hlavní část o to unikátnější. Scénárista se totiž nesnaží zapůsobit pompézní akcí, nýbrž komorní, lidskou a uvěřitelnou zápletkou, jež vás svými postavami dokáže příjemně překvapit. Vedlejší dějová linie z vesmíru, ve značné míře inspirovaná Hulkovou planetou od Grega Paka, mi sice přišla o něco slabší (mnohem lepší by bylo, kdyby byla odvyprávěna samostatně), i tak jde ovšem o slušně odvedené řemeslo. Když to tedy vezmu kolem a kolem, jde o perfektní začátek. Nemám si na co stěžovat.

Nicméně, nyní přichází na řadu další povídky, u kterých dochází k výraznému kvalitativnímu poklesu. Začínáme s povídkou o novém Misterovi Miraclovi, jehož jsme již mohli zahlédnout v minisérii “Future State: Superman of Metropolis”. Nyní se vrátil, aby prožil zcela nové dobrodružství. Kreativní tým zůstal stejný, takže kromě scénáristy Brandona Eastona se rovněž vrací Valentine De Landro, aby svým specifickým výtvarnem zachránil obyčejný, nijak výjimečný scénář, jenž působí jako nedokončený náčrt z jedné epizody seriálu. Čtení sice nebolelo, o výjimečném zážitku ze čtení se však mluvit nedá. Aspoň že kresba je na slušné úrovni.

Následuje akční povídka o Midnighterovi od Becky Cloonan a Michaela W. Conrada, která je scénáristicky mnohem horší než Mister Miracle. Ačkoliv bych mohl vypíchnout hned několik výtečných akčních sekvencí, scénář doplácí na slabé dialogy, podivné směřování děje, nefunkční zvraty a kresbu Gleba Melnikova, která sice není špatná, ale mohla by být mnohem lepší. To samé v zásadě platí i u příběhu o hrdince Black Racer. Navzdory zajímavému prostředí mě četba nebavila. K hrdince jsem si - podobně jako v případě Midnightera - nedokázal utvořit vztah a její počínání mě vůbec nezajímalo. Aspoň futuristické prostředí mě dokázalo ohromit, když už nic jiného…

Kdybych to měl shrnout, minisérie “Future State: Superman: Worlds of War” vyniká především díky hlavnímu příběhu od Phillipa Kennedyho Johnsona a Mikela Janina, který se mimořádně povedl (pravděpodobně o něm napíšu samostatný článek, ale to se ještě rozmyslím). Zbytek je sestavený z nevýrazných a strašně podprůměrných povídek, jež vás sice dokážou na chvíli zabavit, ale nemají žádnou přidanou hodnotu. Ve výsledku tak, bohužel, jde o průměrný komiks, který nemá jak zaujmout. Je to strašně velká škoda, protože kdyby se povídky od ostatních autorů nesly v podobném duchu jako fantastický Johnsonův úvod, byla by nám naservírována jedna z nejlepších minisérií, jaká v rámci iniciativy Future State vyšla.  

Přehled titulů, které jsou zahrnuty do iniciativy Future State, naleznete zde.

#DP143: Future State: Superman/Wonder Woman

 Autorem článku je Daniel Palička

Scénář: Dan Watters 

Kresba: Leila Del Luca

Přiznám se hned na úvod: podobně jako v případě minule recenzovaného “Future State: Robin Eternal” jsem vůbec netušil, co mám od “Future State: Superman/Wonder Woman” čekat. Ano, dopředu jsem předpokládal, že bych mohl dostat příjemnou odpočinkovou týmovku dvou hlavních tahounů celého Future Statu, tedy Supermana (Jona Kenta) a Wonder Woman (Yary Flor), ovšem nebyl jsem si zcela jistý, co by na poli dvou sešitů chtěl scénárista Dan Watters odvyprávět. Jednoduše řečeno, do následující minisérie jsem nešel s žádnými přehnaně velkými očekáváními a přistupoval jsem k ní s otevřenou náručí. To, co jsem však dostal, bylo něco nevídaného. A bohužel to není myšleno v dobrém smyslu slova.

Vše začíná bez sebevětších komplikací. Seznamujete se s oběma hlavními protagonisty, přičemž máme možnost se naplno ponořit do jejich duše a prostřednictvím několika impozantních scén si můžeme udělat představu nejen o jejich dovednostech, ale rovněž o jejich charakterech, jež vás už od prvních několika stránek dokážou zaujmout. Do toho ještě připočteme několik dynamických akčních sekvencí a člověk si rázem nemá na co stěžovat. Nic nenasvědčovalo špatnému směřování zápletky, znělo mi v hlavě. Říkal jsem si: „To je normálně tak zábavné, až tomu sám nemohu uvěřit!“ Jenomže na scéně se zčistajasna objevili bohové, pak jakési podivuhodné kosmické entity… a příběh se vzápětí rozpadl jako domeček z karet.

Ne, teď si vážně nedělám legraci! Autorovi stačila jedna jediná scéna ve vesmíru na to, aby se z komiksu rázem stal sled prapodivných, zcela nefunkčních nápadů, které na papíře působí vcelku zajímavě, ovšem jejich provedení značně pokulhává. Proto například nefunguje veškerá dějová linka kolem bohů Iae a Kuat, poněvadž jejich charaktery nejsou kdovíjak nápadité a namísto toho, aby na vás udělali dojem a oslnili vás, je spíše budete brát jako otravný prvek, jenž v kontextu vyprávění působí strašně rušivě. A nalijme si sklenici čistého vína, jejich dialogy jsou na tak mizerné úrovni, až to pěkné není. Přitom mytologii a božstva mám obecně rád. O to více mě mrzí, jak jsou tito dva strašně nevyužití, nemluvě o faktu, že záporák, který je s nimi úzce spjatý, je jedním slovem katastrofa. Co taktéž zamrzí, jsou některé nelogické momenty, ve kterých sem tam zabolí pohled na scény, v nichž fyzikální zákony dostávají pěkně na zadek (finále toho budiž příkladem), jelikož zbytečně kazí zážitek ze čtení. A to samé bych mohl říct i o pár hloupoučkých pasážích, snažících se za každou cenu rozesmát čtenáře, jež však v konečném důsledku působí spíš trapně a zbytečně narušují slušně vystavěné tempo.

      

Ale aby recenze nebyla jen na negativní notě, pokusím se vyzdvihnout několik aspektů, v rámci kterých komiks vyniká. Nejprve je potřeba zdůraznit, že mnou zmíněné interakce mezi oběma superhrdiny mají své kouzlo a dokážou vás pohladit po duši. Výtvarný styl Leily Del Lucy vyniká především při akci, která je působivá, a designy jednotlivých postav díky němu vypadají pěkně. A abych nezapomněl, sem tam přijde řada i na pár památných heroických chvil, jež vám při troše štěstí utkví v hlavě (i když na to bych zrovna moc nevsázel).      

“Future State: Superman/Wonder Woman” se zpočátku prezentuje jako odpočinková jednohubka na jedno odpoledne. Jenomže prvotní zdání klame. Postupně se totiž z minisérie jako takové stává překombinovaná, nelogická a naprosto zapomenutelná záležitost, jež i přes pár kladných stránek nemá čím oslovit. A je to škoda, protože týmovka Jona a Yary měla obří potenciál, který bohužel zůstal nenaplněn. Kdyby se jí chopil schopnější kreativní tým, možná by byl můj výsledný dojem ze čtení o poznání lepší. Takhle musím pouze dodat následující: Pokud nemáte důvod si načítat všechny vydané tituly z iniciativy Future State, tak můžete následující kousek vynechat, protože o nic nepřijdete.

  

Přehled titulů, které jsou zahrnuty do iniciativy Future State, naleznete zde.

#DP142: Future State: Robin Eternal

 Autorem článku je Daniel Palička 

Scénář: Meghan Fitzmartin 

Kresba: Eddy Barrows

Po menší odmlce se pro jednou zase vracíme k recenzování titulů z DCčkovské iniciativy Future State. Tentokrát přišla na řadu minisérie “Future State: Robin Eternal”, jež podobně jako “Future State: Harley Quinn” a několik dalších batmanovských příběhů patří do kategorie komiksů, ve kterých je město Gotham pod dohledem Magistrátu, organizace, která chce za každou cenu polapit všechny maskované ochránce a zbavit se jich jednou provždy. Jak Robin obstál ve srovnání s ostatními, minule recenzovanými počiny? Na to se podrobně podíváme v dnešní recenzi.

Hned na úvod se musím přiznat, že jsem od následujícího titulu nic moc neočekával. Abyste chápali, Robiny mám obecně docela v oblibě, ačkoliv si dost dobře uvědomuji, že mnozí se mnou v tomhle směru nemusí souhlasit. Každopádně, postavy jako Dick Grayson, Damian Wayne nebo Jason Todd (minimálně coby Red Hood) podle mě do batmanovské mytologie a do pověstné Batfamily, která je neustále obohacována o nové členy, neodmyslitelně patří. Ve srovnání s jinými generickými sidekicky se dle mého názoru jedná o nápaditější a znatelně propracovanější postavy, jež svými charaktery mají čtenářům co říct. Tohle by se v podstatě dalo říct i o Timovi Drakovi. Osobně jej nemám mezi nejoblíbenějšími Robiny, ovšem nutno podotknout, že když se objeví v nějaké superhrdinské sérii, popřípadě ve vedlejší Batmanově řadě, jmenovitě třeba v Detective Comicsu od Jamese Tyniona IV, má šanci zazářit a naplno vyniknout. Navíc, za dobu, kdy si na sebe poprvé navlékl superhrdinský kostým, si prošel velmi slušným vývojem. Každopádně, navzdory všem výše zmíněným faktorům jsem i přesto byl dost skeptický. O to větší překvapení pak přišlo, když jsem se dostal na konec. Po finální scéně jsem si v hlavě říkal: „Moment, to už je konec?!“ Ale zbytečně nepředbíhejme.

Jak jsem psal výše, “Future State: Robin Eternal” se odehrává v budoucnosti, ve které je Gotham City pod dohledem zlotřilého Magistrátu. Dá se říct, že celé město nyní funguje na bázi policejního státu. To v praxi znamená, že obyčejní občané musejí dodržovat jasně stanovená pravidla. V případě jakéhokoliv vzdoru nebo výtržnictví budou polapeni a zatčení, v horším případě patřičně potrestáni. Tim Drake se díky těmto okolnostem nachází v docela nelehké situaci. Jednak, ve snaze úspěšně přežít, se musí skrývat před ozbrojenými policejními složkami, ale kromě toho má za cíl spolu se svou věrnou společnicí Spoiler zabránit dovozu speciální regenerativní drogy, díky níž mohou být jednotky Magistrátu nesmrtelné. Pokud selže, znamenalo by to definitivní porážku maskovaných ochránců spravedlnosti a z Gothamu by se stalo totalitářská území, ve kterém si neporazitelní vojáci nebudou s nikým brát servítky.

Co jsem na komiksu ocenil ze všeho nejvíce, je svižný styl vyprávění. Meghan Fitrzmartin vsází především na zběsilé tempo a dynamickou akci, která vynikne zásluhou jedinečného panelování a fantastické kresby Eddyho Barrowse, díky níž je čtenářský zážitek o několik úrovní lepší. Kromě toho je potřeba se vyjádřit k postavám. Ty mají dostatek prostoru na projevení svých charakterů. Ze všech dle mého názoru vyniká právě Tim Drake, s jehož vývojem si autorka dala obzvlášť záležet. A zvrat, ke kterému dojde na konci, tomu ještě nasadí korunu. Navíc, scénáristka má možnost v pomalejších, civilně laděných částích lépe operovat s hlavními hrdiny, což mimo jiné vede k velmi příjemným momentům, jmenovitě třeba k těm z celního úřadu, v nichž perfektně vynikne lidská stránka jednotlivých protagonistů. Tohle všechno jsou zkrátka aspekty, které napomáhají k lepšímu vyznění hlavní dějové linky, a které jsou z objektivního hlediska dobře využity.

 

Na druhou stranu, minisérie má i své zápory, na něž bych se také chtěl krátce podívat. Druhá polovina mi obecně přišla strašně zmatečná, místy dokonce hodně urychlená, což je zapříčiněno hlavně příběhovou limitací na dva sešity. Kdyby kreativní tým měl možnost zápletku rozšířit minimálně o jedno číslo, bylo by vyústění a dořešení některých vedlejších podlinek mnohem lepší. A co taktéž musím trochu zkritizovat, jsou záporáci. Neberte mě špatně, zločinci, kteří se objeví na stránkách “Future State: Robin Eternal”, nejsou špatní. Nicméně, můj výsledný dojem z nich byl spíše negativní. Ačkoliv uznávám, že měli působivé designy a v soubojích na mě dokázali udělat dojem, jejich charaktery mě nijak zvlášť neohromily, což je škoda. Ale podívejme se na to z té lepší stránky. Obecně nebyli špatně napsaní, i když práce s charaktery určitě mohla být lepší, a svůj účel víceméně splnili, takže aspoň něco.  

Nyní přichází závěrečné shrnutí. “Future State: Robin Eternal” bylo velmi příjemným překvapením. Původně jsem od tohoto komiksu nic nečekal, nakonec jsem však dostal příjemný uzavřený příběh, který mě i přes pár drobných chybiček potěšil. Rozhodně se jedná o jednu z lepších minisérií, která v rámci iniciativy Future State vyšla. To zcela nepochybně. Hledáte-li dobře vystavěný a objektivně kvalitní počin s Robinem v hlavní roli, pak je následující komiks určený přímo pro vás.

P.S.: Na závěr bych si ještě dovolil krátce vyjádřit jednu myšlenku. Slovo “Eternal” v názvu komiksu není jen tak pro nic a nic. A ne, s řadou “Batman Eternal” z New 52 to nemá co dočinění. Nehledejte v tom jakoukoliv spojitost.

Přehled titulů, které jsou zahrnuty do iniciativy Future State, naleznete zde.

#DP138: Future State: Kara Zor-El, Superwoman

 Autorem článku je Daniel Palička

Scénář: Marguerite Bennet

Kresba: Marguerite Sauvage

V rámci iniciativy Future State jsem se ihned po dočtení “Future State: Green Lantern” vrhnul na druhou supermanskou minisérii, která dosud vyšla. Po podprůměrném “Future State: Superman of Metropolis” přišel na řadu “Future State: Kara-Zor El, Superwoman”, počin, kterého se chopila scénáristka Marguerite Bennet, známá především díky sériím jako Animosity nebo DC Bombshells. Spojila se s kreslířkou Marguerite Sauvage, se kterou se rozhodla uchopit Supergirl, respektive Superwoman, úplně jinak, než jak jsme většinou zvyklí. Otázka ovšem zní: povedlo se jí známou superhrdinku pojmout nápaditě? 

Příběh pojednává o superhrdince Kaře Zor-El, sestřenici Supermana, ze které už dávno není Supergirl, ale Superwoman, protože v daleké budoucnosti dospěla. Sledujeme ji ve chvíli, kdy jednou provždy odešla ze Země a rozhodla se usídlit na Měsíci, kde žije spokojený život. Vše se ovšem změní jednoho obyčejného dne, když na měsíční povrch dopadne vesmírné plavidlo, z něhož vzápětí vyleze tajemná modrá postava, již Superwoman nikdy předtím neviděla. Jak později zjistí, jde o uprchlíci, disponující neobyčejnými schopnostmi, která tají řadu tajemství. Když se spolu dají do řeči, začne se Kara dozvídat mnoho informací, jež jí poodhalí detaily o její minulosti, a zároveň si začne pomalu, ale jistě uvědomovat, že se blíží něco velkého. Pravděpodobně nová tajemná hrozba. Ovšem tradičního supermanovského záporáka v žádném případě nečekejte!     

Abych pravdu řekl, před přečtením samotného komiksu jsem vůbec netušil, co mám očekávat. Karu Zor-El mám v hlavní DCčkovské kontinuitě vcelku rád, ačkoliv její série nejsou vysoce nadprůměrné (spíš naopak) a za jednu z nejlepších superhrdinských hrdinek bych ji v žádném případě neoznačil. Když jsem viděl obálku prvního čísla, byl jsem mírně skeptický, protože soudě dle designu hlavní hrdinky jsem spíš čekal jednoduchou pohádku, než něco seriózního a sofistikovaného. A co víc, ani kreativní tým v čele s Marguerite Bennet mě nikterak neuchvátil. Žádný zázrak jsem tedy nečekal. Po dočtení však musím říct, že taková hrůza to kupodivu nebyla, ovšem že by mi čtení něco předalo, popřípadě mě nějak obohatilo, se také říct nedá.   

Co se týče vypravěčského hlediska, nejedná se o nic převratného. Na jednu stranu musím ocenit originalitu. Pokud bych měl recenzovanou minisérii srovnat s jinými přírůstky z Future Statu, mohu na ní ocenit osobitou tvůrčí vizi, jež je z ní cítit se vším všudy. Supergirl neboli Superwoman je napsaná dost netradičně. Nejde o odvážnou, nebojácnou ochránkyni spravedlnosti. Naopak. V komiksu “Future State: Kara Zor-El, Superwoman” je spíš zobrazena jako něžná, chápavá a křehká dáma, která chce žít poklidný život bez sebevětších komplikací. Jde o unikátní, vskutku atypické pojetí, do kterého by se podle mě za normálních okolností nikdo nepustil. V rámci zápletky máme možnost nahlédnout do jejího nitra, pročítat si její vnitřní monology a naplno prožívat její pocity z daných situací, což perfektně napomáhá k celkovému vyznění některých scén, ať už humorných či smutných, což je chvályhodné. Nicméně, zápletka je na tom o poznání hůř. Je totiž strašně tuctová.  

Neberte mě špatně. Nechci říct, že by mě scénář vysloveně nudil, avšak našel bych v něm hned několik zdlouhavých, místy až nezáživných pasáží, jež by si buď zasloužily výrazné zkrácení, anebo úplné vyškrtnutí z příběhu. Některé části na mě dokonce působily dojmem, jako bych se prokousával hloupoučkým dětským příběhem, což výsledku moc neprospělo. Ano, chápu, šlo o tvůrčí záměr, ale za mě to vůbec nefungovalo. Navíc, nad některými vyprávěcími postupy jsem se smál ještě dost dlouho (vesmírná uprchlice a její schopnosti, hlavní záporák a další). K tomu si ještě jako pravou třešničku na dortu připočtěte strašně idylický konec a nevzejde z toho nic dobrého.  

Důležitým aspektem je však také kresba, která mě už od prvních několika stránek naprosto uchvátila. Nejedná se o standardní výtvarný styl, na který jsme v rámci superhrdinského mainstreamu zvyklí. Čtenář má aspoň šanci okusit trochu jiné pojetí, jež není postavené čistě na perfektně nakreslených akčních sekvencích. Marguerite Savage má svůj styl postavený především na světlých bledých barvách, krásně vynikajících na každičké stránce. Díky tomu jsou jednotlivé panely nápaditější a dokážou upoutat váš pohled. Některé mi utkvěly v hlavě doteď, kupříkladu stránka koncipovaná jako velký barevný ornament nebo dynamické souboje v druhém čísle, fungující především díky zajímavě navrženému panelování. Zajímavých momentů by se ovšem mohlo najít více. Z tohoto hlediska si tedy nemám na co stěžovat. Možná bych mohl vytknout některé za každou cenu roztomilé designy, jež působí strašně rušivě, ovšem to je pouze detail.     

Sečteno a podtrženo, “Future State: Kara Zor-El, Superwoman” je velmi jedinečný kousek. V rámci Future Statu se jedná o jedno z nejosobitějších pojetí etablované postavy DCčka. To musím ocenit. Vypíchnout bych mohl hned několik aspektů, jmenovitě specifický výtvarný styl, originální pojetí Supergirl a snahu o vytvoření něčeho nového. Každopádně, i přesto se nemohu ubránit dojmu, že mi čtení nic moc nedalo. Nepočítám-li jeden ic ve mně pořádně nerezonovalo (až na , spíš naopak, a výsledný dojem ze čtení byl spíše rozporuplný. Ano, rozhodně se nejedná o špatný komiks, to vůbec ne. A ano, minisérie hravě překonává odpad v podobě Viettiho “Future State: The Flash” a řadu dalších kousků, na které si zde, na Comics Blogu, ještě posvítíme. Nicméně, navzdory tomu bych recenzovaný komiks doporučit nemohl. Ti z vás, kteří chtějí zkusit zajímavý, byť vcelku nudný a nezáživný experiment, pak se můžete vřele vrhnout do čtení.      

Přehled titulů, které jsou zahrnuty do iniciativy Future State, naleznete zde.