Máme tu dalšího Tintina, v pořadí již šestého. Po příběhu, který byl rozvržen do dvou sešitů "Faraonovy doutníky" a "
Modrý lotos", pokračoval Hergé jednohubkou, kterou nazval "Ulomené ucho". Musím říct, že tohle je příběh, který se mně osobně velmi líbil. Je to pokračování ve stejném duchu jako předcházející "
Modrý lotos", a to v tom nejlepším slova smyslu. Hergé se neoprostil od vtípků, různých nelogičností a přílišných náhod, ale najednou zjistíte, že to k Tintinovi už patří a smíříte se s tím. Když už nic jiného, Hergému se daří nějaké ty staré scény, co používá, vyšperkovat zajímavým, novým vtipem. Tohle je například vidět na scéně, kdy mám být Tintin popraven zastřelením u zdi. Nejen, že se poprava protahuje téměř absurdně - a já mám absurdno rád - ale pak se ještě Tintin opije a opravdu dokonale hlásí. Tohle je pravá ukázka toho, že Hergé se scenáristicky vyvíjel a že si byl vědom toho, že by se po nějaké době skutečně pouze opakoval.
Hed na začátku se dovídáme, že v muzeu došlo ke krádeži, která má velký význam. Především proto, že jsou s ní spojeny další události. Tintin se sám dostává k případu, ale především se zaplétá do náhod, které sám neovlivňuje, až se dostává do držení věci, která je pro případ důležitá. O držení rychle přichází. Člověku vyvstane na mysli vzpomínka na jeho první setkání s Tintinem v podobě sešitu "Tajemství Jednorožce", které pro mě asi navždy zůstane setkáním nejlepším. Právě na tomhle je vidět, že se Hergé trochu opakoval a že měl místy podobné zápletky. Koneckonců, platilo i pro "Tajemství Jednorožce", že Tintin cestoval. Nakonec, on vždycky cestoval velmi rád. Byla to podstata jeho postavy, kdy mladým čtenářům představoval autor různé krajiny, různé architektury, různá prostředí, prostě trochu odlišné světy, než na jaké byly ve 30. letech v Evropě zvyklí. Touha objevovat byla v té době silná a stále ještě nenaplněná. Vždyť i "
King Kong" je dítětem této touhy.
Hergé se vždycky dokázal se svou kresbou přenést do nových krajin, dokázal zachytit podstatu místa i doby. Tentokrát se s Tintinem podíváme do jižní Ameriky. I když je země, kde se děj hlavně odehrává - San Teodoros - zemí smyšlenou, není nic komplikovaného si místo ní představit v podstatě jakoukoli jinou jihoamerickou a středoamerickou zemi, kde docházelo k různým rebeliím a revolučním snahám. V tomhle je pýcha Hergého a jeho velký dar. Ve scéně, kdy má být Tintin popraven, dokázal silně sarkasticky shrnout to, jak snadno se střídali muži u vlády, a také to, jak se lidé nechají snadno manipulovat. I když psal a kreslil komiksy pro děti, rozhodně by to neznamenalo, že se nechtěl zabývat i trochu závažnějšími tématy. Bral je silně kriticky, ale v tom hávu, v jakém je podával, i způsobem, který nevadil ani malým čtenářům. Zde bych viděl jeho vypravěčskou sílu a schopnosti, které nám předvedl v celkem čtyřiadvaceti albech. Ale o těch dalších ještě někdy příště.
Teď bych se chtěl věnovat něčemu, co už přímo nesouvisí s tímto sešitem jako takovým, ale obecně se všemi knihami Tintinovy série. Minimum žen. Tohle je skutečnost, kterou jsem si uvědomil až po přečtení několika sešitů. Když se nad tím tak zamyslíte, není zde ani jedna hlavní postava, nebo i vedlejší, která by se opakovala a která by byla ženského pohlaví. Kadlec a Tkadlec, Haddock, Hluchavka, koneckonců, i ten Filuta je samec. Nevím, jestli by to bylo v tom, že měl Hergé nějaké problémy s ženami, nebo dokonce že byl gay (k tomu se pravděpodobně ještě dostaneme), ale je to určitý rys jeho tvory. Ženy zde nechybí, jako to bylo ve většině děl Howarda Phillipse Lovecrafta, ale jejich role je malá, případně téměř nevýznamná. Nakonec, byla to dobrodružná literatura pro chlapce, ještě aby tam bylo nějaké místo a lásku. V tomhle směru se dá Tintin srovnat například s komiksy, které psal Jaroslav Foglar.
Žádné komentáře:
Okomentovat