Sen o olympiádě: Příběh Samii Jusuf Omarové (Der Traum von Olympia: Die Geschichte von Samia Yusuf Omar)
Vydalo nakladatelství Argo v pevné vazbě v roce 2018. Původně vyšlo jako "Der Traum von Olympia: Die Geschichte von Samia Yusuf Omar" u nakladatelství Carlsen Verlag v roce 2015. České vydání má 152 stran a prodává se v plné ceně za 298 Kč.
Knihu zakoupíte se slevou v knihkupectví Minotaur.
Knihu zakoupíte se slevou v knihkupectví Minotaur.
Scénář: Reinhard Kleist
Kresba: Reinhard Kleist
Přiznám se bez mučení, i když olympiádu každé čtyři roky sleduji - vlastně každé dva, když počítám i zimní - vůbec jsem netušil, kdo to je Samia Jusuf Omar a že v Pekingu byla na dvoustovce určitou senzací. Vlastně byla senzací na celé olympiádě, protože Somálsko zrovna nemělo mnoho zástupců. Celkem dva. Samia byla jedním z nich a jediná žena. Tím druhým byl Abdinasir Said Ibrahim, zástupce v běhu na 5 000 metrů. Samia se ukázala jako pravá olympijská atletka. Stejně jako se publikum předvedlo ve skvělém světle. Samia neměla čas na to, aby konkurovala svým soupeřkám v rozběhu. Ale svůj závod dokončila. A lidé ji fandili. I když se pak mohla cítit jakkoli, ne každý závodník si užije ovace stadionu v takové míře jako ona.
Tady by se příběh mohl uzavřít, bylo by docela zajímavé sledovat, jak se jí dařilo a jestli se vůbec dostala na další olympiádu do Londýna. Nenastoupila. Somálsko opět vyslalo jen dva sportovce, protože na to mají právo, jiní se nekvalifikovali. Proč nebyla Samia na olympiádě? Tady je odpověď až příliš jednoduchá a krutá. V té době již byla po smrti. Samia měla sen. Chtěla se na olympiádu v roce 2012 dostat za každou cenu. Jenže to, co si mi představujeme jako "za každou cenu", není rozhodně ani trochu blízké tomu, co si musela Samia prožít a co nakonec vedlo k tomu, že se na olympiádu nemohla podívat ani v televizi nebo na internetu. I když Reinhard Kleist sám uvádí, že někde musel fabulovat, rozhodně to Samiinu příběhu na ničem neubírá.
Somálsko očividně není země, kde by bylo čemukoli přáno. Nepřeje se sportu, nepřeje se ženám, nepřeje se popravdě ani moc životu. Samozvaní ochránci práva se zajímají jen o to, aby mohli buzerovat, není zde vláda, která by dokázala poměry v zemi srovnat, zahraničí se o situaci nějak moc extra nezajímá, pokud náhodou nedojde k tomu, že je potřeba se bránit pirátským útokům, apod. Sami žila v zemi, kde neměla pořádně s kým trénovat, ani neměla místo, kde by trénovala. Běhala po stadionu, který byl kdysi pýchou, za její doby ale jen rozbombardovanou vzpomínkou na lepší časy. Alespoň trochu lepší. Přesto Samia chtěla za každou cenu na olympiádu a došlo jí, že aby se zlepšila, musí trénovat jinde. Nejprve se rozhodne pro Addis Abebu, ale ani tam okolnosti nechtějí tomu, aby měla život jednodušší. A tak se pokusí dostat do Evropy a doufat, že ji tam nechají. Pluje na příliš malém člunu s dalšími utečenci. A tam pomalu její příběh končí.
Reinhard Kleist dokázal vyprávět celkem krutý příběh tak, abychom neměli pocit, že se jedná o příběh, který se nám snaží nutit nějaké emoce, že je to zbytečně moc patetické, že nám chce za každou cenu ukázat, jak krutý život je. Ano, je, ale on nám to představuje způsobem, jenž nám nic nenutí, ale nechává nás si obrázek udělat samostatně. A to se daří. Je to vlastně jen příběh o holce, která měla sen, za tím si šla, ale prostě to nemohlo dopadnout dobře. Sešlo se to všechno blbě. Hodně si vytrpěla, ale někdy prostě šťastné konce nejsou. To si myslím, že je na příběhu nejsilnější, že někdy to prostě dobře nedopadne, ale můžeme si z toho něco vzít. Třeba to, že lidskost je něco, co se v dnešním světě strašně hledá, protože je to zaměňováno s hloupostí. Nenávist je nesmírně silná, bohužel těžko se jí zbavíme. Předsudky hází všechny do jednoho pytle a na jednotlivce se nekouká.
Přiznám se bez mučení, i když olympiádu každé čtyři roky sleduji - vlastně každé dva, když počítám i zimní - vůbec jsem netušil, kdo to je Samia Jusuf Omar a že v Pekingu byla na dvoustovce určitou senzací. Vlastně byla senzací na celé olympiádě, protože Somálsko zrovna nemělo mnoho zástupců. Celkem dva. Samia byla jedním z nich a jediná žena. Tím druhým byl Abdinasir Said Ibrahim, zástupce v běhu na 5 000 metrů. Samia se ukázala jako pravá olympijská atletka. Stejně jako se publikum předvedlo ve skvělém světle. Samia neměla čas na to, aby konkurovala svým soupeřkám v rozběhu. Ale svůj závod dokončila. A lidé ji fandili. I když se pak mohla cítit jakkoli, ne každý závodník si užije ovace stadionu v takové míře jako ona.
Tady by se příběh mohl uzavřít, bylo by docela zajímavé sledovat, jak se jí dařilo a jestli se vůbec dostala na další olympiádu do Londýna. Nenastoupila. Somálsko opět vyslalo jen dva sportovce, protože na to mají právo, jiní se nekvalifikovali. Proč nebyla Samia na olympiádě? Tady je odpověď až příliš jednoduchá a krutá. V té době již byla po smrti. Samia měla sen. Chtěla se na olympiádu v roce 2012 dostat za každou cenu. Jenže to, co si mi představujeme jako "za každou cenu", není rozhodně ani trochu blízké tomu, co si musela Samia prožít a co nakonec vedlo k tomu, že se na olympiádu nemohla podívat ani v televizi nebo na internetu. I když Reinhard Kleist sám uvádí, že někde musel fabulovat, rozhodně to Samiinu příběhu na ničem neubírá.
Somálsko očividně není země, kde by bylo čemukoli přáno. Nepřeje se sportu, nepřeje se ženám, nepřeje se popravdě ani moc životu. Samozvaní ochránci práva se zajímají jen o to, aby mohli buzerovat, není zde vláda, která by dokázala poměry v zemi srovnat, zahraničí se o situaci nějak moc extra nezajímá, pokud náhodou nedojde k tomu, že je potřeba se bránit pirátským útokům, apod. Sami žila v zemi, kde neměla pořádně s kým trénovat, ani neměla místo, kde by trénovala. Běhala po stadionu, který byl kdysi pýchou, za její doby ale jen rozbombardovanou vzpomínkou na lepší časy. Alespoň trochu lepší. Přesto Samia chtěla za každou cenu na olympiádu a došlo jí, že aby se zlepšila, musí trénovat jinde. Nejprve se rozhodne pro Addis Abebu, ale ani tam okolnosti nechtějí tomu, aby měla život jednodušší. A tak se pokusí dostat do Evropy a doufat, že ji tam nechají. Pluje na příliš malém člunu s dalšími utečenci. A tam pomalu její příběh končí.
Reinhard Kleist dokázal vyprávět celkem krutý příběh tak, abychom neměli pocit, že se jedná o příběh, který se nám snaží nutit nějaké emoce, že je to zbytečně moc patetické, že nám chce za každou cenu ukázat, jak krutý život je. Ano, je, ale on nám to představuje způsobem, jenž nám nic nenutí, ale nechává nás si obrázek udělat samostatně. A to se daří. Je to vlastně jen příběh o holce, která měla sen, za tím si šla, ale prostě to nemohlo dopadnout dobře. Sešlo se to všechno blbě. Hodně si vytrpěla, ale někdy prostě šťastné konce nejsou. To si myslím, že je na příběhu nejsilnější, že někdy to prostě dobře nedopadne, ale můžeme si z toho něco vzít. Třeba to, že lidskost je něco, co se v dnešním světě strašně hledá, protože je to zaměňováno s hloupostí. Nenávist je nesmírně silná, bohužel těžko se jí zbavíme. Předsudky hází všechny do jednoho pytle a na jednotlivce se nekouká.
Žádné komentáře:
Okomentovat