#DP121: Iron Man Vol. 1: Big Iron

Autorem článku je Daniel Palička.

Scénář: Christopher Cantwell 

Kresba: CAFU 

V době psaní této recenze nebyla první kniha ještě oficiálně vydána (vychází až 17. března letošního roku). Každopádně, Cantwellův Iron Man mě vcelku zaujal, přičemž prvních pět sešitů, které naleznete v plánovaném prvním svazku, jsem již dočetl, takže jsem se odhodlal a něco málo jsem o sérii napsal. Snad se vám mé dojmy budou líbit.  

Někomu se to může jevit jako vcelku zvláštní, ne-li rovnou podivné, ale Iron Man si od dob svého velkého návratu na scénu v sérii Tony Stark: Iron Man, jež vycházela během iniciativy Fresh Start, prošel třemi velkými etapami. Nejprve se po složité situaci, kdy pobýval v kómatu, vrátil na scénu v nejlepší možné formě. Pojetí postavy bylo rázem o poznání hravější a série se ubírala mnohem specifičtějším směrem. Scénárista Dan Slott vsázel zejména na pompéznost, mimo to však také na obrovský arzenál všemožných vychytávek - různorodými zbrojemi počínaje, technologicky vyspělými vynálezy konče - a velkou škálou nejen kladných, ale rovněž záporných postav. Po velkolepém vyvrcholení došlo k velké události, kdy byla pozornost směřována na Arna Starka coby Iron Mana a na futuristický svět. Začaly vycházet minisérie vztahující se k roku 2020 (teď opravdu nemyslím skutečný, ale fiktivní ve světě Marvelu), přičemž Tony Stark se nenacházel v úplně jednoduché situaci. Naštěstí všechno úspěšně zvládl, a tak se mohlo úspěšně přejít k třetí, aktuálně probíhající éře. Iron Manovy neobyčejné příhody se začaly vyprávět v nově vycházející řadě od scénáristy Christophera Cantwella, jednoduše pojmenované "Iron Man". A aby toho nebylo málo, od základu se změnilo i pojetí hlavního hrdiny. Bylo podle mě k lepšímu?  

Na rozdíl od Slotta, který vsázel na co nejbombastičtější scény, se Cantwell vrací zpátky ke kořenům a snaží se Iron Mana držet více při zemi, čemuž odpovídá i zápletka. V ní si Tony Stark prochází nelehkým obdobím. Prožívá totiž krizi středního věku a neví, co si se sebou má počít. Proto experimentuje, jak to jenom jde. Snaží se omezit hypermoderní technologii a vrací se k původním zbrojím, především k verzi se standardním červenožlutým zbarvením, která je však mírně upravená pro účely dnešní doby. A jako by to nestačilo, začne nově spolupracovat s Patsy Walkerovou, známou pod superhrdinskou přezdívkou Hellcat. Co se nemění, jsou záporáci. Kromě starých známých, ať už jde o Unicorna, Controllera, Terraxe a jiných, se na scénu vrací i jeden záporák, jenž se v Marvelu již dlouho neukázal. Chce se mstít, a tak přichystal plán na zničení všech svých nepřátel. Pro tyto účely se spojil s několika notoricky známými Iron Manovými protivníky, kteří se nemohou nabažit porážky obrněného Avengera. 

Jak už jsem zmínil výše, Iron Man se naplno vrací ke kořenům, a tím pádem i ke klasičtějšímu pojetí. Z celého komiksu občas číší pěkný retro nádech a máte pocit, jako kdyby na stránkách moderního komiksu vystupoval Tony Stark z doby 80. let. Jeho vizáž, personalita, výzbroj i způsob vyjadřování najednou působí úplně jinak. Osobně si myslím, že v tomto směru autor přivedl do série svěží vítr. A co víc, v rámci sólové ironmanovské řady se mohu ztotožnit s hlavním aktérem, jelikož interakce s ostatními postavami působí reálně. To samé mohu mimo jiné říct i o způsobu chování. Pokud bych měl srovnávat se Slottem, z mého osobního úhlu pohledu odvádí Cantwell mnohem lepší práci se směřováním děje. A přestože do vyprávění nepřináší tolik nového, naopak se snaží více operovat se základními stavebními kameny, a opouští od šílených, ovšem velmi originálních úletů typu firma Stark Unlimited či obří virtuální svět určený pro hráče jakéhokoliv věku, realita je taková, že svým pojetím si mě dokázal získat více. Může za to hlavně fakt, že Slottův Iron Man, ačkoliv mě příjemně bavil, mi občas přišel jako slepenec nápadů - horších či lepších - které jsou jednou zpracovány naprosto fantasticky, jindy strašně nezajímavě. Ano, jde sice o dost odvážné tvrzení, já si za ním však hrdě stojím.        

Co se týče stylu psaní, Cantwell vsází na jistotu. Vrací se ke starým komiksům, z nichž čerpá, jak to jenom jde, a na jejich základě vytváří ucelený celek, jenž kombinuje staré postupy s osvědčeným moderním vyprávěním. Tempo je proto svižné, čtení odsýpá a ani na moment se nebudete nudit. Scénárista však myslí i na vývoj postav, proto se občas nebojí zpomalit a na pár chvil se věnovat osobní lince. Hlavní duo, tedy železný muž a jeho parťačka Hellcat, funguje úžasně. Ačkoliv si zpočátku budete na zapojení Patsy Walkerové do celého dění chvíli zvykat, postupem času si začnete uvědomovat, že její účinkování v ději vcelku funguje. Některé scény by mohly být napsány trochu lépe, jiné jsou nudné k uzoufání, to uznávám, ale například závěr, ve kterém je na samém dně, mě spolu s jedním nečekaným románkem dokázal mile překvapit. Ale co je úplně nejlepší, jsou scény, ve nichž se snaží pomoci bezmocnému Starkovi s životní krizí. Působí strašně lidsky a máte z nich pocit, jako byste sledovali tragické vyprávění o nejistém hrdinovi bez jakékoliv vize budoucnosti. S tím se ostatně pojí i další prvek: otázka, se kterou se v průběhu všech pěti sešitů pracuje, ačkoliv si toho čtenář nemusí při čtení všimnout. Myšlenka, na níž nelze nalézt jednoduchou odpověď. Kým by měl být Iron Man v dnešní době? Anděl strážný? Bůh? Nadčlověk? Nebo snad jenom prachobyčejný člověk? Začtete-li se a zamyslíte-li se nad některými myšlenkami, tak některé pasáže oceníte ještě více, než byste prvně čekali.   

V příběhu se kromě skrytých myšlenek nešetří ani akčními sekvencemi a záporáky. Hned na prvních stránkách úvodního sešitu se dočkáme skvělé úvodní bitvy, kdy se Iron Man dostává do křížku s kosmickým protivníkem Terraxem. V dalším čísle pak máme možnost sledovat zápas v ringu, v němž se obrněný superhrdina musí vypořádat s Carlem Creelem, známějším mnohem více díky přízvisku Absorbing Man. A podobných potyček je v prvním svazku mnohem více. Musím říct, že jsem si je vskutku užíval. Nicméně, některým by rozhodně neuškodilo, kdyby byly o pár stránek delší. Přece jenom, s některými protivníky se Iron Man vypořádá během pár stránek. Přiletí, chvíli se s nimi rve, pak je porazí a letí o dům dál. Na jednu stranu tomuto tahu rozumím, protože tvůrci nechtějí vyplňovat děj zbytečnou vatou, jež vyprávění akorát prodlužuje, než aby jej posunovala kupředu, každopádně by některým scénám vůbec neuškodilo, kdyby byly delší aspoň o jednu jedinou stránku, v lepším případě i o dvě. Podle mě by to bylo čistě ku prospěchu věci. 

Samostatnou složkou je kresba. O tu se postaral španělský kreslíř CAFU (pseudonym, jenž je složen z iniciálů jména Carlos Alberto Fernandez Urbano). Co jsem zjistil, vůbec nejde o jeho první práci, co se superhrdinského mainstreamu týče, a je to na výsledku vážně znát. Jeho styl je o poznání temnější. Linky jsou tužší, což se k serióznější atmosféře perfektně hodí. Navíc, i coloring dělá divy. Tmavší barvy napomáhají k lepšímu vyznění některých scén, přičemž veškerá akce vypadá mnohem uvěřitelněji a dynamičtěji. A abych nezapomněl, musím pochválit designy postav, které mi vyhovovaly. Takže v tomto směru jsem naprosto spokojený. Na to, že šlo o mé první seznámení s CAFEm (tuší někdo, jak jeho jméno mám skloňovat?), jsem byl příjemně překvapen. Dávám palec nahoru!  

Co říci závěrem k svazku "Iron Man Vol. 1: Big Iron"? Dle mého názoru se jedná o slušný úvodní svazek, jenž vás pohltí. Má pozitivní stránky, kvůli kterým mě bavilo se prokousávat jednotlivými sešity. Čtení mě bavilo a myslím si, že budu na některé momenty ještě chvíli vzpomínat. Ale neberte mě špatně, kniha "Iron Man Vol. 1: Big Iron" není bezchybná. Nedostatky by se přece jenom našly. Ačkoliv jsem se o řadě z nich rozepsal výše, našel bych i řadu dalších. Jde veskrze o drobnosti, ovšem za zmínku stojí. Například celá zločinecká machinace mohla být v některých ohledech lepší. Začlenění jednoho podivného uskupení do vyprávění mi přišlo jako pěst na oko. A navíc, působilo to strašně lacině a nepromyšlené. Hlavní záporák mi zatím přišel nemastný neslaný. Snad se jeho s dalšími díly zlepší. A takhle bych mohl ještě pokračovat. Každopádně, i přes tohle všechno mám z první knihy Cantwellovy ironmanovské série dost dobrý pocit. Finální zvrat mě navnadil natolik, že se nemohu dočkat, až vyjde druhá kniha. Jsem docela zvědavý, kam nás série zavede příště.   

P.S.: Jen tak mimochodem, líbí se vám logo série? Já jej totiž naprosto zbožňuji. Líbí se mi inspirace animovaným seriálem z 90. let, ze kterého se určitě při jeho navržení vycházelo. Vážně to vypadá pěkně. Krásně to pasuje k vyznění celého komiksu. Nahlížíte na to stejně?

#DP94: Doctor Doom Vol. 1: Pottersville

Autorem recenze je Daniel Palička.

Scénář: Christopher Cantwell 

Kresba: Salvador Larroca

Jedním z největších překvapení letošních Eisnerů pro mě byla nominace řady "Doctor Doom" v kategorii Nejlepší nová série. Přiznám se, že jsem měl o této sérii jisté povědomí. Abych pravdu řekl, původně jsem se o ní poprvé dozvěděl ve chvíli, kdy Marvel ohlašoval několik nových řad, z nichž jedna byla i tato. V komiksovém sešitě, jenž jsem zrovna měl tou dobou rozečtený, jsem narazil na upoutávku, respektive obálku prvního čísla, a někde dole pod soupisem kreativního týmu byl krátký úderný slogan, který vás měl navnadit na úvodní sešit. Tehdy jsem byl na jednu stranu za sólového Doctora Dooma rád, protože se nevidí moc často, aby měl svou vlastní pravidelnou řadu, nicméně jsem neměl důvod si ji po dokončení prvního příběhového oblouku přečíst. Pak ovšem přišly první nominace na již zmiňované Eisnery a mezi nimi byl i tento projekt. Svůj postoj jsem ve výsledku razantně přehodnotil. Překonal jsem se a do sólovky jednoho z největších záporáků ve světě Marvelu jsem se pustil.         

Ještě předtím než se vrhnu na hodnocení první knihy s podtitulem "Pottersville", se nejprve hodí si představit kreativní tým. Za scénářem stojí Christopher Cantwell, což je sice autor, který zatím na kontě nemá moc komiksových počinů, každopádně díky svým autorským projektům, ať už jde o "She Could Fly" nebo "Everything", si dokázal udělat jméno. A přesně takhle se nakonec dostal k Marvelu, kde se pustil do psaní komiksu o Victoru von Doomovi. Spojil se na něj s ostříleným kreslířem Salvadorem Larrocou, který toho pro Marvel nakreslil opravdu hodně. Aktuálně jej můžete znát například z komiksových "Star Wars", jež vychází česky, kromě toho však také stojí za zmínku jeho práce na "Invincible Iron Manovi" od scenáristy Matta Fractiona a na všemožných mutantských řadách z éry devadesátých let.

Jako první musím vypíchnout námět, který sám o sobě je zajímavý, a taktéž musím podotknout, že i jeho zpracování je velmi zdařilé. Doom se nachází v nelehké situaci, jelikož je obviněn z teroristického útoku, který nespáchal. Mluví se o tom mezi lidmi, a dokonce i ve zprávách, a tak se Victor rozhodne, že najde člověka, který za tohle všechno může. Nebude to však mít moc jednoduché, protože je nucen se maskovat, aby jej ostatní lidé v okolí nerozpoznali, neboť je terčem úplně pro všechny. Vzdá se tak svého klasického zeleného kostýmu s pláštěm a železnou maskou a přejde do civilnějšího maskování s nevýraznou hnědou mikinou, šátkem omotaným kolem pusy a červenou kšiltovkou. Ve snaze zjistit, kdo zinscenoval tento ďábelský plán, bude muset Doctor Doom spolupracovat s několika svými spojenci a dojít ke zdárnému řešení. Podaří se mu to, anebo na své cestě selže?

Jak už jsem zmínil, námět jako takový a jeho výsledné zpracování jsou opravdu zdařilé. Ne každému podle mě bude vyhovovat směr, jakým se příběh ubírá, ani styl psaní, jenž je pomalejší, rozvleklejší a místy i komornější, ale pro mě jakožto člověka, který si na experimentování, aplikování jiných vyprávěcích postupů a zkoušení nových věcí v komiksu potrpí, to nebyl žádný problém. Naopak si myslím, že to výsledný produkt znatelně vylepšuje a komiks je díky tomu unikátnější a o poznání zajímavější pro čtenáře. Díky pomalejšímu scénáři si Cantwell může dovolit lépe pracovat s postavami, a to hlavně s tou titulní, protože ta musí coby hlavní aktér všechno utáhnout. Tohle je navíc doplněno o konverzační sekvence, v nichž se autor může plně věnovat vývoji jednotlivých hrdinů. Právě proto se ostatně vyžívá v psaní delších dialogů, protože může lépe rozvíjet postavy, což je upřímně faktor, se kterým se mu daří pracovat bez sebemenších obtíží. 

Popravdě se vám však přiznám, že někdy toho na mě bylo - co se delších konverzací týče - trochu moc. U některých dílčích částí by neuškodilo, kdyby byly lépe dotažené. Několik postav se totiž v příběhu objeví jen tak a pak zmizí, protože se scenáristovi zrovna nehodí do krámu. A některým konkrétním pasážím by v žádném případě neuškodilo, kdyby byly rozvinuté o pár scén navíc. Navzdory tomu ovšem musím pochválit hned několik skvělých momentů, kterých je v komiksu hodně, ať už jde o brilantní část v Pekle s Mephistem, což je podle mě asi ten nejzapamatovatelnější moment první knihy, celou jednu pasáž na Helicarrieru nebo moment, kdy se Doctor Doom vyzbrojí a s velkou zbraní v rukou jde bojovat proti nepřátelům. Co se mimochodem týče akce, tak té sice nebylo moc, ovšem když už na ni došlo, stála v rámci možností za to.

Jako poslední aspekt se hodí rozebrat kresbu. Na Salvadora Larrocu se názory hodně různí. Někteří jej považují za skvělého kreslíře, jiní si na jeho styl nedokážou zvyknout doteď. Já osobně bych se spíše zařadil do první zmíněné kategorie, byť sám vím o případech, kdy to Larrocovi s kreslením úplně nešlo. V případě recenzovaného komiksu mu to naštěstí vychází skvěle. Coloring je dost dobrý, designy postav jsou skvělé a jednotlivé scenérie jsou opravdu pěkné. Taková Latveria nebo Peklo jsou přesně ty typy lokací, u nichž si výtvarník může naprosto vyhrát s každičkým detailem. A ano, uznávám, Larroca sice není ten nejlepší kreslíř na světě, ovšem to nemění nic na tom, že jak v tomto projektu, tak i v jiných dalších odvádí naprosto výbornou práci. Vsadím se, že po dočtení prvního sešitu se vám pohled na něj dost změní.

Kdybych to měl shrnout, "Doctor Doom Vol. 1: Pottersville" je velmi slušný start série, jež má rozhodně našlápnuto na to být jednou z nejzajímavějších řad, jaké kdy byly vyprodukovány v rámci marvelovské iniciativy "Fresh Start". První kniha sice není tím nejlepším komiksem, jaký jsem během "eisnerovské mánie" měl tu čest číst, nicméně pojetí Doctora Dooma a směřování celé série se mi zatím velice zamlouvá a jsem motivovaný k tomu, abych pokračoval se čtením dál. Uvidíme, co nám nabídnou další díly, každopádně já jsem zatím dost spokojený s výsledkem. Jestliže jste velkými fanoušky Victora von Dooma a chtěli byste solidní řadu, ve které účinkuje coby postava v hlavní roli, pak je série od Christophera Cantwella určená přímo pro vás.